Steven Spielberg

Něco takového tu prý ještě nebylo. Internet zaplavují zprávy o odlivu méně zdatné frakce diváctva z kinosálů, kde úvodní minuty hororové novinky Terrifier 3 pravidelně skolí několik omdlévajících jedinců. Třetí část extrémně vypečené série Damiena Leoneho, v níž klaun Art (David Howard Thornton) tentokrát rozmašíruje idylické vánoční představy a s nimi i samotného Santu Clause či několik nevinných dětí, má být nejkontroverznější kinopremiérou za dlouhá léta. Tvůrci proto musí hájit rozhodnutí neušetřit krvavých lázní ani dětské postavy, což si přitom hororové filmy podle nich troufají dlouhodobě.

Žánr true crime nás fascinoval odjakživa a literární zkazky o zločinech si lidi rádi četli dávno před zrodem kinematografie. Není tedy divu, že i pohyblivé obrázky se na našem znechucení a upřímném pohoršení s gustem svezly. Lze říct, že v posledních letech jsou díla tohoto typu ještě oblíbenější než kdy dřív, což souvisí především s netflixovskou chutí zpracovat téměř každý zločin do několikadílné minisérie.

Tento týden vstoupil do českých kin katastrofický snímek Twisters, v němž sympatičtí hrdinové po téměř 30 letech od prvního dílu Twister znovu bojují proti ničivým tornádům. Do kinosálů tak po delší době dorazil vysokorozpočtový katastrofický snímek plný digitálních triků, velkolepých akčních scén a ničení všeho možného. A to je nejlepší čas si připomenout, jaké další podobně zábavné a povedené snímky se v tomto žánru urodily.

Kdo říká, že lidé v papírově důchodovém věku nemohou vytvořit svá životní díla? Mnohokrát jsme něco takového viděli také v kinematografii u filmových režisérů, jejichž role vyžaduje několikaměsíční maximální koncentraci, jasnou vizi a především schopnost vštípit ji desítkám spolupracovníků, od herců až po kostyméry. „Režisér je ten člověk, za kterým všichni chodí s otázkami,“ shrnul kdysi náročnou profesi Francois Truffaut, jenž se na rozdíl od následujících tvůrců nedožil sedmdesátky. Tedy věku, kdy už fyzické energie přirozeně ubývá, ale mnozí v sobě stále najdou dost kreativity a odhodlání k výrobě velkého celovečerního filmu, který navíc ve vybraných příkladech zůstal dobově relevantní a dokázal, že životní zkušenosti a specifické osobnosti tvůrců mohou vítězit i nad mladickým entuziasmem.

Jen málo tvůrců je s Hollywoodem spjatých tak pevně jako Steven Spielberg. Pokud byste měli jmenovat typického hollywoodského filmaře nebo nějaký snímek vystihující zámořskou kinematografii, spousta z nás by jistě vyhrkla Spielbergovo jméno či jeho věhlasné tituly jako Čelisti, Jurský park, Zachraňte vojína Ryana, Schindlerův seznam nebo sérii filmů i Indianu Jonesovi. Může za to nejen samotná kvalita těchto titulů, ale i jejich suverénní řemeslo, díky němuž se Spielbergovi bez ohledu na žánr či hlavní téma téměř vždy podařilo doručit důstojnou podívanou.

Francis Ford Coppola oslavil před pár dny 85. narozeniny. Tuto fázi života velkých umělců často trávíme vzpomínáním a jmenováním jejich největších úspěchů. Americká generace spratků ale nemá na odpočinek ani pomyšlení, jak ostatně vidíme u Scorseseho a Spielberga, kteří by furt něco dělali. Zdálky se přesto poslední roky mohlo zdát, že se Coppola na kinematografii vykašlal a vydělává miliony svým vinařským impériem. To byl ale jen kalkulovaný dlouhý nádech před poslední velkou písní. Dost možná jeho největší. Vysněné Megalopolis nakonec natočil prakticky výhradně z vlastní kapsy, což je u projektu za víc než 100 milionů dolarů bezprecedentní. Čeká nás ale jistě film jako žádný jiný.

Steven Spielberg patří mezi největší velikány amerického filmového průmyslu. Nejde však jen o to, že natočil spoustu povedených filmů. Jeho působení tvarovalo samotné prostředí Hollywoodu. Byl to on, kdo v dobrém a zlém odlil formy, které američtí filmaři používají dodnes. Jeho pochvala pro druhou Dunu (Dune: Part Two) tedy není jen osobním názorem jednoho člověka, ale pomyslným požehnáním od personifikace celého oboru.

Po letech se opět schyluje k tomu, že hollywoodské herecké hvězdy přijdou o svou výsadní pozici komerčních vábniček na úkor talentovaných lidí za kamerou. Režisér a scenárista oscarového hitu Oppenheimer Christopher Nolan má za sebou výjimečnou kariéru, již aktuálně zpečetil právě oscarovým triumfem a téměř miliardovými tržbami pro papírově méně přitažlivý životopis konstruktéra jaderné zbraně. Snímek plný slavných herců přetavil konverzační i politickou látku v mainstreamový kulturní zážitek a zlaté sošky zajistil také Cillianu Murphymu a Robertu Downeymu jr. Největší hvězdou ovšem zůstal Nolan, jenž si dle zákulisních informací přišel až na sto milionů dolarů a jehož další tvůrčí kroky bedlivě monitoruje celý Hollywood.

Když se někdo zmíní o sci-fi filmech, většina fanoušků má po ruce alespoň obecný kanonický přehled. Nejdůležitější je pravděpodobně Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey), nejslavnější Star Wars, nejfilosofičtější na západě Blade Runner a na východě Stalker. Ke sci-fi se minimálně jednou přikloní snad každá velká režisérská osobnost, neboť v nesnadné charakterizaci a ohraničení tohoto žánru spatřují možnosti pro nekonečně kreativní vyjadřování, ať už vizuální nebo příběhové. Ve většině případů sci-fi filmy vychází z jiných kulturních zdrojů včetně literatury a komiksu, v dnešní době často rozvíjí či remakují klasická díla a série. V tomto článku se ovšem zaměříme na osm finančně nejúspěšnějších sci-fi historie, jejichž námět pramení přímo z myslí filmařů a neopírá se o žádné přidružené médium nebo značku.