Eastwood je v 94 letech pořád ve formě. V Porotci č. 2 podnětně zkoumá, zda je pravda vždy spravedlivá

Není to úplně situace ze života. Americké soudnictví skutečně každému poskytuje právo na spravedlivý soud, které je základním kamenem tamní demokracie a jež ochraňují porotci z řad běžného, v dotyčné věci nezaujatého obyvatelstva. Je ale něco takového, zvlášť při dnešní komunitní roztříštěnosti, právnických pákách a také vzhledem k emočně zmanipulovatelnému lidskému pohledu, vůbec možné?

Obviněný James Sythe (Gabriel Basso) se osudného večera v baru pohádal s přítelkyní a naposledy jej spatřili, jak se ve vydatném dešti vydává směrem, jímž naštvaná žena odkráčela po svých. Nikdo nemohl tušit, že později v silničním příkopu nalezenou oběť možná nezavraždil Sythe, jenž dle svých slov nastoupil do auta a okamžitě odjel domů. Vrávorající ženu zřejmě při špatné viditelnosti srazil autem Kemp, jenž v baru málem porušil letitou abstinenci po ztrátě nenarozených dvojčat a od nehody poté odjel v domnění, že trefil zatoulaného jelena.

Vyléčený alkoholik po porotní povinnosti vůbec neprahne, jeho žena Allison (Zoey Deutch) je totiž opět v očekávání a má rodit každým dnem. Během prvních dvaceti minut se zcela seznámíte s kontextem prostřednictvím hlavní postavy, která se stejně jako publikum stává vševědoucí. Eastwood se scenáristou Jonathanem A. Abramsem nicméně rozehrávají kompletní soudní přelíčení, v němž Kemp s ostatními porotci soupeří o očištění nejen nevinného Sythea, ale také vlastního svědomí. Svědectví před porotou jsou zbarvená dle různých faktorů a flashbacky z oné noci v motorestu se vždy trochu liší. Pravda, kterou vedle Kempa znají pouze frustrovaní diváci, se jeví nepostihnutelnou.

A zpočátku také zcela irelevantní. V dílčí variaci Dvanácti rozhněvaných mužů jen dva porotci v zapečetěné rozhodovací místnosti stojí na straně neviny. Jednak Kemp, jenž na vše shlíží v paradoxní poloze vševědoucího, neschopného vykonat pomyslnou boží spravedlnost. Každý člověk, tak jako kdysi on, si podle něj zaslouží druhou šanci. Bylo by ale spravedlivé, kdyby to znamenalo jeho usvědčení? Přiznání dobrého člověka, který se musí postarat o rodinu a jehož náhoda přivedla ve špatný čas na špatné místo? Druhým Sytheho zastáncem v porotě je vysloužilý detektiv Harold (J. K. Simmons), jenž misky vah spravedlnosti cíleně naklání na stranu nezpochybnitelné, investigativně prokázané pravdy.

Ve stylu Harolda, který přes víkend začíná vyšetřovat na vlastní pěst, by měla jednat také vedoucí obžaloby Faith Killebrew (Toni Collette). Právě v jejím počítači si můžeme všimnout zmíněné Aristotelovy fráze o emocemi nezkaleném rozumu. Uvádí ji nicméně jako součást své kampaně na okresní státní zástupkyni, v tomto sledovaném procesu hraje o své povýšení a obecně prosazuje tvrdé tresty za násilí na ženách. A jak si v porotní místnosti všímá Harold, Faith bere mnohem víc peněz a má desetkrát méně případů než veřejný zástupce určený obviněnému.

Faith se mimo soudní budovu nad drinkem schází se Sytheho právníkem (Chris Messina), skálopevně přesvědčeným o nevině svého klienta. Spíš ironicky se otírají o kodex své práce a ambiciózní žena, jež v procesu stejně jako policie ani nevyslechla další podezřelé, dokonce prohlásí: „Mnoho mých klientů je vinných, já musím z jejich situace vyždímat to nejlepší." Sythe je obecně perfektním podezřelým, čehož si všímá i porotkyně se zálibou v true crime podcastech a což potvrzuje také korunní svědek procesu – postarší muž, jenž ze svého domu v době vraždy viděl nejasnou siluetu muže, jehož pohotově označí za Sytheho.

Jak ale vynořující se vzorec true crime podcastů neomylně tvrdí, perfektní podezřelý nebývá pachatelem. Snímek si s touto populární statistikou postupně začíná pohrávat tak, aby v nefalšovaném hollywoodském stylu směřoval ke katarznímu vyvrcholení, v tomto případě vybalancování misek, jež Themis v průběhu třímá v několika záběrech a jejichž převažování obstarávají emocemi řízené svědomí Kempa a procitnuvší stíhačka pravdy Faith.

Zatímco psychologicky motivované soužení protagonisty, přiživované jeho stále názornějšími flashbacky, má vedle intelektuální hodnoty také spoustu emotivních vazeb na publikum, aspirující okresní zástupkyně jedná trochu nahodile. Nemá vlastně žádný osobní život, v příběhu je pouze opoziční zákonnou silou žonglující s demokratickými ideály, které během procesu vidíme v plné kráse a hlavně zranitelnosti. Jeden z porotců hodlá Sytheho za každou cenu odsoudit na doživotí jen na základě komunity drogových dealerů, k níž obžalovaný dle svého tetování náleží. Také Faith prostě musí vykonat své politické přesvědčení, dokud díky Haroldem započatému vyšetřování záhy nedojde prozření.

Je ale pravda vždy spravedlivá? V této ožehavé a nadčasové záležitosti Juror#2, natočený Eastwoodovým typickým neviditelným stylem s naprostou absencí rušivých motivů, podává uspokojivě ambivalentní a přemýšlivé poselství. Jedná se o další režisérův kvalitní počin s dominantní konstrukcí příběhu, který toho má mnoho na srdci o americké společnosti i o lidech jako takových. Důmyslně obrácené schéma porotních dramat, v nichž se obvykle dopátráváme pravdy spolu s fabulujícími protagonisty, ale v závěru obětuje moc schematickým řešením. I v nich ale stále tkví přesně zacílený švih Eastwoodovy neomylné paže, náležící tomu nejklasičtějšímu (vedle Stevena Spielberga) ze současných zámořských vypravěčů.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů roku. Pokud jste již film také viděli, nezapomeňte ho ohodnotit na Kinoboxu.