Zdiskreditovaní herci a bouřící se režiséři. Historie přetáček, které změnily slavné filmy

Balerína, v níž Ana de Armas obohatí Wickův testosteronový svět napružených zásobníků ženskou bojovou elegancí, měla jít dle prvotního rozvrhu do kin už toto léto. Ian McShane alias fiktivní šéf hotelu Continental Winston ale začátkem roku bez obalu vyzradil, že produkce hodlá dostát nastavené laťce a uchýlí se nikoli jen k přetáčkám, nýbrž i k pořizování zcela nových sekvencí. U Lionsgate měli být nespokojeni s prací akčního matadora Wisemana (Underworld, Smrtonosná past 4) a produkující Chad Stahelski, režisér všech čtyř dílů hlavní Wickovy série, přispěchal do Prahy i jiných evropských destinací vlastnoručně dotáčet spektakulárnější akční výplň.

Od té doby se drby o Wisemanově odsunu víceméně popřely, hlavní tvůrce měl na situaci stále dohlížet s pomocí Stahelskiho, jehož prý obdivuje a cenní si jeho autorských vkladů. Producent údajně plně převzal režijní otěže jen na pár dní, kdy Wiseman ulehl s vážnou nemocí. Toto oddalování premiéry a zvyšování produkčních nákladů nicméně automaticky vzbuzuje ostražitost a obavy, že Wiseman zkrátka nenatočil produkt odpovídající požadovaným standardům. To se v minulosti dělo opakovaně, přičemž přetáčení mělo pozitivní i negativní vliv – jakkoli je takové soudy absurdní vynášet, když většinou neznáme originální, ale až posléze přetvořenou verzi.

Studiový systém v Hollywoodu pevně vládne od 10. let minulého století. Tehdy se mu pokoušely vzepřít čelní osobnosti branže Charles Chaplin, David Wark Griffith, Douglas Fairbanks a Mary Pickford, které založili vlastní společnost United Artists Corporation. Přáli si nezávislost na diktatuře bohatých kreativních neumětelů shora a jejich dítko obstojně fungovalo až do roku 1981, kdy jej po megapropadáku Nebeské brány spolkla společnost MGM. Mocní producenti jinak disponovali absolutní rozhodovací a ostatně i kreativní mocí – režiséři ve 30. a 40. letech byli v podstatě najímanými řemeslníky, kteří rozhodli o umístění kamery, ale málokdy jim platící papaláši umožnili otisknout svou uměleckou vizi. Proto byl Občan Kane od privilegované rádiové hvězdy Orsona Wellese roku 1941 tak nadčasovým a důležitým formálním předělem.

„Reshoots“ probíhaly už tehdy a vhodným příkladem je třeba vůbec nejslavnější a v amerických televizích nejčastěji reprízovaný snímek té doby, Čaroděj ze země Oz. Původní režisér Mervyn LeRoy (Jsem uprchlý galejník) byl po nějaké době nahrazený Georgem Cukorem (Malé ženy). Ani jeho práce ale MGM nešmakovala a kormidlo uchopil ještě Victor Fleming, jenž v té době natáčel i Jih proti Severu. Pořízený materiál putoval do koše a ještě k tomu Buddy Ebsen, herecký představitel Plecháče, onemocněl ze svého aluminiového kostýmu. Nahradil jej Jack Haley a muselo se jet od znova.

V 70. letech, v éře takzvaného Nového Hollywoodu, železný stisk studiových hlavounů trochu povolil. Jinak by ostatně Steven Spielberg nikdy nemohl dotočit notoricky problémové a prodražované Čelisti a nikdo by nenechal Francise Forda Coppolu, utopicky operujícího ve vlastním nezávislém filmařském snu American Zoetrope, dokončit šílenou Apokalypsu (o ní trochu později). Po krachu Nebeské brány, kdy posedlý perfekcionista Michael Cimino způsobil nekontrolovatelnou finanční katastrofu, si studia definitivně vzala svou kontrolu zpět. Ráda najímala i mladé nezkušené režiséry, o nichž se domnívala, že samá lačnost po kariérním vzestupu je sváže poslušnou podřízeností.

To byl také případ Davida Finchera, renomovaného tvůrce reklam a videoklipů, jenž dostal na starost neustále přepisovaného Vetřelce 3. Film s neuzavřeným scénářem se proměnil v produkční peklo, studio 20th Century Fox stálo budoucí hvězdě za zády a nutilo ji přetáčet proti jeho vůli. Výsledkem byl fascinující průsečík koncepční nekoherence a přítomného technického i vypravěčského talentu.

Něco podobné, byť v součtu méně bolestivého, potkalo i režiséra Marka Romaneka. Toho si Universal po kritickém úspěchu Expres foto vyhlédl pro oživení Vlkodlaka s Beniciem Del Torem. Jen měsíc před natáčením se ale talentovaný filmař musel pakovat pro tvůrčí neshody a nahradil jej zkušenější trikař a režisér Joe Johnston (Jumanji, Jurský park 3). Ten ocenil Romanekovy papírové přípravy, ale sám přepisoval a vyškrtával, aby se ušetřilo. Film ale postrádal koherenci a štáb se opakovaně vracel k dotáčkám dříve přiškrcených linií. Studiu se navíc náhle znelíbilo, že proměněný Del Toro běhá po dvou a ne po čtyřech, tedy víc jako vlk. Produkce se i kvůli tomu prodloužila o půl roku, rozpočet nabobtnal z pětaosmdesáti na 150 milionů dolarů, a ačkoli Vlkodlak není špatným filmem, publikum nezaujal a těžce prodělal.

Když se Brad Pitt zamiloval do fiktivní knižní reportáže o zombie apokalypse Světová válka Z, mohl tušit, že dějově nesouvislé epizodky obtížně povedou k soudržnému celovečeráku. Režisér Marc Forster byl každopádně esem díky Hledání Země Nezemě či Horší to už nebude, ale s mnohem hvězdnějším a produkujícím hercem se přesto rozešel. Tvůrci slavně natočili finální moskevskou bitvu za 12 milionů dolarů, ale dle převládajícího názoru se heroická akce neslučovala s předchozí civilnější notou. Dobrých 40 minut Světové války Z, konkrétně po pádu letadla, se tedy přepsalo a podrobilo kompletnímu přetáčení ve Skotsku. Zdánlivě sebevražedný krok se vyplatil, recenze pochválily netradiční tempo a výpravné měřítko degradující závěr, a film je dodnes největším kasovním triumfem Pittovy bohaté kariéry.

Trochu hůře si z pozice nedotknutelné herecké persony vedl Mel Gibson, který si roku 1999 vynutil přepisování scénáře a následné přetváření kultovního akčňáku Briana Helgelanda Odplata. Gibson, oscarový tvůrce Statečného srdce, měl o podobě filmu vlastní odlišné představy, jež si ve studiu Paramount Pictures dokázal prosadit. Helgeland se musel klidit, Terry Hyes přepsal scénář a přetočilo se přibližně 30 % filmu včetně úvodní scény. Přidal se hrdinův doprovodný voice-over a Kris Kristofferson se připojil jako nový záporák. Vypuštěná „Gibsonova“ edice neměla u kritiků až takový úspěch, jak si materiál zasluhoval, a zpětně se víc oceňuje Helgelandův vlastní sestřih Payback: Straight Up, který roku 2006 putoval na video (a je o deset minut kratší).

Časté mrzačení tvůrčí svobody v posledních letech pozorujeme na těch vůbec nejnákladnějších a nejsledovanějších projektech, tedy komiksových adaptacích a celovečerních dílech z předaleké galaxie Star Wars. 20th Century Fox opět úřadovalo v zákulisí Fantastické čtyřky z roku 2015. V její souvislosti se ale hodně mluví také o vzpurnosti a tvrdošíjnosti režírujícího talentu Joshe Tranka, jenž se vezl na úspěchu svého debutu Kronika. Trank si představoval temnější pojetí s hororovými prvky, čemuž se Foxové nejprve upsali. Pak si ale vynutili rozsáhlé přetáčky, které kompletně zaměnily náladu snímku a daly vzniknout bolestně nesoudržnému bordelu. Původní a dodané záběry lze dokonce rozeznat jen podle přítomné či absentující paruky Kate Mara alias Sue Storm.

Podobný osud potkal i Ligu spravedlnosti, jejíhož režiséra Zacka Snydera potkala v průběhu natáčení tragédie v podobě úmrtí jeho dcery. Nuceně odstoupil, ale Warneři jeho umělecké představy zcela podryly angažováním Josse Whedona (Avengers) za účelem přidání odlehčujících komediálních scén. Nakonec přitom nebylo poznat, co je směšné záměrně a co nedopatřením. Výsledný propadák se poté Snyder vydal spasit svým monumentálním čtyřhodinovým sestřihem Liga spravedlnosti Zacka Snydera, která zapřísáhlé fanoušky potěšila mnohem víc.

Rogue One: A Star Wars Story byl po premiéře sedmé epizody Síla se probouzí prvním celovečerním prequelem Star Wars vklíněným do hlavní ságy. Režíroval trikový specialista z Godzilly Gareth Edwards, ale měsíce před premiérou se nesly na znepokojivých zprávách o masivním přetáčení zhruba 40 % filmu. To měl dostat kompletně na starost scenárista filmu Tony Gilroy (Bourneovo ultimátum), trvalo pět týdnů a zcela alternovalo celý, původně méně tragický konec. „Věci, co se o tom filmu píšou, jsou většinou úplně mimo. Tony se k nám připojil a bezesporu odvedl kus skvělé práce. Ale pracovali jsme společně až do poslední minuty,“ vyvracel dané zvěsti loni Edwards, jenž nicméně od té doby sedm let nic nerežíroval. Až minulý rok uvedl sci-fi Stvořitel a nyní má pod palcem nový film z franšízy Jurský svět.

Lucasfilm neměl šťastnou ruku, ať už si pod tím představíme cokoli, ani s angažováním komediálních hvězd Phila Lorda a Chrise Millera (21 Jump Street) pro další prequel a origin Hana Sola s názvem Solo: A Star Wars Story. Po čtyřech měsících na palubě si tvůrčí duo muselo vyklidit kancelář, neboť jejich pojetí scénáře Lawrence Kasdana bylo (ne)překvapivě moc komické a vydávalo se vlastní cestou. Nastoupil veterán a raný chráněnec George Lucase Ron Howard (Willow), jenž přetočil skoro veškerý materiál po Lordovi s Millerem a dohlížel i na změnu antagonisty. Namísto Michaela K. Williamse, jenž měl ztvárnit nehumanoidní verzi Drydena Vose, byl povolaný Paul Bettany, který vystupoval jako normální člověk. Asi to bylo rychlejší a levnější.

Filmové weby přetékají historkami z ranku „co kdyby“, myšleny jsou samozřejmě hypotetické scénáře, v nichž slavné postavy ztvárňují jiní, původně zamýšlení, preferovaní či dokonce obsazení herci. Zmíněné dosazení Jacka Haleyho do plechového kostýmu v zemi Oz přitom určitě nepatří k těm nejzajímavějším hereckým zvratům. Všichni už ví, jak blízko měl Tom Selleck k úloze Indiana Jonese. Méně známou informací je pozdní nástup Johna Hurta na palubu obchodní lodi Nostromo v prvním Vetřelci (1979). Herec, jehož hrdina Kane schytal nejkrutější seznamovací rande se zabijáckým xenomorphem, nahradil Jona Finche, jenž onemocněl moc vážně na to, aby mohl v natáčení pokračovat.

Dodatečné změny a související přetáčky se udály i na place druhých Vetřelců. Desátníka Hickse měl hrát James Remar a oblíbenou postavu skutečně ztvárňoval. Aspoň do doby, kdy jej na britském letišti zadrželi pro držení drog. James Cameron mu přirozeně zamával a narychlo přivedl známou tvář z Terminátora Michaela Biehna, s nímž některé scény znovu přetáčel. V pár záběrech přesto můžeme vidět Remarova záda. Stejně jako v Hurtově případě přitom lze konstatovat, že pozdní herecké výměny rozhodně ničemu neuškodily.

Totéž můžeme napsat na adresu výkonu Michaela J. Foxe v Návratu do budoucnosti, o který tahle nezpochybnitelná sci-fi klasika z roku 1985 málem přišla. Studio i režisér Robert Zemeckis Foxe preferovali, ale naditý pracovní rozvrh jeho účast vylučoval. Volba tak padla na mladého Erica Stoltze, jenž Martyho McFlye několik týdnů po boku Christophera Lloyda hrál. Šéfíkům se však nezavděčil, neprokázal vyžadované charisma a jeho scény se smetly ze stolu. Fox už navíc byl k dispozici a naskočil pro opětovný start, který se bohatě vyplatil. Snímek v produkci Stevena Spielberga se stal jedním z největších hitů a fenoménů osmdesátek a z Foxe, už přes třicet let trpícího Parkinsonem, učinil nesmrtelnou osobnost.

Po několika týdnech se k hraničnímu přeobsazení hlavního hrdiny uchýlil také Coppola při produkci Apokalypsy. Protagonistu Willarda, jenž vietnamským peklem směřuje k poblázněnému dezertérovi Kurtzovi (Marlon Brando), nejprve vyfasoval Harvey Keitel. Coppola s ním ovšem nebyl spokojený. Hercův vyhazov po letech komentoval střihač Walter Murch, podle nějž má Willard důležitou pozorovací funkci a nově přivedený Martin Sheen měl čistě biologickou výhodu velkých očí. Ani Sheen však neměl na růžích ustláno, nekonečně protahované natáčení sužované tvůrčí egománií, hurikány či filipínskou občanskou válkou si na něm vybralo fyzickou daň a herec prodělal těžký infarkt.

Herecké výměny občas vzejdou také z otřesu veřejné image. Nejtypičtějším příkladem budiž kauza kolem údajné predátorské minulosti Kevina Spaceyho, jehož mnoho mužů osočilo ze sexuálního obtěžování v době, kdy herec natáčel drama Ridleyho Scotta Všechny prachy světa. Objem legálních nařčení byl tak obrovský, že studio Sony Pictures Spaceyho promptně vyvléklo z kontraktu a nahradilo jej Christopherem Plummerem i přesto, že natáčení bylo zkompletované a do premiéry zbývalo pár měsíců. Tento krok stvrdil mediální vliv hnutí MeToo a pochopitelně našponoval rozpočet. Plummer, jehož věk víc odpovídal postavě chamtivého milionáře J. Paula Gettyho, odvedl výtečnou práci.

Přehnanou starost o Balerínu tudíž mít nemusíme, v Hollywoodu se přetáčelo, přetáčí a bude přetáčet až do doby, kdy pohyblivé obrázky bude generovat jen neomylná umělá inteligence. K tomu ale (snad) nikdy nedojde a zdejší stručně nastíněná historie, již můžete v komentářích rozšiřovat vlastními znalostmi o zde absentujících případech, se ještě pořádně rozvětví.

Podívejte se na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Film Stories, Kinobox, Variety, Screen Rant