Zkazí Vánoce spíš Grinch, nebo mokří banditi? Tohle jsou slavní filmoví zloduši Božího hodu

Příběh největší americké vánoční klasiky je zápletkou dramatických sestupů i finálních radostných fanfár přesně ve stylu legendární filmografie režiséra Franka Capry (Stalo se jedné noci, Úžasná událost). Kanonický Život je krásný nejprve nenašel publikum a v kinech pohořel rychleji než adventní svíčka, ale tahle poválečná lekce lidských mravů se od té doby line televizními reprízami a inspiruje mnoho kulturních děl svým příběhem deprimovaného úvěrového bankéře George Baileyho (James Stewart), jehož před sebevraždou zachraňuje anděl druhé kategorie.

Byrokratickým zloduchem dickensovských parametrů je ve fiktivním městě Bedford Falls, zalitém umělým sněhem, konkurenční podnikatel Henry Potter (Lionel Barrymore). Prospěchářský autokrat postrádá empatii a ničí Georgeovy utopické sny. Jako osamělý muž, jenž nikdy nepoznal lásku, chová hluboký vztah leda k penězům. Neváhá dokonce konfiskovat osm tisíc dolarů určených Gerogeovi, které zapře a svého počestného soka přivede do existenční slepé uličky. Jeho padoušství se jen znásobuje vědomím, že marně vyhlížíme zasloužený trest.

Film, k němuž lze vystopovat prameny hororového zdobení svátků, dal před Vánoce jednoduše přívlastek Černý a víceméně nastartoval éru vyvražďovacích slasher žánrovek. Kultovní zářez Boba Clarka s nejněžnější filmovou Julií Olivií Hussey se odlišuje od kečupových následovníků zejména důrazem na čistou atmosféru, tak trochu z ranku pozdějšího Halloweenu. Vytyčil rovněž lascivní náturu tajuplného zla, které se na dívčí koleji o svátcích projevuje mrazivými telefonáty, a posílil význam takzvané final girl, jež nepolapitelnému vrahovi vzdoruje.

Černé Vánoce představují natolik unikavého zloducha, že jeho tvář skoro nevidíme a v titulcích postava ani neobdržela jméno – až novelizace a remake z roku 2006 jej popsaly jako Billyho. Nejedná se pochopitelně o rodinnou vánoční podívanou, ale fanoušci mohou tento významný zlom zpětně ocenit jako formativní feministický horor o dívkách vydaných napospas zvrhlému zabijákovi, jehož přítomné investigativní složky až alegoricky nestíhají. Je to metafora ženské bezbrannosti ve světě, kde pro ně často není bezpečno v jakýchkoli kulisách.

Někde na pomezí nevinné roztomilosti a monstrózní podlosti o Vánocích operují animatronické hvězdy 80. let z hitu režiséra Joea Danteho, jehož scénář od Chrise Columbuse piloval ke komerční atraktivitě sám Steven Spielberg. Aspirující tvůrce Columbus si městkou apokalypsu v režii škodolibých a nenasytných skřítků představoval jako nepřístupný horor ve stylu klasických filmů s monstry. Spielberg navrhnul rodinám vstřícnější formu a kina obsadila hororová vánoční komedie s nezapomenutelnými škůdci, nad jejichž záporností nakonec panují pochyby.

Mezi gremliny přece figuruje i rozkošný Gizmo a bytosti s přirozeným nočním apetitem řádí víceméně na popud lidské provokace a nepochopení. To ale nic moc nemění na tom, že v měřidlech vyprávění jsou padouchy s opravdu vytříbeným smyslem pro drsné lumpárny. Z některých skonů může dětem běhat mráz po zádech a vánoční představy se v téhle děsivě srandovní invazi spolehlivě tříští. Dante po šesti letech natočil také vtipné pokračování, loni na Max vyšla přidružená animovaná série Gremlins: Tajemství Mogwaiů.

Někdo může odporovat, ale většina lidí aktivně zastane stanovisko, které Smrtonosnou past pasuje na esenciální vánoční film. Štědrovečerní večírek v nově zprovozněném mrakodrapu Nakatomi Tower, kam za manželkou dorazí i nesvátečně naladěný policista John McClane (Bruce Willis), se zvrtne po vstupu teroristické jednotky pod vedením Hanse Grubera (Alan Rickman). Padouši lačnící po trezorových tajích nepočítají s McClaneovým osamělým odbojem a zažehávají akční ohňostroj, který vedle akčního žánru jaksi mimoděk obohatil i ten „hallmarkový“.

Gruber je elegantním a nevypočitatelným vyjednavačem s tendencí udělat za poslední větou tečku výstřelem do hlavy. Alan Rickman v první filmové roli přede své repliky slavným chraplavým tenorem a navzdory všem morálním předpokladům vytváří postavu, bez níž by Vánoce filmového nadšence byly o něco chudší. K ikonickému hrdinovi ostatně patří také stylový záporák a McClane si v tomhle ohledu nemohl stěžovat. Vánoční pohodu a přízeň manželky si holt musíte vybojovat.

Jako děti se obáváme mnoha věcí. Že nás štípne vosa, že se nám kulička zakutálí do kanálu nebo že nám rodiče budou muset podepsat poznámku ze školy. Co ale teprve zůstat v osmi letech úplně opuštěný a mít na starosti dům, který si během rodinné dovolené vyhlédli proradní a úplně dospělí lupiči? Sám doma má hřejivé momenty rodinné rehabilitace, ale nejvíc nás baví v přítomnosti mokrých banditů, kteří o Vánocích vykrádají prázdné domy a jako navštívenku nechávají téct vodu v ucpaných umyvadlech.

Joe Pesci a Daniel Stern si ale vybrali sídlo střežené zapomenutým Kevinem (Macaulay Culkin), jenž se sám učí zodpovědnosti a vzepře se k odboji, který je stejně tak násilný jako groteskně komický. Jeho domov plný nastražených pastí zatopí vetřelcům, které by šlo nazvat smolaři, kdyby si ale pořádnou porci tvrdého svátečního poučení nezasloužili. Pokoření kriminálníci se v druhém dílu, opět v režii Chrise Columbuse, usadili v newyorském rajónu, kde jim tentokrát ztracený Kevin připravil další domovní exkurzi plnou nástrah. A zase v tom bylo vtipné zadostiučinění, doslova vyryté do obličeje cihlami, které už k těm filmovým Vánocům prostě patří.

Nejslavnější snímek Tima Burtona, který Tim Burton nerežíroval, překypuje nadčasovou imaginací na úrovni příběhu i jeho animačního a muzikálového provedení. Z postaviček sídlících v městečku Halloween vyčnívá vedle protagonisty Jacka Skellingtona především hlavní antagonista Oogie Boogie, v podstatě pytel od brambor naplněný nepřívětivými členovci a hmyzem, který vznikl na základě klasických animovaných kraťasů Betty Boop. Boogie se nedomnívá, že by Halloween měl být veselým svátkem, a všeobjímající strach, který dopadá i na jeho zbabělou povahu, by rád vymačkal také ze Skellingtonova plánu na vlastní Vánoce.

I na malém prostoru se díky strašidelné vizáži, vtipně vykreslené osobnosti a skvělému jazzovému číslu The Oogie Boogie Song postava zaručeně vryje do paměti každé generace diváků. Jeho pokus o pozření uneseného Santy Clause koresponduje s morbidní představivostí Tima Burtona, v jehož původní básni Oogie ale nevystupoval. K nezapomenutelnému efektu jej stejně jako celou říši svátečních strašidel rozezpíval až režisér Henry Selick, na jehož přínos se u Ukradených Vánoc neprávem zapomíná.

Společností náruživých vánočních nadšenců Kdovíků otrávený samotář, jenž v jeskyni na vrcholu vysoké hory spřádá záškodnické plány, se z knižních představ Dr. Seusse už několikrát prodral na stříbrná plátna či do televize. Pouze v Americe si připomínají původní televizní snímek How the Grinch Stole Christmas! z roku 1966, který v Sám doma příhodně sledoval také zapomenutý Kevin. Až díky hrané, zpola nenáviděné a zpola milované verzi s Jimem Carreym ale Grinch „prozelenal“ většinu marketingových sezón kolem vánočních svátků.

Grinch není beznadějným zlounem a máme ho vlastně litovat, jelikož k pohrdání těmi nejradostnějšími tradicemi jej přimělo sociální odmítnutí dané jeho fyzickou odlišností. Zelenáč je typickým příkladem napravovaného zapšklého mrzouta, jemuž nevinné dítě, velmi uvědomělé v otázkách prosté komerce, musí ukázat pravý smysl Vánoc. Pro novou generaci dětí před šesti lety vznikl animovaný film a také vzhledem k současné nákupní „grinchománii“ lze očekávat, že oblíbený kazisvět z obrazovek jen tak nezmizí.

Nezapomínejme, že zámořský patriot veškeré sváteční komerce nemusí být jen ctnostným dárcem, jenž vám o Vánocích naláduje ponožky a na cestu zakousne sušenky s mlékem. Bláznivá hororová komedie z roku 2005 si Santu vybarvila jako Satanova syna, jenž před tisíci lety prohrál sázku s andělem a celé milénium musel zasvětit té veřejně akceptované štědré činnosti. Dvoumetrový osvalený Claus (wrestler Bill Goldberg) po vypršení trestní lhůty nastupuje na vražednou stezku a zastavit jej může jen parta dospívajících hrdinů s přístupem k obrácené mytologii.

Ďábelský Santa přiznaně funguje jako praštěné béčko, jehož dynamiku beztak obstarává hlavně hromotluk v hlavní roli, jenž se s nikým a ničím nepáře. Tohle zlo nejde napravit a musí být zničeno, aby se ze Štědrého dne nestal každoroční den zabíjení. Nápad se cení a třeba se ho někomu teprve povede rozvést do lepšího filmu.

Méně srozumitelnými anglickými obraty lze tenhle rozpustilý vánoční horor Michaela Doughertyho definovat jako „christmas home invasion creature feature černou komedii“ v atmosférické zasněžené kulise. Nechovají-li se k sobě členové jedné rodiny ani pod společnou střechou před svátky hezky, komínem i dalšími průlezy jim ze sněhového závoje přijdou vyčinit Krampusové z německého folklóru, kteří straší a dokonce požírají malé děti dle zlatých tradic hollywoodských béček.

Tahle předvánoční návštěva je velmi dobře realizovaná, nešetří filmovými referencemi i cynickým vtipem a dobří herci prodávají zábavné momenty, zatímco Dougherty se stará o to, abychom z dotírajících vyvrženců pekla měli vážně strach. Není divu, že režisér poté dostal prostor u blockbusteru Godzilla II Král monster. S Krampusáky totiž předvedl výživnou show za nemnoho peněz.

Z minimálních dostupných prostředků vymačkal maximum hororové černohumorné šťávy také Damien Leone, jehož drastická série Terrifier má s aktuálním třetím dílem konečně českou distribuci a navrch velmi kýčovitý překlad. Vánoce podle klauna Arta, jenž ne a ne zemřít, se podobně jako halloweenské koledy ve dvojce nesou na tónech agonického utrpení jeho obětí, které zmírají vážně nechutnými způsoby.

V kinech stále ještě zastihnete mládeži nepřístupný krvák, jenž se vyvinul z několika krátkometrážních děl a ryzího továrenského teroru v prvním Terrifierovi. Art vystupuje jako potměšile brutální fantom v kostýmu Santy Clause, z velkého pytle tahá mučící nástroje kruté i pro největší zlobivce a masakruje třeba mladou dvojici, která jeho dřívější činy nadšeně rozebírá v rámci true crime podcastu. Na jednu stranu se jedná o hororový extrém, pro některé otrlejší diváky ale může jít o perfektní černou komedii s kořeny v osmdesátkách a ve filmech jako Silent Night, Deadly Night.

Kniha Charlese Dickense z roku 1843 zůstává prodejním highlightem jednoho z nejnadanějších romanopisců historie a filmaři s ní nakládají rozmarně. Zapšklý obchodník Scrooge, jenž svému zaměstnanci jen nerad uděluje i jediný den vánočního volna, se učil ztracené lidskosti od duchů minulých, současných a budoucích Vánoc v němých, animovaných, muzikálových, hraných, televizních či mupetích podobách.

Publikum si rychle vybaví animované pojetí Roberta Zemeckise z roku 2009, verze Looney Tunes nebo Mupety, kteří měli roku 1992 těžkou hlavu z Michaela Cainea. Z těch nejmodernějších adaptací stojí za zmínku Spirited s Willem Ferrellem a Ryanem Reynoldsem, v němž poznáváme dokonce následné osudy Scrooge po jeho komplikované emotivní nápravě. Volněji Dickense adaptoval také pozoruhodný netflixovský pořad Těla, jehož padouch manipulující s časoprostorem poznává pravou náturu svých činů. S tímhle nadčasovým příběhem filmaři nikdy nešlápnou vedle stejně jako s prvotním antagonistou, který se stal vzorem pro tolik charakterních přerodů.

Podívejte se na žebříček nejlepších vánočních filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox