Lepší trikový film svět neviděl. Ani režiséři Avatara a Sedm nevěřili, že je možné ho natočit
Někdy stačí prostě nedat na rady a zariskovat. Cuarón dostal první velkou mainstreamovou příležitost v podobě třetího Harryho Pottera, jehož proměnil v dosud nejosobitější vizuální lahůdku franšízy. S kameramanem Emmanuelem Lubezkim poté zásadně ovlivnili formu dystopických blockbusterů s Potomky lidí, v nichž inscenovali chaos či zoufalou situaci lidí v dlouhých záběrech i v komplikovaném omezeném prostoru jedoucího automobilu. Jenže okázalý technický triumf nasáklý odkazem Spielberga a sovětské klasiky Jdi a dívej se finančně propadl – jakože velice tvrdě.
Talentovaný filmař věděl, že jeho další projekt nesmí být žádný „artový šmejd,“ jak sdělil publiku během přednášky na filmovém festivalu v Locarnu. Potřeboval napsat něco, co by „studio přimělo dát mu šek,“ a s konceptem Gravitace přišel ještě týž večer. Bylo to ostatně cosi nového, navrch s vysokou mírou žánrové atraktivity. Během instalace nových procesorů do Hubbleova teleskopu u ISS posádku smete roj trosek ruského satelitu a astronautka bojuje o život ve vakuu, kde se pro absenci kyslíku prostě žít nedá. Musí využít vlastní houževnatosti, důmyslnosti i prvotních rad zkušenějšího kolegy k tomu, aby se jakkoli dostala zpět na Zemi.
Filmy kochající se beztížnými krásami vesmíru sice ve větší míře vznikaly po premiéře Vesmírné odysey roku 1968, ale Gravitace byla něco jiného. V podstatě celý film vyžadoval trikovou iluzi a málokdo před patnácti lety počítal s tím, že toho lze dosáhnout. Podle Cuaróna to kategoricky zamítl i David Fincher, režisér Sedm, Klubu rváčů a Podivuhodného případu Benjamina Buttona, jehož skepticismus přejal rovněž tvůrce Terminátora, Titanicu a Avatara James Cameron.
„Fincher nám řekl, ať na to zapomeneme. Ještě nejsou technologie, počkejme šest let. Nemýlil se. James Cameron zastával názor, že to můžeme provést leda za 400 milionů dolarů. Odvětili jsme, že to si může dovolit jedině on. ‚Máte pravdu,‘ on na to. Tak jsme vyvinuli vlastní know-how,“ referoval Cuarón k procesu s kameramanem Lubezkim, jenž za Gravitaci posléze obdržel prvního ze tří po sobě jdoucích Oscarů – další mu vynesli Birdman a Revenant. Ani on přitom nejprve netušil, jak dosáhnout žádané autenticity. „Technologicky jsme ten film vyvíjeli tři nebo čtyři roky. Díky bohu za námi stál producent, který byl velký geek,“ pousmál se režisér, jenž také vyhrál zlatou sošku.
Produkce v ateliérech si vyžádala virtuální kameru, přičemž Lubezki využíval svůj obdivuhodný katalog znalostí ohledně zacházení se světlem. Uvěřitelnost obsáhlého množství CGI, které z Gravitace činí v podstatě animovaný snímek s reálnými herci, umožnilo hned pět společností zaměřené na vizuální efekty. Přišly s inovativní technologií, kdy herce umístily na počítačem řízenou konstrukci obklopenou téměř dvěma miliony LED světel. Ty byly nakonfigurovány jedna po druhém a vznikla dokonalá prostorová iluze.
Tvůrci do vesmíru přenesli svou oblíbenou pohlcující inscenaci v dlouhých záběrech a do hlubokého prostoru, což nejlépe dokumentuje úvodní třináctiminutový záběr filmu. Napětí a fascinace plynou především z vědomí, že protagonistka v podání skvělé Sandry Bullock pluje ve skafandru úplně sama, přičemž efekt je uvěřitelný i důmyslně dějotvorný. Gravitace šlape jako charakterový survival, od fascinace vesmírem k úzkostným pocitům osamělé hrdinky, to vše v prostředí, které v podstatě samo žije a klade nové překážky i cíle.
Po prvních katastrofických projekcích v době, kdy se efekty v postprodukci ještě dodělávaly, obecenstvu spadla brada na benátském festivalu. A po uvedení v kinech na podzim 2013 se rychle rozkřikla inovativnost Cuarónova experimentu, z něhož se vyklubal nejoceňovanější finanční hit sezóny. A stačilo neposlechnout Finchera s Cameronem.