Nejlepší horory všech dob podle prestižního magazínu. Kraluje texaský teror či vrchol sadismu

Když už se do první desítky nevešlo jindy jednohlasně vyzdvihované Osvícení, vůbec první filmová adaptace Stephena Kinga u redaktorů Variety zabodovala. Brian De Palma se v Carrie ponořil do traumatizované a telepaticky obdařené mysli středoškolačky v podání Sissy Spacek, jejíž fundamentalistická matka (Piper Laurie) jí dělá ze života konzervativní, možná spíš fanaticky řízené peklo.

Talentovaný režisér vyjadřuje mentální rozklad Kingovy první hrdinky svou stylisticky bohatou formou a také na bezútěšném příběhu o dospívání, v němž domácí teror ještě prohlubují křehké sociální interakce a školní šikanátoři v čele s mladičkým Johnem Travoltou. Tahle nadpřirozenem říznutá nenaplnitelná romance spěje k trýznivému maturitnímu plesu, kde ublížené emoce vybuchnou s přílivem galonů krve a ohnivých paprsků. I po letech je to nezaměnitelný a silný prožitek, který hravě překonává i solidně obsazený remake z roku 2013.

Ač se nejedná o klasický horor, čímž lze osočit spoustu titulů z celkového výběru, finální dílo italského režiséra Piera Paola Pasoliniho dle Variety „zachycuje kruté a extrémní perverze,“ a to prostřednictvím konfrontace s nejhoršími zvěrstvy, která si od nás žádá vypořádat se také s tím, co nás k nim přitahuje. Léta zakazovaný snímek je volnou adaptací kontroverzní knihy Markýze de Sade, již Pasolini transformoval do místy neúnosné obžaloby fašismu i poválečného kapitalismu.

Čtveřice vysoce postavených úchylů za války unese šestnáct neposkvrněných mladých lidí, jež v honosné vile Lake Garda, kterou ve své době obýval Mussolini, násilím nutí k ponižujícím i fatálním kratochvílím včetně sexuálních útoků, pojídání výkalů nebo mučení. Pasoliniho ještě před premiérou za tajemných okolností zavraždili a jeho filmový epitaf dodnes k nechuti puritánů nejvýmluvněji vykresluje ty nejzazší morální meze, jež dokážou atakovat lidé s neomezenou a ideologicky hrubě ohraničenou mocí nad ostatními. Je to hnus, ale za zvráceností ční i satirické ponižování pseudointelektuálních elit, jimž se navzdory hrůzným činům máme tendence vysmívat.

Filmový pilíř zlaté hororové éry 30. let, kdy ve studiu Universal bystře vyhodnotili diváckou atraktivitu a audiovizuální působivost tradičních románů o nadpřirozených bytostech či vědeckých experimentech, potažmo i o folklórních legend o vlkodlacích a nemrtvých. Frankenstein na motivy literární klasiky Mary Shelley se v rukách kreativního inscenátora Jamese Whalea proměnil v okamžitou dobovou senzaci a představitele polidšťovaného monstra Borise Karloffa ihned katapultoval k hollywoodským výšinám.

Tehdy šokující výjevy obživlého těla z lidských ostatků mají v oslnivé stínohře nadčasový efekt a Whale je během pouhých sedmdesáti minut doprovodil skoro baladickým faustovským příběhem, v němž scény s šílejícím a zaníceným doktorem ustupují třeba podobnou měrou tragické i nádherné sekvenci s malou holčičkou u břehu jezera. V ní tenhle napínavý i emočně bohatý snímek dokonce prolamoval nemyslitelná tabu a také v tomto ohledu se zasloužil o vzrušující evoluci svého žánru, ve své době charakterizovaného také Draculou, Neviditelným mužem, King Kongem či vynikajícím sequelem Frankensteinova nevěsta.

Jeden z nejoblíbenějších filmů Quentina Tarantina pochází z dílny kultovního japonského režiséra Takashi Mikeeho, jenž natočil také proslulou řezničinu Ichi the Killer. Konkurz je považovaný za jeho opus magnum. Co začíná jako romantická komedie o ovdovělém otci a producentovi, jehož přátelé přesvědčí k uspořádání konkurzu na potenciální novou manželku, končí jako jeden z nejslavnějších zástupců tzv. torture porn.

Konkurz je však mnohem víc než jen násilnou postmoderní hříčkou a od konkurence se liší jednak Mikeeho vynalézavou režií, jednak schopností jít do hloubky a klást znepokojivé otázky. Smazáváním rozdílu mezi idylickou romancí a děsuplným hororem a také výměnou genderových rolí v obvyklé partii násilníka a jeho oběti snímek zachání stále hlouběji do našeho podvědomí. Zpočátku klame tělem a vyvolává dojem bezpečí, přičemž dle Variety není typickým hororem. „Je to katarzní drama, ve kterém Shiinin výkon vyvolává děsivý obraz temné stránky zmocnění,“ zní verdikt nad jediným asijským zástupcem v top desítce.

Na rozdíl od Frankensteina a dalších hororových osobností 30. let, rozkládající se těla oživlých zombie jsou čistě filmovou esencí. Hrůzu z toho, když se kolem vás pomalu srocují neodbytné hordy mrtvolného masa v náměsíčném pochodu, si neznámý tvůrce George A. Romero mohl na kameru prosadit nepříliš komplikovaně. Noc oživlých mrtvol má velmi přímočarý a jednoduchý koncept, kdy skupina lidí v obklíčeném domě vzdoruje personifikovanému ztělesnění smrti a následné ztráty duševního bohatství.

Nezávislý film, jehož záporáky Romero převzal z tradice karibského voodoo, efektivně probouzí plíživý děs a ještě obratněji spoléhá na definitivní dystopické zobrazení světa, v němž se jediným útočištěm stává snadno přístupná farma. Romero, jenž také troufale obsadil černošského herce Duaneho Jonese v době napnutých rasových sporů, tímto kultovním dílem odstartoval vlastní i přidružené zombie série, jež jsou populární i dnes. A to v mnoha filmových formách včetně found footage, jako v případě skvělého REC.

Psychologický horor, jímž se v Hollywoodu prosadil polský režisér Roman Polanski, sází na pozvolné budování nejistoty a úzkosti. Rosemary má děťátko můžete číst různě – buď klasicky jako nadpřirozený příběh o semenu satana, nebo jako krizovou příručku těhotenství, jež ženu zcela odtrhne od okolí a především od nechápavého manžela. Film ostatně pojednává o mladém manželském páru, který se přistěhuje do manhattanské bytovky s temnou minulostí a seznámí se s naoko bodrými postaršími sousedy. Žena za podivných okolností otěhotní a Polanski podává alegorické svědectví o útlaku žen a běsu, který probublává ve velkoměstských honosných apartmánech.

Kouzlo filmu tkví hlavně v nepodbízivosti hororových motivů, jež Polanski servíruje podprahově. Publikum často znervózňuje či pohlcuje jen chytrými úhly kamery v interiérech nebo nepatrnými gesty, jako když manžel v podání Johna Cassavetese ucukne od manželky (Mia Farrow), která mu zrovna chtěla přiložit ruku k břichu ukrývajícímu obávaný zárodek života. Velký kritický i finanční hit etabloval vyšší formu hororového umění a také tematiku satanských projevů, již zpracoval vůbec nejintimněji ze všech nekontrolovatelně se kupících nástupců.

Je uměním vzít nepříliš dobrý román s mazaně senzační zápletkou, odjet natáčet do oceánu s nefunkčním modelem žraloka a vykřesat filmovou událost blockbusterových rozměrů, která v podstatě vytvořila zcela nový typ zažitého strachu a nejen kulturního traumatu? Steven Spielberg ze sebe Čelistmi udělal hollywoodského umělce první šarže a jeho průlomový letní megahit dokázal chytrými filmařskými volbami či soundtrackem Johna Williamse nemožné – kdo jej uvidí, už nikdy se nebude cítit zcela bezpečně ani v bazénu.

Kromě vynuceného náznakového uvádění žraloka scénu se adrenalin a silné divácké odezvy přičítají výborným lidským aktérům, kteří po úvodním plážovém teroru v letním ostrovním středisku vyráží na moře čelit jeho nejobávanější, pochopitelně přemrštěné hrozbě. Plynulé vyprávění, šokující úmrtí, vynalézavá režie a inteligentní psychologie bezpečně pozvedají Čelisti nad veškeré následné pokusy o dobrý zvířecí horor. Efekt je nestárnoucí a osud rázovitého Quinta (Robert Shaw) zůstává žánrovým milníkem, u něhož se pořád nedá popadnout dech.

První ze série proslulých filmů, jež nepřímo inspirovalo „dílo“ vraha, vykradače hrobů a posedlého mamánka Eda Geina, lze bezpochyby považovat za vůbec nejdůležitější horor své doby. Nedostižný řemeslník a bravurní vypravěč Alfred Hitchcock sebral televizní štáb a začal natáčet tradiční film-noir o ženské antihrdince s tváří Janet Leigh, která šéfovi v práci vyfoukne tisíce dolarů a odjede vstříc novým příležitostem. Zastaví se ovšem v motelu Normana Batese (Anthony Perkins) a Hitchcock nejikoničtější sprchovou sekvencí historie odpálí přechod k dusné hororové detektivce.

Bates se stal předchůdcem mnoha psychicky narušených zabijáků v tzv. slasher hororech a motiv obávaného sídla čnícího nad zdánlivě familiérními kulisami zakořenil jako snad žádný jiný žánrový aspekt. Hitchock má diváka v hrsti a napětí stupňuje díky zatajování identit až do závěrečného děsivého zvratu. Psycho nejprve odmítli jako dobře zpracovaný brak, ale přece mělo snazší cestu k uznání než stejně starý Šmírák Michaela Powella, který bez povšimnutí a spíš s opovržením nastavil revoluci svým stylistickým zohledňováním filmového média a voyerismu.

Všimněte si, že větší část zvolených titulů vznikla kolem poloviny 70. let, kdy především v Hollywoodu vzali za své evropské formální tendence a podlehli modernějšímu apelu v podobě umělečtějších a tematicky často kontroverzních blockbusterů. Vymítače ďábla si sám napsal autor knižní předlohy William Blatty, jenž se inspiroval skutečnými případy a rozhodně věřil v existenci démonických bytostí a v biblickou definici zla. To režisér Francouzské spojky William Friedkin byl židovský sekularista a do příběhu samoživitelky Chris (Ellen Burstyn), jejíž náctiletou dceru Regan (Linda Blair) okupuje démonická bytost, vnesl archeologickou preciznost v odkrývání mytologie.

Vymítač ďábla, další obrovský hit progresivní dekády po Love Story a Kmotrovi, se soustředí na realistické vyobrazení psychologie, chování zranitelných postav a také démonických projevů. Ty jsou vcelku pozvolné, avšak jejich náboženský charakter se příčí žádané lékařské definici. Sugestivní film na pomezí spekulativního nadpřirozena, duchovní seberealizace postav a drsné pubertální alegorie navýšil zájem o sekulární víru a kněží, jež zde památně zastupují Max von Sydow a Jason Miller, ustavil jako kinematografické hrdiny v boji s racionálně neuchopitelným zlem.

„Jen velmi málo hororových filmů má kvalitu opravdové noční můry — té nadpozemsky děsivé a hrozné noční můry, ze které se nemůžete probudit, protože působí, jako by se skutečně děla,“ praví Variety na adresu „nejlepšího hororového snímku historie.“ Minimálně fanoušci a fanynky žánru této volbě nemohou rozporovat, strhující texaský debut Tobeho Hoopera nejenže na scénu uvedl praotce všech maskovaných vrahů kinematografie, ale dle formálních měřítek jej lze nahlížet jako na perfektní film jako takový. Myslí si to minimálně Quentin Tarantino, jenž čtyři děsuplná slůvka Texaský masakr motorovou pilou ihned vyhrkl, když se ho v talkshow tázali na příklady dokonalých filmů.

Hooper inscenuje dějově řídký, ale významově bohatý děj o pětici pozdních hipíků na cestě do rodného domu Sally (Marilyn Burns) a Franklina (Paul A. Partain) jako neodbytný sestup do nejdekadentnější americké propasti. Částečně dokumentární forma s naturalistickým výrazem a současně efektivním využitím zoomování či různých hlediskových perspektiv je sama artefaktem své doby a nelze ji znovu takto strategicky napodobit.

A pak je tu Leatherface – malomyslný řezník, jenž upomíná Eda Geina nošením masek z lidské kůže a který výhružně ční v zapadajícím texaském slunci. Hixploitation tradice o nebezpečných vidláckých jižanech tu naráží na upocenou jateční alegorii o masakrování zvířat i amerického ducha, pro něhož tu nezbývá jediné nadějeplné a pozitivní okénko. I když ostatní chvíli dovádí po příjezdu do rozpadajícího se domu, Franklin dál napjatě prožívá události, o nichž se oprávněně domnívá, že budou tvořit nejhorší den jeho života. Texaský masakr nedá vydechnout ani po padesáti letech a rozhodně není od věci vracet se rovnou k němu a ignorovat většinu nepovedených pokračování.

Pokud vás zajímá kompletní žebříček, najdete ho v angličtině na webu Variety. Žebříček nejlépe hodnocených hororů podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu najdete v naší databázi.