Tohle je 13 zásadních filmových dystopií. Civilizaci si sami zničíme atomovými bombami i byrokracií

Vybrané filmy ovlivněné estetikou lokálních a soudobých tradic často koření v politickém podhoubí, odkud ostatně své pochmurné společenské vize tahali i spisovatelé včetně George Orwella, Aldouse Huxleyho či Franze Kafky. Utlačování jisté vykořisťované skupiny populace v bezútěšných autokraciích je běžným motivem pramenícím v neúprosné lidské štvanici za uzurpováním kontrolní moci. Prosakování morálně závadných ideologií v dystopiích se mnohdy může realizovat takzvaně od píky – třeba tehdy, když filmaři představují přeživší úlomky civilizace zdevastované jadernou válkou či jiným fatálním kolapsem.

Mnozí varují před tím, že větev si pod sebou podřezáváme i vlastní genialitou a náchylností k technologiím. Tehdy přichází na řadu sci-fi, která ve filmech vkládá ničivý vliv do rukou umělé, ať už robotické nebo čistě softwarové inteligence. Většinou to jsou však na více či méně metaforické úrovni stále lidé, kteří se neuvážlivě řítí vstříc dystopii. V následujících chronologicky seřazených případech byl výsledek filmového varování zvlášť nadčasový, ať už formálně či tematicky.

Němý trikový spektákl Fritze Langa, jenž před úprkem do USA stihl ještě revolučně využít zvukovou složku v detektivce Vrah mezi námi, představuje jeden z vrcholů německého expresionismu. Příběh zasazený do metropole budoucnosti, v níž panuje striktní vertikální diferenciace pracovní a vládnoucí třídy, vytyčil spoustu vizuálních i tematických aspektů, jimiž se subžánr dystopie od té doby definuje.

Pokus o dělnické povstání dle Marxova slovníku naráží i na robotický výtvor šíleného rozcuchaného vědátora, a byť trochu přímočaře vystavenou totalitu zastiňují optické triky, okázalé kulisy a až avantgardní postupy, Metropolis zůstává prvním a neochvějně výsadním dystopickým blockbusterem kinematografie. A to i přesto, že původní Langův sestřih už nikdy neuvidíme a spousta materiálu shořela v lačných nitrátových plamenech.

Přestože mimozemské invaze do člověkem zapříčiněných kolapsů společnosti nepočítáme, toto první a nejlepší filmové zpracování knihy Jacka Finneyho od režiséra Dona Siegela má relevantní myšlenkové přesahy. Na povrchu jde o strhující sci-fi thriller, v němž obyvatele provinčního městečka v éře mccarthismu nahrazují dokonalí klonové, kteří se líhnou z mimozemských lusků. Tyto neemotivní lidské kopie přejímají totalitářskou vládu a pronásledují normální jedince, kteří disponují klasickou empatickou a morální výbavou a odmítají žít ve světě, kde budou nemyslícími součástmi poslušného stáda.

Film se tudíž odvážně strefuje do hysterických protikomunistických aktivit, jimiž Výbor pro neamerickou činnost s propuknuvší studenou válkou naočkoval zámořskou společnost. Lidé za známými tvářemi vidí invazivní vetřelce, což Siegel podává jako vzrušující napínavou jízdu o béčkové přímočarosti a s apokalyptickým scénářem, jehož se civilizace v polovině 50. let, kdy jí takřka nad hlavou zvonily testy jaderných či vodíkových bomb, přirozeně obávala.

Možná nejvýznamnější román původem pražského spisovatele Franze Kafky je byrokratickou noční můrou – vhozením do iracionálně řízeného systému, kde se zákony a dvířka vedoucí k dožadování se spravedlnosti otvírají individuálně. A vlastně se nikdy neotevřou, potažmo je střeží zcestně blábolící ostraha a vedou jen k lépe chráněným patrům obývanými soudci, kteří jsou zároveň katy.

Legendární a neúnavně vzpurný režisér, scenárista a herec Orson Welles, jenž málem sám vyvolal dystopii svou rozhlasovou adaptací Války světů, uchopil frustrující příběh úředníka K. (Anthony Perkins) stíhaného za nikdy nespecifikovaný přestupek jako tok nevědomí. V převážně sterilních, byť sytě nasvícených interiérech s kontrastujícími rysy vysoké architektury a nekonečných kartoték se odehrává avantgardnější a intelektuálnější přemýšlení o procesech, jež nás často nevědomky přibližují reálné dystopii. Obžalovaným a vláčeným okolnostmi se v podstatě narodíte, což vás ve Wellesově filosofii možná činí přitažlivějším pro ženy, ale hlavu z oprátky vám nikdo nevytáhne.

Zatímco Orsona Wellese si dle auteurské teorie hluboce vážili i průkopníci francouzské nové vlny a jeho charakteristické kompozice v dlouhých záběrech činily z Procesu vysoké umění, Australan George Miller měl na sklonku sedmdesátých let jiné predispozice. V době exploatačního boomu mu stačilo pár tisíc dolarů na natočení silničního akčňáku v popředí kolabujícího světového řádu, jenž opět vkládal moc do rukou těm hrubějším a na vyprahlých vozovkách rychlejším.

Mel Gibson zikoničtěl jako policista Max Rockatansky, kterého útok na rodinu a přátele promění v nelítostného mstitele. Film s westernovými pravidly slavil ohromující kasovní úspěch a celkem záhy umožnil vznik opulentnějšího pokračování z pouštního prostředí, ve kterém se nejcennější komoditou stává benzín a bizarní motorkářské gangy podnikají divoké dystopické honičky. Šílený Max inspiroval vlnu postapokalyptických scénářů z různých koutů světa a sám zůstal jejich modlou, neboť Miller se k látce po třech dekádách triumfálně vrátil s oscarovou Zběsilou cestou. Na ni neméně působivě navázal letošním prequelem Furiosa a s dvousetmilionovým rozpočtem doručil unikátně drsnou, hloubavou i kineticky zábavnou dystopii, jedinou svého druhu.

Zřejmě nejproslulejší filmový propadák historie v době uvedení doplatil na několik vnitřních i vnějších faktorů. Režisér Vetřelce Ridley Scott neměl u produkce volnou ruku a musel se podřizovat studiové diktatuře, přesto pořídil jeden z vizuálně nejoslnivějších filmů historie a navrch interpretačně hutnou adaptaci románu Philipa K. Dicka o blízké budoucnosti, v níž profesionální lovci likvidují humanoidní replikanty stvořené člověkem.

Blade Runner v kinech prošuměl na úkor univerzálnějšího E.T. - Mimozemšťana, ale v popkultuře způsobil zemětřesení. Detailní kulisy vytvořené z miniatur, v jejichž útrobách, pod neonovou září a prolétávajícími automobily, se Harrison Ford žene za lidskými kopiemi ve filmu-noir zasazeném do rušných asijských čtvrtí před nevyhnutelným pádem civilizace, se od té doby citují v každém druhém sci-fi filmu. Diváci mu sice nejprve neporozuměli, ale nakonec je hluboce zasáhlo i meditativní, Vangelisem podbarvené rozjímání o osamělosti (nejen lidského) ducha, jenž marnivě roní své slzy v dešti.

Hned poté, co se James Cameron vypořádal s létajícími zabijáckými rybkami, se pustil do neobvykle řešeného slasher hororu, v němž ženy jménem Sarah Connor místo maskovaného šílence vyvražďuje nezvratně nakódovaný stroj z budoucnosti. Terminátor v podání kulturistické legendy a Barbara Conana Arnolda Schwarzeneggera přichází z roku 2029, aby zabil matku budoucího vůdce lidského povstání Johna Connora, který drží zbytky odporu proti robotické dystopii.

Začínající režisér neměl štědré produkční zázemí, ale zato milionový nápad, který dokázal realizovat v dobově poplatném stylu. Hororově laděná sci-fi nemrhala složitým kontextem a soustředila se na úprk před neúnavným a nezničitelným pronásledovatelem, v němž Sarah (Linda Hamilton) pomáhal lidský vyslanec budoucnosti, sympatický ochránce Kyle Reeves (Michael Biehn).

Nápaditý koncept nicméně Cameron po úspěchu Vetřelců a Propasti rozvedl v pokračování Den zúčtování, na které už měl 100 milionů dolarů a v němž komplexněji popsal nejen charaktery postav, nýbrž i rebelii umělé softwarové inteligence zvané Skynet, která měla v blízké budoucnosti na lidstvo zaútočit jaderným arzenálem. Boj se stroji trvá v kinematografii dodnes, v realitě se ho snad nedočkáme… Ke zničení nám ostatně mohou stačit už existující hrozby.

Tím nejakutnějším apokalyptickým strašákem zůstávají jaderné a termonukleární zbraně, jimiž se ruští propagandisté ohání jakožto zastrašující pákou a jejichž případné použití by vedlo k naplnění Einsteinova proroctví, že další konflikt po třetí světové válce lidé povedou klacky a kamením. Neexistuje přitom film, který by pravděpodobné globální scénáře po nukleárním holocaustu shrnul děsivěji a uvěřitelněji než britská televizní Vlákna.

Částečně dokumentární, strohým vědeckým komentářem a číselnými statistikami tvarovaný příběh prezentuje nejhorší možné vyvrcholení tehdy přetrvávající studené války. Východ se Západem si po stupňovaných rozkolech na Blízkém východě, jež postavy v průmyslovém Sheffieldu s nevalným zájmem sledují v televizi či poslouchají v rádiu, vymění tisíce megatun jaderné pozornosti. Přeživší nemají střechu nad hlavou ani prostředky k obnovení infrastruktury, zemědělská úroda ve světě zamořeném radiací a věčnou temnotou takřka neexistuje a lidé umírají hladem, vlivem záření či mutací, které se přenáší i na další, stále barbarštější generace. Jedná se o děsivou sugestivní podívanou, jež se i po čtyřiceti letech těžko rozdýchává. A kterou bychom měli mít trvale na paměti.

Uskupení Monty Python si ze společenské byrokracie a institucionalizace či z kulturou přiživovaných interpretací historie utahovalo s až groteskní dětinskostí. Hlavním vizuálním fachmanem původně televizního skečového týmu byl Terry Gilliam, jenž s Terrym Jonesem režíroval celovečeráky Monty Python a Svatý Grál a Monty Pythonův smysl života, načež se zcela přeorientoval na sólovou tvorbu. Brazil, nekonečně kreativní skloubení orwellovské a kafkovské noční můry s hravým satirickým eskapismem, zůstává nejvýraznějším projektem režiséra stojícího rovněž za vynikajícím postapo 12 opic.

Zakřiknutý úředník Lowery (Jonathan Pryce) má v budoucnosti řízené všemocnou organizací, jejíž vliv připomíná všudypřítomného Velkého bratra, nádherné imaginativní sny. Po probuzení však ustrne v odosobněných sterilních labyrintech, jimiž čas od času zmítají teroristické útoky a v nichž lidé mají v patách různé státní autority, aniž by tušili proč. Vizuální a tematické inspirace sahají i k Metropolis, němým groteskám nebo antické mytologii, ale Brazil si drží svůj nezaměnitelný „montypythonovský“ tvar a mezi zábavou a absolutním znepokojením balancuje tak živelně, že to žádné dystopicky zacílené dílo už nezopakuje.

S přehledem nejdůležitější anime film historie byl nejdražším animovaným celovečerákem své doby a jeho vliv na asijské i hollywoodské umělce nejde dostatečně vyjádřit. Neuvážlivý atomový test roku 1988 zapříčiní začátek třetí světové války, jejíž dopad se nad nově zbudovaným Tokiem vznáší ještě po jednatřiceti letech. Vůdce motorkářského gangu Kaneda zde pátrá po uneseném příteli Tetsuovi, jenž v si v zajetí armádní organizace osvojuje děsivé psychické dovednosti. Jejich akční a existenciální cesta vede až k tajuplnému jádru katastrofální minulosti města, neznámé síle zvané Akira.

Obtížně vstřebatelný a myšlenkově květnatý film, který Kacuhiro Ótomo zrežíroval na motivy vlastní mangy, v kinematografii ustanovil cyberpunkovou tradici. Svou estetikou a námětem pramení z japonské kultury po druhé světové válce, vyznačující se obavami z dalšího atomového kolapsu, průmyslovou obrodou, tokijskou olympiádou z roku 1964 nebo motorkářskou kontrakulturou „Bōsōzoku“. Akira se ohlíží za minulostí formou spirituálního dystopického futurismu a je děsivá jako vyprávění o nejlepším příteli, z něhož se před vašima očima stává militantní monstrum. Z téže perspektivy nicméně dokáže být i citlivá, pojednávající o osobní emancipaci a niterných lidských prožitcích.

„Dokážete mi dát důkaz o své existenci? Jak? Když moderní věda ani filosofie nedokáží vysvětlit, co je to život,“ táže se v kultovní adaptaci japonské mangy „duch ve stroji“, individuální entita s vlastním systémem paměti a myšlení, jež má zárodek v kumulaci obrovského množství dat. Východní anime verze Blade Runnera a další z pilířů cyberpunku klade přes strhující akci hutné existenciální úvahy o umělé inteligenci a jejím uvědomění si sebe sama. „Co kdyby si kybernetický mozek mohl vytvořit vlastního ducha? Co by pak ještě sešlo na tom být člověkem?“

Ghost in the Shell, situovaný do fiktivní japonské metropole v polovině 21. století, líčí úsvit kybernetické inteligence na příběhu speciální agentky Motoko, stroje s počítačem vylepšeným živoucím metabolismem, která čelí tajemnému hackerovi známému jako Loutkář. Jedná se o místy poeticky vyvedené rozjímání nad zpracováním vlastní identity v éře digitálního věku, kdy se bariéra mezi lidskými geny a zdrojovými kódy může povážlivě hroutit. Počítačová síť je nekonečná stejně jako vliv téhle akční i kontemplativní dystopické vize, bez níž by ani Matrix zřejmě nebyl zcela kompletní. A když už jsme u něj…

Mnozí mysletelé jsou fascinovaní představou, že ve skutečnosti žijeme v počítačem naprogramované simulaci. Od roku 1999, kdy sestry Wachowské v Hollywoodu natočily dosud nejpozoruhodnější výtažek cyberpunkových, anime a videoherních tradic, se tou myšlenkou naočkovala značná část světa. Matrix je uměle vytvořenou realitou, v níž lidské projekce včetně Thomase Andersona (Keanu Reeves) netušeně existují pod nadvládou strojů, které dávno kontrolují lidské tělesné schránky.

Červená, nebo modrá pilulka? Vyvolený protagonista Neo dostane na výběr, zda dál pobývat v důmyslné iluzi, nebo proniknout do pravé podstaty dystopického světového řádu. Wachowské se přitom opírají o dualitu reálného a simulovaného prostředí, v nichž panují odlišné fyzikální zákony. Snímek tnul do živého nejen strhujícím příběhem, který v Hollywoodu ještě neměl takový precedens, ale také novátorským a technicky revolučním stylem. Vertikálně odvíjený zelený kód možná už poznali fanoušci Ghost in the Shell, ale specifická kinetika Matrixu včetně „bullet time“ či soubojů inspirovaných tradičními asijskými styly, a to za mizivé gravitace, má od té doby velmi prestižní patent. A mnozí zkrátka rádi věří, že tahle vize světa je pravdivá.

Oblíbený film Quentina Tarantina nastavil kinematografický trend „smrtících her“, který nejen Hollywood úspěšně ždímá sériemi Saw a Hunger Games nebo satirickou Hrou na oliheň. Také Battle Royale čpí ironií a nadhledem, i když svou dystopii nejprve líčí s brutální doslovností. Po celonárodním zhroucení ekonomiky se spousty nezaměstnaných Japonců obávají stále nevzdělanější a násilnější mládeže, pro niž vznikne každoroční experiment – jediná školní třída se zúčastní výchovného programu známého jako Battle Royale, v němž studenti na ostrově bojují o holý život. Přežít totiž může pouze jeden z nich.

Zasloužilý režisér Kindži Fukusaku, tvůrce válečné klasiky Tora! Tora! Tora! nebo kultovních gangsterek včetně série Džingi naki tatakai, se ve svém definitivním mistrovském díle s ničím nemaže. Z úvodního naplňování hororových schémat vyvražďovaček přechází k frustrujícímu festivalu násilí, které nemá morálního vítěze. Sociální a psychologické rozdíly mezi mladými oběťmi vedou v extrémní situaci k charakterním přerodům a spojenectvím, jež nesou důležité sociopatologické významy. Zpočátku cynická satira se změní v drsnou a hloubavou studii jedinců i celého systému, jemuž z pozice autority ve filmu vévodí ikonický herec a režisér Takeši Kitano.

Povídku Philipa K. Dicka o entitách obdařených věšteckými schopnostmi adaptoval Steven Spielberg hned poté, co vypustil existenčně objemnou, Kubrickem započatou sci-fi A.I. Umělá inteligence. Zatímco v rozpačitě přijatém příběhu se zabýval dilematem, zda i lidmi vytvoření androidi mohou mít své sny a emoce, v Minority Report se obrací spíš ke kořenům totalitářské budoucnosti z děl Kafky, Orwella či Terryho Gilliama. Otázka do pranice je přitom formulovaná obdobně jako v Procesu – můžete člověka trestně stíhat za zločin, který nestačil spáchat?

Trojice bytostí zvaných precogové je roku 2054 hlavní zbraní proti kriminalitě, neboť i s několikadenním předstihem dokáže detekovat vraždy, k nimž ještě nedošlo. Velitel inkriminovaného programu PreCrime John Anderton (Tom Cruise) se ale sám ocitne na seznamu budoucích zabijáků. Spielberg vypráví vzrušující sci-fi thriller v kabátu neo-noir a proti protagonistovi štve takřka celý svět, který má v nepříjemně realistické dystopii oči všude. Nahlížíme do světa plného moderních, svým způsobem utopických technologií, v němž nicméně schází kapka soukromí a nikdo si nemůže být jistý, kdy mu do dveří vtrhne ozbrojená jednotka. Všudypřítomná je také interaktivní reklama a systém Velkého bratra už nyní odpovídá některým zprávám o pokrytí průmyslovými kamerami v Číně. Opravdový zločin vlastně obžalovaný spáchat nemusí.

Podívejte se, jestli některé zmíněné tituly objevíte v žebříčku nejlépe hodnocených sci-fi filmů podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox