Články

Amerika je skvělá země. Úvodní slova zbožňovaného trháku Kmotr jsou vyrytá do popkultury stejně jako do lišáckého vědomí obchodních, potažmo i politických sloganů mnoha velkých jmen západního kapitalismu. Také nesmlouvavý právník Roy Cohn (Jeremy Strong), vzhledem a charakterem spíš čertův vyslanec nežli člověk, pod svými křídly nabádá mladého realitního byznysmana Donalda Trumpa (Sebastian Stan) k bezpodmínečné službě vlasti, v níž lze spoustu finančních pastí ilegálně obcházet. Filmový životopis The Apprentice: Příběh Trumpa (The Apprentice) na dvou hodinách líčí přerod idealistického obchodníka v bestii zámořské vrcholové scény, na níž můžete uspět pouze následováním tří pravidel – vždy útočit, popírat a nikdy, nikdy nepřiznávat vlastní porážku.

Novinka Konkláve (Conclave) se řítí do kin jako jeden z titulů, který může hlasitě promluvit do žebříčků filmů roku a blížící se oscarové sezóny. Má k tomu ostatně všechny předpoklady. Za kameru totiž usedl čím dál vyhledávanější režisér Edward Berger, jehož adaptace knižní klasiky Na západní frontě klid (Im Westen nichts Neues) si došla pro devět oscarových nominací, z čehož čtyři proměnila. I tentokrát se obklopil silnou látkou a potvrzuje, že se rozhodně vyplatí jeho kariéru sledovat.

Jiří Strach je jednou z režijních jistot České televize. Jedná se o tvůrce, na jehož jméno publikum slyší a prakticky každý jeho počin se promění v divácký hit. Ostatně není to tak dlouho, co na ČT slavila úspěch druhá řada Docenta. Nyní se ale filmař vrátil k žánru, s nímž se vedle pohádek nejvíce proslavil a vybudoval si na něm svůj režijní kredit – k mysteriózním kriminálkám. V těchto vodách slavil úspěch díky sériím Ďáblova lest, Ztracená brána či Labyrint a novinka Lovec by se tedy dala považovat za sázku za jistotu. Může zde ale nabídnout ještě něco zajímavého a nového?

Dramat z druhé světové války není nikdy dost (to je míněno ironicky.) A Joseph Goebbels patří k jedněm z nejvíce fascinujících historických figur této doby. Jeho vášnivý antisemitismus, jako každá manifestace absolutního zla, stejně jako jeho propagandistický talent a fanatická oddanost Hitlerovi z něj dělají zrůdu, od níž nejde odvrátit zrak. Můžeme ale po osmdesáti letech neúnavného zírání ještě zahlédnout něco nového?

Má snaživá a životem omlácená mladá žena Anora vůbec šanci na štěstí, neřkuli pohádkový osud? Na to hledá odpověď vtahující kombinace jízlivé komedie a osudové tragédie, která si na letošním festivalu v Cannes vysloužila natolik nadšené ovace, až jí to přihrálo i Zlatou palmu. Festivalový hit se nyní dostává i do našich kin.

Minulý rok jsme řešili rozmáchlé dílo Petra Vachlera Tajemství a smysl života a nyní do kin vstupuje o poznání skromnější snímek Tajemství smrti, jenž ale s Vachlerovým monumentem leccos sdílí. Jednak v názvu rovněž láká na tajemství a snaží se objasnit některé z největších záhad života. Zároveň tak činí pomocí techniky tzv. vyzobávání rozinek (v angličtině cherry picking), tedy vybírání velmi specifických a těžko zobecnitelných událostí.

Televize jsou plné rutinních a zaměnitelných kriminálek, v nichž se vyšetřuje od Andělu po Modravu a tvůrci i jednotlivé stanice v nich sází pořád na ty samé karty. Novinka Záhadné případy, která dnes večer startuje na televizi Nova, se ovšem pokusí vkročit do méně probádaných a z hlediska úspěchu výrazně ošemetnějších vod. Seriál se totiž hodlá zaměřit na paranormální jevy, což je u nás pořád dosti osvěžující prvek. Novinka se navíc může pochlubit obsazením nejen jednoho Donutila, ale dokonce tří. Jak moc to úvodnímu dílu pomohlo?

Teoreticky vás to může potkat i při osamělém houbaření nebo výletu do přírody, ale hororová zápletka netflixovské novinky Nehýbej se (Don't Move) přece čerpá hlavně z žánrové představivosti tvůrců. Truchlící Iris (Kelsey Asbille) zvažuje sebevraždu uprostřed divočiny na místě, kde tragicky přišla o svého synka. Z nejhoršího ji vytáhne cizinec Richard (Finn Wittrock), svěřující se o vlastní ztrátě milované osoby. Jenže mistr přetvářky následně hrdince vpraví sérum způsobující kompletní paralýzu, a byť mu před nástupem účinku stačí utéct, hra kočky s myší dostává ještě neférovější devadesátiminutové rozměry. Ve sférách bezpečných klišé survival thrillerů nejde o zklamání či vyloženou pitomost, ale hlavní tvůrčí čtveřice scenáristů a režisérů si schovala jen velmi málo překvapení.

Jedno Rudolfu Havlíkovi upřít nelze – snad žádný český filmař nedokáže být tak produktivní a zároveň si ještě plnit cestovatelské sny. Režisér a scenárista ze Sokolova během posledních pěti let natočil hned sedm filmů, naposledy jsme jeho odlehčené kreace mohli vidět v lidové komedii Franta mimozemšťan z kraje letošního roku. Nyní na kina útočí podruhé, a to atraktivní kombinací exotického prostředí, dobrodružství v duchu Indiany Jonese i persony Jiřího Langmajera.

Cesta bývalého novináře Eddieho Brocka a jeho vesmírného symbionta je u konce. Třetí Venom s příznačným podtitulem Poslední tanec (Venom: The Last Dance) se sice od polo-konkurence nepoučil a podobně jako v neúspěšných Marvels i zde najdeme jednu bizarní a nepatřičnou taneční scénu, jinak však zakončení trilogie nabízí zhruba podobnou zábavu jako předchozí díly – což pro velkou část publika vůbec není málo.

Na středeční večer televize Prima vyčlení hlavní vysílací prostor šviháckému a ležérně suverénnímu detektivovi Adamu Hrdinovi s tváří Jana Nedbala. První epizoda příhodně nazvané osmidílné série Hrdina, dostupná už s předstihem na službě Prima+, rozprostírá tradiční americkou zápletku o suspendovaném svéhlavém poldovi, pohledné a zásadovější státní zástupkyni (Kristýna Boková) i letitém případu darebáka Brejchy (Jan Hájek). Ten je zapleten do pašování lidí z Albánie i vykořisťujících seznamek, jež provozuje s komplicem, drsnou advokátkou Skácelovou. Strnulejší televizní výprava a nenáročný příběh zatím nepřekáží až tolik a naopak je fajn, že karty jsou od začátku jasně rozdané. Zamíchat s nimi ostatně tvůrci moc neumí.

Dnes večer začíná na televizi Prima nový seriál Kamarádi, který má před sebou dost náročný úkol – totiž stát se novým tahounem, jenž v úterních a čtvrtečních večerech naváže na hity jako Slunečná a Zoo. To se vzhledem k jejich rozporuplným kvalitám možná nemusí zdát zase tak složité, upoutat diváka nenáročných, dlouho trvajících vztahovek ovšem není snadné. Ještě více než u jiných formátů a žánrů zde platí, že pokud nedokážete hned v úvodu svůj jednoduchý produkt efektně prodat, máte zaděláno na problémy a velký odliv diváků. Jak se v tomto ohledu představil nový primácký seriál?

Na tuzemské streamovací služby konečně doputoval jeden z nejoriginálnějších hororů nejen poslední doby, který svou formou a námětem primárně imponuje americkému publiku. Talkshow s ďáblem (Late Night with the Devil) už v zámoří nadchla kritickou i diváckou obec včetně spisovatele Stephena Kinga nebývalým spojením dobové i obrazové autenticity s kulturní mytologií sedmdesátých let, kdy uctívači Satana i podružných démonických entit v ilegální, vědecké i otevřené mediální sféře soupeřili třeba s hnutím skeptiků. Také tyto názorové či ideologické proudy měly prostor v diskuzních talkshow, přičemž smyšlený pořad Night Owls moderátora Jacka Delroye (David Dastmalchian) na Halloween roku 1977 hostí směsici senzibilů, parapsychologů a skeptiků, kteří vyhodnocují realitu či fikci kolem démonické posedlosti a posmrtné duchovní aktivity. Jde o výjimečný zážitek, který dokáže pohltit opakovaně.

První Úsměv (Smile) se stal hitem především díky své vpravdě geniální marketingové kampani, kdy najatí herci vyráželi na různé veřejné akce, seděli v publiku na dohled kamer a na tváři vykouzlili trademarkový úsměv. Sociální sítě byly ihned plné reklamy zdarma a lidé se hrnuli do kina, protože v Americe táhne máloco jako high concept horor, kterému se ještě před premiérou podařilo prorazit do veřejného povědomí. Obzvláště v říjnu. A samozřejmě, že úspěšný horor nikdy nezůstane osamocen, takže tu po dvou letech máme nášup.

První české projekce Megalopolis se odbyly před třemi týdny, což je rozhodně ku prospěchu. Psát recenzi bezprostředně po zhlédnutí, jak je na mainstreamových filmových platformách běžné, by bylo obzvlášť nepříjemné. Už tahle úvodní myšlenka ale spouští kaskádu, která postupně strhává diskuzi o tomto vysněném projektu Francise Forda Coppoly: Není to „normální“ film, který jde hodnotit „normálním“ způsobem. Pokud na něj začneme uplatňovat standardní kvalitativní normy, automaticky jsme v tomhle cinefilním souboji prohráli. Takže co naplat, pojďme společně prohrát.