Den nezávislosti i Armageddon: Nejlepší katastrofické filmy, které ukazují destrukci a zkázu lidstva

Katastrofické snímky jsou tu s námi v podstatě od počátku kinematografie, kdy vznikaly krátkometrážní filmy o požárech či lodních a leteckých katastrofách. Rozpuk žánru však začal v 50. a 60. letech, kdy na plátno ve velkém přišla mimozemská hrozba či monstra nejrůznějšího druhu a pozadu nezůstaly ani přírodní katastrofy. Boom pak tyto snímky zažily v 90. letech s nástupem triků, když šla destrukce všeho druhu provádět o něco snadněji a efektivněji.

Ku příležitosti premiéry Twisters si pak v naší topce probereme ve většině případů trikové a opulentní tituly, v nichž je matkou přírodou, hrozbami z vesmíru a monstrózními chřtány ohrožována celá planeta Země. Počiny o leteckých, požárních či lodních katastrofách jsme z tohoto důvodu do žebříčku nezařadili. Na legendární Titanic či mistrovské Skleněné peklo si tedy musíte počkat do jiné top desítky.

Nutno pak podotknout, že katastrofická díla jsou pořád spíše odpočinkovější, popcornovější a místy i brakovější žánr, který jen v mála případech dosahoval na vrcholy kinematografie.  V naší topce proto dojde i na tituly oddychovějšího ražení, což ovšem nijak nesnižuje jejich „katastrofické“ kvality. Důležitý tu je zkrátka i level zábavnosti. Top 10 je seřazena v abecedním pořadí.

Zrovna první film v pořadí je počin, u něhož se vyplatí nechat mozek při sledování zavřený ve skříni. To ovšem nijak nesnižuje jeho extrémní zábavnost a popcornové kvality. Armageddon byl vždy snímkem, který jedna skupina lidí odsoudila jako tupou a přeplácanou blbinu, jiní ale naštěstí pochopili, že tady se Bay ani nikdo jiný nebral moc vážně. Ono to taky u příběhu hrdinných naftařů a vrtařů, kteří v čele s Brucem Willisem letí do vesmíru, aby navrtali do blížícího se asteroidu jadernou hlavici, moc nejde. Díky Bayovi, který byl tenkrát v té nejzábavnější a nejexplozivnější režijní formě, z toho ovšem vznikl poctivý blockbuster a pro někoho také guilty pleasure, jež baví a dojímá dodnes.

Jeden z vrcholů katastrofických a mimozemských blockbusterů v jednom a snímek, který udělal z Rolanda Emmericha po právu krále destrukce. Den nezávislosti je po několika dekádách řemeslně bravurní popcornovkou a audiovizuální peckou s velkou porcí sympatických postav, nadhledu, parádní hlášek, patosu a zejména špičkových triků a totálně explozivní akce. Jde o ryzí blockbuster a plnotučnou diváckou zábavu, kde se všechny elementy podařilo namíchat do perfektně vyváženého celku, v němž jen těžko najdete slabší či nudnější část. Prostě pecka, jak se patří.

Co by to bylo za žebříček, kdyby v něm chyběla původní Godzilla. Ano, z trikového hlediska už dnes mohou některé scény působit malinko komicky, i přesto se jedná o etalon katastrofických filmů, u něhož se musí ocenit tehdejší triková vynalézavost a tvůrčí nápaditost. I s odstupem času se navíc jedná o skvěle vystavěnou a místy mrazivou žánrovku, která skvěle vystihuje tísnivou atmosféru Japonska po druhé světové válce a strach z dalšího útoku zbraně hromadného ničení, kterou se tentokrát stane právě přerostlá ještěrka.

Díky famóznímu nápadu a zpracování vzniklo legendární monstrum, jejíž ždímání v hollywoodské i japonské produkci už zřejmě nikdy neskončí. Za zmínku pak stojí také loňský japonský příspěvek Godzilla Minus One, v němž je atmosféra poražené a zničené země po druhé světové válce také náramně vytěžena.

Tak trochu jiný katastrofický film, který na blížící se konec světa v podobě pádu ničivé komety na Zemi nenahlíží blockbusterovým měřítkem plným digitálních triků a zničených měst, ale podstatně civilnějším a realističtějším způsobem. Podobně jako v případě Spielbergovy Války světů, i tentokrát nahlížíme na katastrofu nikoliv prostřednictvím neohroženého vojáka či vědce, ale obyčejné rodiny, která se chce zkrátka jen zachránit a dostat do bezpečí.

Gerard Butler tu proto není za typického akčního hrdinu, nýbrž obyčejného člověka a zoufalého muže, jenž se pokouší dostat svou rodinu do bezpečí. Právě v civilnosti, syrovosti a postavách z masa a kostí, jejichž rozhodnutí divák naprosto chápe, tkví hlavní síla filmu. Ten sice doplácí na malinko slabší závěr, i přesto si mezi katastrofickými filmy zaslouží pozornost.

Aneb i útok obřího monstra na New York jde ještě natočit jinak a svěže. Režisér Matt Reeves a J. J. Abrams v roli producenta se chopili tehdy trendy found footage subžánru a prostřednictvím jedné kamery a party kamarádů sledovali útok obří potvory na americkou metropoli. Díky suverénní režii s jasnou vizí z toho vzniklo nejen osvěžující, ale zejména mrazivé a intenzivní dílo, v němž se v rámci žánru chovají postavy realisticky a i díky krátké stopáži u něj publikum nemá kdy vydechnout. Vznikla tak originální hříčka, která výtečně pracuje s klišé a monstrózní film nám ukazuje v trošku jiném světle, než jsme zvyklí. Snímek léty neztrácí na působivosti, naopak pěkně zraje.

Tak trochu jiný, ale o to realitě bližší katastrofický film nám nadělil Steven Soderbergh, jehož Nákaza získala na aktuálnosti a mrazivosti zejména během pandemie covidu. Právě tehdy se ukázalo, že slavný režisér se svým scénářem předběhl dobu a byl předzvěstí postupů a událostí, které k situacím z filmu nemají příliš daleko. Soderberghovo sledování smrtící nákazy z mnoha úhlů pohledu je sice poněkud divácky odtažitější a chladnější, svým tématem a zpracováním jde ovšem o naprosto precizní a chytře napsanou podívanou, která má ke skutečnosti evidentně blíže, než se v době vzniku zdálo.

Katastrofické filmy podle reálných tragických událostí bývají nejmrazivější, což potvrdil v roce 2012 šikovný J. A. Bayona. Ten převedl na plátno nechvalně známou přírodní katastrofu v podobě ničivé vlny tsunami z roku 2004. Zaměřil se na pětičlennou rodinu v čele se Ewanem McGregorem, Naomi Watts a začínajícím Tomem Hollandem, která se vydala na dovolenou do Thajska. Po děsivé vlně tsunami však byla rozdělena a jednotliví členové se snažili zůstat naživu. Pod Bayonovou taktovkou z toho vznikla perfektně ozvučená (scéna s vlnou tsunami stále bere dech), mrazivá a strhující podívaná, která diváka dojme, a ten jejím postavám nepřestane ani na vteřinu držet palce.

Když byla řeč o Twisters, nemůžeme samozřejmě nezmínit první díl. Twister možná mezi popcornovkami z devadesátek trochu zapadl, to ovšem nemění nic na tom, že Jan de Bont (Nebezpečná rychlost) tenkrát natočil strhující diváckou jízdu, která hezky zkombinovala civilnější atmosféru se sympatickou dvojicí hrdinů Helen Hunt a Billem Paxtonem s blockbusterovým hody a úžasnou akcí. Triky byly na svou dobu na špičkové úrovni, režisér nezapřel svou mistrnou práci s kamerou a na některé záběry divák jen tak nezapomněl. Ano, scénář měl své limity a tornáda možná nebyla pro diváky tak vděčná jako asteroidy a emzáci, své místo mezi výraznými katastrofickými počiny má však Twister jisté.

Steven Spielberg se ve zpracování legendárního díla H. G. Wellse na mimozemskou invazi a slavnou látku podíval z trochu jiného úhlu pohledu. Stejně jako v případě zmiňovaného Greenlandu se také Spielberg věnoval zejména snaze jedné rodiny přežít a dostat se do bezpečí. Snímek, jenž usilovně táhne Tom Cruise, se neobejde bez trikových a velkolepějších výjevů a řada lidí mu vytýká nedotažený a jednodušší konec. V putování ústřední trojice ovšem nabízí několik civilních, mrazivých a silných momentů, jež ukážou, co všechno je zoufalý otec pro záchranu svých dětí ochoten udělat. Ve Spielbergově režii nás ale čeká zejména řemeslně precizní podívaná s jasnou vizí.

Sympatický evropský zástupce pojednává o ničivé vlně v norském fjordu Geiranger, která je způsobena sesuvem půdy v tamních horách. Geolog Kristian, jeho rodina a další hrdinové mají kritických deset minut na to, aby se dostali do bezpečí a poté se snažili zachránit všechny a všechno, co půjde. Hezký norský pokus rozhodně není dokonalý, sympaticky ovšem kombinuje prvky hollywoodských blockbusterů s typicky drsnější a syrovější severskou atmosférou.

Podívejte se na žebříček nejlepších katastrofických filmů podle databáze Kinoboxu.