Scorsese, Eastwood i Spielberg. Režiséři, kteří po sedmdesátce natočili výjimečné filmy

George Miller – Šílený Max: Zběsilá cesta/Furiosa: Sága Šíleného Maxe

Žhavá premiéra z letošního května, postapokalyptické akční drama Furiosa: Sága Šíleného Maxe, patří k těm nejlepším prequelům v dějinách kinematografie. Devětasedmdesátiletý Australan George Miller s ní doplnil příběh své o devět let starší Zběsilé cesty, která mu vstup mezi sedmdesátníky okořenila šesti Oscary z deseti nominací a navrch z něj učinila režiséra „nejlepšího akčního filmu století“, jak spousta lidí ráda prohlašuje. Pouštní benzínovou dystopii Šíleného Maxe Miller poprvé představil roku 1979, kdy mu bylo 34 let a v kapse měl na produkci s Melem Gibsonem jen pár tisíc dolarů. V případě Zběsilé cesty sehnal přibližně 150milionový rozpočet a rozehrál neúprosný akční film pohybu, který budování světa vměstnal do burácení motorů a nekončící honičky s jasně definovanými motivacemi.

Výsledkem byl finančně střídmý hit, který se stal okamžitou klasikou a unikátním způsobem přenesl fyzickou akci z němých grotesek do opulentního apokalyptického rámu. Miller si totiž předem rozvrhl minulost postav, již ve Zběsilé cestě pouze příkře zmiňoval, a další trumfy si schoval do epičtější a dějově členitější Furiosy. V ní zpečetil přechod na přesahující ságu a rozvinul svět, který v kinematografii stále nemá obdoby. A to i z pohledu strategických akčních scén, které mají ohromné měřítko a vždy posouvají precizně rozvržené vyprávění.

Martin Scorsese – Irčan/Zabijáci rozkvetlého měsíce

Počínaje Vlkem z Wall Street, legendární režisér Taxikáře, Zuřícího býka či Mafiánů Martin Scorsese vstoupil do kariérní fáze, která mnohým zatáhne tvůrčí oponu. Šedesátiletý Quentin Tarantino kupříkladu plánuje skončit následným desátým filmem, aby se vyhnul senilitě a udržel si nastavenou laťku. Scorsese, jenž překonal nejtěžší období drogových závislostí, ovšem zraje jako víno. Potvrdil to nejen hloubavým dramatem Mlčení, jímž v 74 letech podal svědectví o duševním rozsahu víry, ale hlavně dvěma posledními díly se stopáží přesahující 200 minut.

Komplikovaně a přehledně vyprávěná gangsterka Irčan možná neměla oslnivé digitální omlazování, ale členitý příběh vraždy odborářského lídra Jimmyho Hoffy připomněl energii režisérových dřívějších žánrovek, navíc s Robertem De Nirem, Al Pacinem a Joem Pescim. Jde o působivou demýtizaci obávaných mafiánů, z nichž tu Scorsese dělá zestárlé lidské skořápky pokoušející se dojít klidu. Podobně si stojí Zabijáci rozkvetlého měsíce o vyvražďování původních obyvatel, kteří ve 20. letech minulého století kontrolovali rozsáhlé pozemky s ropou. Realistická svižná výprava a tíživá psychologie vytváří zážitek obracející se k Sergiovi Leonemu (Tenkrát v Americe), jenž také uměl vtáhnout do světa, kde staré pořádky rychle a drasticky berou za své.

Akira Kurosawa – Ran

Pro mnoho evropských i hollywoodských režisérů byl Japonec Akira Kurosawa autorskou modlou, především svým padesátkovým přínosem zahrnujícím Sedm samurajů či Rašomona. Tvůrce, jenž v archetypálních zápletkách zvládl kombinovat japonskou historii a divadelní tradici, soudobé společenské vrtochy i modernistické vyprávění, prožil náročná sedmdesátá léta na hraně sebevraždy. Historický Ran byl nejdražším japonským filmem té doby, přičemž pětasedmdesátiletý Kurosawa do něj otiskl vlastní traumata.

Během natáčení mu zemřela manželka a také dlouholetý spolupracovník Fumio Yanoguchi, přičemž režijní velikán podal současně strhující i odosobněný příběh z období feudálního Japonska. Vládce Hidetora rozděluje své léno a tři zámky mezi trojici synů, z nichž jeden si vyslouží vyhoštění a zbývající dva se proti němu spiknou. Krvavé boje jsou snímané širokoúhle a z odstupu, dominují kontrastní barevné vzory a expresivní herectví. Jedná se možná o nejosobnější Kurosawův snímek a naléhavý komentář o nepoučitelném lidstvu, jež dobrovolně kráčí vstříc strmé propasti.

Steven Spielberg – Ready Player One/Fabelmanovi

Nejslavnější žijící režisér mnohokrát dokázal, že i komerční díla určené široké škále publika umí natočit autorsky a kreativně. Spielberg má na kontě přes třicet celovečerních filmů a v zásadě nemívá dlouhé tvůrčí prodlevy, což víceméně dodržuje i po sedmdesátce. Jeho největším blockbusterovým dílem z tohoto období je adaptace stejnojmenné knihy Ernesta Clinea Ready Player One, která snad nemohla připadnout jinému režisérovi. Popkulturní bašta z blízké budoucnosti, kdy lidstvo dennodenně nasazuje brýle pro virtuální realitu OASIS a utkává se v geekovské soutěži o světovládu, překypuje referencemi na arkádové hry i kinematografii. Spielberg jako tvůrce moderního dobrodružného žánru vede postavy napříč dvěma propojenými světy pevnou rukou, akční inscenace plné dynamického pohybu a zoomování berou dech a dominuje emotivní přemýšlení nad digitálním věkem a jeho nástrahami pro obyčejné poctivé přátelství i lásku.

Kritiky a Akademii nadchl také následný muzikálový remake West Side Story, který Tarantino považuje za nejlepší film roku 2021. Rozhodující osobní přínos se nicméně váže až na dosud poslední Spielbergův snímek, semi-autobiografické drama Fabelmanovi o režisérově dospívání a formované lásce k filmařskému řemeslu. Další nadšeně přijatý projekt odkryl sílu média i zranitelnost lidí, kteří světu skrze kamerový objektiv rozumí mnohem lépe než tomu, který reálně sdílí se spolužáky, rodiči a prvními láskami. Fabelmanovi jsou krásným podpisem hollywoodského velikána, jenž ovšem stále neřekl poslední slovo a aktuálně chystá nový originální projekt o UFO.

Clint Eastwood – Gran Torino

Westernový hrdina předvádí za kamerou obdivuhodné výkony už přes padesát let, přičemž řadu svých nejoceňovanějších děl natočil až po sedmdesátce. Oscarové drama Million Dollar Baby je smáčené slzami většiny lidí, kteří mají aspoň základní empatické vybavení. Válečné Dopisy z Iwo Jimy vzaly vlastenectví za druhé světové války z opačného tichomořského konce, životopisný J. Edgar ustál řadu velkých témat kolem kontroverzního ředitele FBI a Sully: Zázrak na řece Hudson shrnul ojedinělou událost na hraně katastrofy faktografickou i humánní optikou.

Většina lidí ale za vrcholné režijní dílo Clinta Eastwooda považuje komorní charakterní drama Gran Torino. Tehdy osmasedmdesátiletý pardál sám ztvárnil korejského veterána, jenž na michiganském předměstí vysedává na verandě a pěkně od plic komentuje sousedy z jihovýchodní Asie i místní mladické gangy. Když se mu pokusí ukrást jeho milovaného sporťáka, zapšklý důchodce se naposledy postaví za správnou věc a stane se mentorem ohrožovaného outsidera hmongského původu. Gran Torino je dojímavý příběh, s jehož postavami se snadno ztotožníme a hluboce prožíváme jejich odyseu v tragickém světě zašlých i těžko dosažitelných příležitostí. Hrdinství a morální autorita nikdy nevypadaly tak přesvědčivě jako v podání nestárnoucího Eastwooda, jehož režisérský timing s věkem rovněž neslábne. Čerstvě oslavil už 94. narozeniny a dokončuje svůj zřejmě poslední film, soudní drama Juror #2.

Sidney Lumet – Než ďábel zjistí, že seš mrtvej

Režisér Sidney Lumet byl jedním z bombarďáků 50., 60. a 70. let, jehož původem televizní portfolio zdobí hloubavá a žánrově experimentální díla jako Dvanáct rozhněvaných mužů (1957), Selhání vyloučeno (1964), Psí odpoledne (1975) nebo Televizní síť (1976). V nich často pitval motivy vinny a trestu, krizových a kritických lidských rozhodnutí nebo mediální společnosti, která utváří veřejné mínění a prahne po senzacích. Ve svých 83 letech doručil poslední velký film po sérii menších či méně chválených produkcí, jímž byla neúprosná psychologická deptárna Než ďábel zjistí, že seš mrtvej.

Příběh dvou finančně zkrachovalých bratrů (Ethan Hawke a Phillip Seymour Hoffman), kteří se rozhodnou vykrást klenotnictví vlastních rodičů, se zvrhne v nečekaně dusný a tragický rozbor rozvrácené rodiny a ztracených lidských existencí. Matka totiž při zpackaném kšeftu zemře a bratři klesají do stále hlubšího morálního bahna. Lumet točí starosvětsky s důrazem na pomalé budování atmosféry a rozdělování pozornosti mezi současné vyhrocené dění a minulé problémy antihrdinů, jež k činu muselo cosi dohnat. Bravurní herci působivě snáší příkoří nachystané scenáristou Kellym Mastersonem, jež má na hollywoodskou produkci nečekaně drsné momenty a bezvýchodné, překvapivé zvraty.

Paul Schrader – Zoufalství a naděje

Jeden z objevů progresivní mladé generace nového Hollywoodu, Paul Schrader se nejprve etabloval hlavně za psacím stolem, kde stvořil scénáře k filmům Japonská mafie a hlavně Taxikář. Od roku 1978 ovšem velmi pravidelně režíruje, a přestože větší úspěch měly jeho scénáře ke Scorseseho Zuřícímu býkovi a Poslednímu pokušení Krista, Schrader se jako autorský filmař připomněl ještě po sedmdesátce. Lépe řečeno přesně v sedmdesáti letech, kdy dle vlastního scénáře natočil spirituální drama s Ethanem Hawkem a Amandou Seyfried Zoufalství a naděje. V převážně festivalovém titulu se zaměřil na typicky nadčasová témata lidské víry, touhy po vykoupení a spasení světa, který se na první pohled řítí ke katastrofě. Kněze z menší newyorské kongregace sužují starosti o osud planety, duchovní pochyby i výčitky směrem k minulosti, což se chystá vyřešit drastickým činem.

Stroze nasnímaný film zapojuje deníkový zpovědní formát po vzoru francouzské klasiky Deník venkovského faráře, napětí čerpá z kontrastu mezi zapisovanými pohnutkami a realitou protagonistova světa, s nímž není schopný jakkoli konstruktivně zahýbat. Komorní drama o psychologickém povznesení, jež lze subjektivně vnímat i jako regresi, vrcholí v thrillerovém, myšlenkově nejednoznačném duchu. Z tematického hlediska se jedná o Schraderovo definitivní dílo, jemuž se od té doby ze čtyř pokusů nedokázal přiblížit.

Stanley Kubrick – Spalující touha

Režisér Vesmírné odysey a Osvícení natáčel svůj finální snímek 400 dní a zemřel sotva týden před premiérou, kdy mu bylo sedmdesát let. I proto je Spalující touha jeho možná nejzáhadnějším dílem. Stanley Kubrick ji dokončil dvanáct let po premiéře Olověné vesty, během nichž kroužil kolem projektu Aryan Papers o holokaustu a pracoval na scénáři ke sci-fi A. I. Umělá inteligence, již se na jeho přání chopil Steven Spielberg. Nakonec zakotvil u sedmdesát let staré Snové novely, jejíž dění přenesl z Rakouska do New Yorku a Toma Cruise obsadil do role elitního doktora stíhaného myšlenkami na nevěru vlastní ženy v podání Nicole Kidman, která mu přiznala fantazírování o jiném muži.

Spalující touha je psychologicky hutná, intelektuální a také mysteriózní v tom smyslu, který dané slovo vztahuje takřka k hororu – když protagonista bloudí ulicemi s vánoční výzdobou a účastní se rituálních orgií maskované smetánky, pociťujeme, že vždy pouze jeden střih nás dělí od čehosi strašného. Jediný rozhovor s manželkou ústí do detektivní paranoie, přičemž Kubrick důmyslně překlápí motivy první poloviny do následného vyšetřování, které však přináší jen další otázky. Sexuální napětí ve filmu nikdy nebylo hmatatelnější a také rizikovější. Není se čemu divit, že právě takto se s lidmi ztracenými v niterním kosmu rozloučil režisér, jenž v 60. letech nejikoničtěji prozkoumal vesmírné dálavy a v Osvícení vykreslil analyticky a interpretačně nejdráždivější hororový labyrint.

Ridley Scott – Poslední souboj

Veleslavný režisér Vetřelce a Blade Runnera se po osmdesátce snaží ošálit smrt a v rychlém sledu natáčí historické velkoprodukce. Druhý Gladiátor nás teprve čeká a loňský Napoleon schytal dost nepříznivé známky, ale v případě Posledního souboje se tehdy třiaosmdesátiletý Ridley Scott překonal. Po ruce měl fantastický scénář odvěkých kamarádů Bena Afflecka a Matta Damona, který ze tří různých perspektiv líčil případ jednoho středověkého znásilnění. Po něm by neštěkl pes, kdyby dotyčná žena Marguerite (Jodie Comer) nebyla vdaná za vlivného válečníka Jeana de Carrougese (Damon). A kdyby násilníkem, jenž svou vinu popírá a poukazuje na ženino domnělé svádění, nebyl manželův rival Jacques Le Gris (Adam Driver).

Středověké volání po emancipaci strhne špinavou realistickou výpravou a vykreslením násilného mužského světa, v němž privilegia vznikají po meči a z vlastního úsudku. Podobně jako u detektivního výslechu dostáváme odlišné výpovědi, z nichž pouze jediná je pravdivá. Scott tedy musí vypouštět či variovat různé scény, aniž by přišel o diváckou pozornost, což se mu bezezbytku daří. S rostoucí frustrací nad osudem nevinné a zákonem znevýhodněné ženy narůstá i napětí před Carrougesovou plánovanou satisfakcí, ačkoli pro hrdinku připravenou o svobodný hlas neexistuje opravdu šťastné a spravedlivé rozřešení.

Luis Buñuel – Nenápadný půvab buržoazie

Jestliže Salvador Dalí byl surrealista malířského světa, jeho krajan Luis Buñuel hlavně v raných dílech plýtval alegoriemi a drzými experimenty na stříbrných plátnech. Oba ostatně spolupracovali na skandálních i obdivovaných dílech Andaluských pes a Zlatý věk. Buñuel se nicméně na mezinárodní filmové scéně pravidelněji prosazoval od začátku padesátých let, kdy si jeho mexická sociální dramata zamilovali na festivalu v Cannes. Stal se předním autorským modernistou, jehož díla dost otevřeně inklinují k satiře, sebeuvědomělosti, dráždivým individuálním i společenským pudům či freudovské analogii.

Rozhodně to platí pro jeho první oscarové dílo Nenápadný půvab buržoazie, jež natočil ve svých dvaasedmdesáti letech, pln pohrdání manýry a přetvářkou vyšší společnosti či zákonných a církevních hodnostářů. S netušenými odbočkami a snovými výklady vypráví o třech spřátelených párech, mezi nimiž figuruje i velvyslanec smyšleného jihoamerického státu kšeftující s drogami, které se marně pokouší zasednout ke společné večeři. Obžérské choutky jim kazí vlastní paranoia i nečekaní hosté z řad církve, armády či policie. Do humorně zamýšlených epizodek jsou vklíněné snové sekvence, jimiž stroze inscenující režisér navozuje umělečtější odstín téhle hravě vyprávěné alegorie. Film i po mnoha letech nejde komfortně naproti divákovi a žádá si interpretace, které stojí za kapku přemýšlení a otevřenosti.

Podívejte se také na žebříček nejlepších režisérů podle Kinoboxu, v němž zmiňovaná jména také najdete.