Alfred Hitchcock

Kultovní režisér a "mistr napětí" Alfréd Hitchcock se narodil 13. srpna 1899 v Londýně. Byl jedním z prvních tvůrců, který silně budoval svou mediální prezentaci a vytvořil ze svého jména značku. Ačkoliv byl během jeho kariéry novináři vnímán jako divácký tvůrce, díky práci teoretiků a publicistů byl však této nálepky zbaven a dnes jej již vnímáme jako čelního hollywoodského auteura a umělce, jehož tvorba měla nezpochybnitelný vliv na vývoj filmové umění. Jen málo který tvůrce má ve své filmografii tolik kanonických děl světové kinematografie, k jejichž analýze se i po mnoha desetiletích stále vracíme. Dle jeho slov si prožil problematické dětství, především kvůli problematickému vztahu s matkou. V mládí se chtěl stát inženýrem a navštěvoval množství rozmanitých kurzů, kde prohluboval své vzdělání napříč obory. S příchodem 1. světové války pro neschopnost nemohl narukovat, nicméně angažoval se v teoretických kurzech Britské armády. Po válce našel zalíbení v kreativním psaní a uchytil se v časopise The Henley Telegraph, kde postupem času začal kreslit reklamy. Výtvarná zkušenost byla jedním z impulzů, proč se rozhodl zevrubněji zajímat filmem, který měl vždy v oblibě, když s nadšením sledoval snímky Charlieho Chaplina, Bustera Keatona a D. W. Griffitha. Na základě inzerátu nově otevírající londýnské pobočky studia Paramount nastoupil jako výtvarník mezititulků. Propracoval se až na asistenta režie, když působil na několika filmech natáčených v Německu. Ta měla na jeho budoucí tvorbu velký vliv, stejně jako tradice sovětských montážníků. Když se vrátil do Londýna, stal se členem vznikající London Film Society. Roku 1922 natočil svůj režijní debut Number 13, který se nedochoval. Na své režijní začátky nerad vzpomínal a za první "hitchcocovský film" považoval thriller Příšerný host (1927), jenž nese všechny signifikantní prvky, pro které si tvůrce pamatujeme. Po dvou romantických komedií, které však nepostrádají pověstné napětí, natočil poslední němý film ...a neuveď nás v pokušení (1929), jenž má i zvukovou verzi Její zpověď ze stejného roku. Titulní roli ztvárnila herečka Anny Ondráková, jejíž hlas byl ve zvukové verzi předabován. Během němé éry jako režisér realizoval celkem 10 snímků a v dramatu Žena se špatnou pověstí (1926) si střihl první z řady pověstných cameo rolí, díky kterým se stal ikonickým. Z raných zvukových let můžeme zmínit thriller Vražda! (1930), sledující herečku obviněnou z vraždy, což je pro Hitchcocka motiv, jenž můžeme sledovat v řadě jeho filmů, dynamickými přestřelky nabušené Číslo sedmnáct (1932) a Muž, který věděl příliš mnoho (1934), kde se manželský pár omylem dozví o chystaném atentátu. Již jako plně etablovaný britský autor natočil divácky úspěšný špionážní thriller Sabotáž (1936) a odlehčené krimi Zmizení staré dámy (1938), kterým ve Velké Británii dosáhl pomyslného vrcholu. Měl množství nabídek z Hollywoodu, kterému dlouho odolával. Podlehl až nabídce David O. Selznicka, pod jehož producentským vedením, s kterým i přes respekt válčil, natočil svůj první hollywoodský film Rebecca (1940), oceněného Oscarem pro nejlepší film, což se pro něj stalo poprvé a naposled. Navázal Zahraniční dopisovatelem (1940), kde silně zrcadlí válečnou situaci v Evropě. U filmu Podezření (1941) již v USA poprvé působil jako producent i režisér, čímž nad dílem získal větší uměleckou kontrolu. Zároveň to byla první spolupráce s hercem Cary Grantem, s kterým spolupracoval ještě třikrát. Z mamutího výčtu titulů 40. let můžeme zmínit válečné drama reflektující 2. světovou válku Záchranný člun (1944), kde kamera za celou dobu neopustí člun, psychedelickou psychologickou analýzu Rozdvojená duše (1945), špionážně laděný thriller s falešnou identitou Pochybná žena (1946), kde ústřední dvojice Cary Grant a Ingrid Bergman předvede tehdy nejdelší polibek na plátně, a napínavé drama odehrávající se v reálném čase Provaz (1948), které je koncipováno tak, aby vypadalo natočené v jednom záběru. Oceňovaná éra 40. let však ani zdaleka nebyla jeho vrcholem, neb nadcházející desetiletí je považováno za jeho vůbec nejlepší, což však neznamená, že by předchozí tituly byly umělecky méně hodnotné. Dekádu odstartoval zločinem z divadelního prostředí Hrůza na jevišti (1950), opatřenou falešnou retrospektivou a detektivním pojetím, načež navázal náhodným setkáním měnící zúčastněným život Cizinci ve vlaku (1951), mistrně vystavěnou konverzačkou z jednoho pokoje Vražda na objednávku (1954) a lekcí filmového vyprávění obrazem Okno do dvora (1954), kde se společně s na vozíčku upoutaným protagonistou nehneme z obývacího pokoje. Dále vypíchneme civilní černobílý thriller Nepravý muž (1956), vycházející ze skutečného případu falešně obviněného, analýzou voyerismu a fetišismu Vertigo (1958), po kterém byla pojmenována Hitchcockem poprvé využitá filmařská technika kombinující kamerovou jízdu a zoom, vytvářející pocit závratě, špionážní thriller Na sever Severozápadní linkou (1959), jenž sloužil jako předobraz pro sérii s Jamesem Bondem a dekádu uzavřel kultovním Psychem (1960), který je opředen řadou legend, stejně jako autor sám. Během 50. let také začal v televizi uvádět vlastní pořad Alfred Hitchcock uvádí (1955 - 1962), kde každou epizodu jiného kriminálního případu samostatně uváděl. Roku 1962 natočil přírodní katastrofu přinášející Ptáky (1962), což je jediný film, který je z jeho filmografie možné považovat za horor, ačkoliv je žánr s jeho osobou stále milně skloňován. Zároveň je pro mnohé snímkem, který uzavírá jeho zlatou éru. Jeho dalších pět filmů společně s dobou zapadly a dnes už nejsou tolik připomínané, i přes jejich nesporné a podnětné kvality. Z pozdní tvorby zmíníme dysfunkční vztah mapující Marnie (1964) a Zběsilost (1972), kterou po natočil v rodné Británii. Jeho posledním titulem se stal černohumorný thriller Rodinné spiknutí (1976). Jeho život a přístup k filmování odhalil teoretikovi, režisérovi a čelnímu představitelovi nové vlny Francois Truffautovi, který na základě několikahodinových diskuzí publikoval knihu Rozhovory Hitchcock/Truffaut. V ní Hitchcock důkladně probírá každý svůj film. Publikace se stala jakousi biblí filmové řeči, bez které se žádný student filmu či jeho teorie nemůže obejít. Od americké Akademie obdržel cenu za celoživotní umění. Jeho celoživotní oporou byla jeho žena Alma, která spolupracovala takřka na všech jeho projektech. Velikán s ojedinělým filmovým jazykem, filmografií, kterou by za život stihl jen málokdo (přes 50 celovečerních filmů), jedním z největších vlivů na filmový styl a vyprávění obrazem, množstvím mýtů kolem sebe a schopností se prodat a ikonickými motivy a tématy prostupujícími jeho dílem zemřel 29. dubna 1980 ve věku 80 let.