Downey versus Vertigo. Je plán na remake Hitchcocka šílenost, nebo dobrá zpráva?

Nejčastější reakci, kterou jsem na zprávu o chystaném remaku Vertigačetl, bylo rozhořčení. „S dokonalostí si není radno zahrávat. Gus Van Sant si to natvrdo ověřil se svým remakem Psychaz roku 1998,“ píše Jordan Ruimy na webu World of Reel. „Nemám nic proti Robertu Downeymu jr. ani scenáristovi Stevenu Knightovi, ale přál bych si, aby dostali rozum a nepokračovali v tomhle projektu. Navíc, když mám být upřímný, Brian De Palma už Vertigo předělal, poprvé jako Posedlost s Cliffem Robertsonem a pak znovu ve Dvojníkovi s Craigem Wassonem. Remaků Vertiga už bylo dost,“ stěžuje si přispěvatel jedné diskuse. „Ohledně remaku Vertiga jsem skeptická, ne proto, že to je dokonalý artefakt, ale protože dokážu vyjmenovat tucty a tucty filmů, které vznikly po roce 1958 a už nějakým způsobem Vertigo přepracovaly. Přímé převyprávění tohohle příběhu nemůže být ničím objevné,“ píše jedna uživatelka na Twitteru.

Narazil jsem ale i na delší texty, kde se k filmu, který nejenže ještě nikdo nemohl vidět, ale momentálně se teprve píše jeho scénář, vyjádřilo i několik uznávanějších filmových kritiků. Deník Variety otisknul úvahu s výmluvným názvem Opravdu potřebujeme nebo vůbec chceme remake Vertiga? Co přijde dál, Občan Kane 2025?. Owen Gleiberman v něm varuje před možností, že by klasické hollywoodské filmy mohly být redukovány na duševní vlastnictví. 

Na jednu stranu velmi správně zmiňuje několik remaků hollywoodských klasik, třeba Spielbergovu West Side Story, Scorseseho Mys hrůzy nebo Opravdovou kuráž bratrů Coenů. Na druhou stranu však považuje Vertigo za svým způsobem neopakovatelný film: „Jeho záběry jsou jako malby, lokace Golden Gate Bridge a misie San Juan Bautista vypadají reálněji než ve skutečnosti. Jak chcete udělat remake něčeho takového?“ Zároveň se nás snaží postrašit představou, že pokud by Downeyho Vertigo bylo úspěšné, mohli bychom se dočkat dalších nových verzí „posvátných“ kanonických filmů. „Když může být duševní vlastnictí Vertigo, tak proč ne Casablanca? Zpívání v dešti? Stopaři? Čaroděj ze země Oz? Rebel bez příčiny? Jste připravení na Občana Kanea 2025?“

Pohled, který Peter Bradshaw z The Guardian přináší v článku Tři způsoby, proč by Vertigo Roberta Downeyho jr. nemuselo být nejstupidnějším hollywoodským nápadem všech dob přináší, mi přijde střízlivější. Uvažuje nad třemi možnostmi, jak by se tvůrci mohli Vertiga chopit. 

První možností je kráčet ve stopách Psycha Guse Van Santa a vytvořit pietně věrnou verzi původního filmu. Další vyjít z literární předlohy Vertiga, románu dvojice Boileau – Narcejac s názvem D’Entre Les Morts. A pak poslední způsob, který přijde Bradshawovi nejzajímavější: gender swap. Tedy natočit verzi Vertiga s obrácenými genderovými rolemi – něco podobného, co jsme už viděli ve filmech Krotitelé duchů nebo Peter Von Kant. Bývalá policistka Ferguson (Bradshaw si v její roli představuje Patricii Arquette) by byla najatá na sledování podivně se chovajícího muže jménem Madison (Maddox?) v podání Timothée Chalameta a pak by se zamilovala do jeho dvojníka. Souhlasím s tím, že tuhle noční můru všech konzervativních cinefilů bych také ze všech nabízejících se možností viděl nejraději.

Na rozdíl od Bradshawa mám dokonce pocit, že remake Vertiga je ve skutečnosti dobrou zprávou. A to bez ohledu na to, jestli z něj nakonec vzejde dobrý film. A že by to dobrý film opravdu mohl být, dokládají hollywoodské verze tak „nedotknutelných“ evropských klasik, jako je Godardovo U konce s dechem nebo Solaris Andreje Tarkovského. Steven Soderbergh ve své verzi Solaris šel částečně Bradshawovou druhou možností, vrátil se ke knize Stanislawa Lema a částečně šel svou vlastní cestou vkusného kosmického melodramatu. 

Podobně Jim McBride ve své verzi U konce s dechem s Richardem Gerem vytvořil film, který je na hony vzdálený originálu, ale má svoje vlastní nezávislé kvality. Je to U konce s dechem z paralelní dimenze formované osmdesátkovou reklamní estetikou. Mnoho lidí se může cítit oběma remaky podvedeno, ale jejich tvůrci ve skutečnosti udělali celkem chytrý krok stranou. Když bylo jasné, že ve srovnání s originálem nemůžou obstát, rozhodli se prostě utéct pryč k něčemu původnímu.

Otázka, jak moc je vlastně Vertigo nenapodobitelným filmovým artefaktem, je také celkem pofidérní. Srovnání s malířským plátnem, které je skutečně neopakovatelným originálem, obstojí vlastně jen u několika vyloženě experimentálních filmů. Kdyby se Downey rozhodl, že udělá remake klasického strukturálního Michaela Snowa Wavelength (1967), který sestává převážně z extrémně pomalého zoomu napříč jednou místností, asi bych se také ptal, jaký smysl má natáčet něco takového znovu.

Tohle ale rozhodně neplatí pro Hitchcockovy filmy, které jsou naopak extrémně dobře recyklovatelné. Sám Hitchcock ostatně natočil remake vlastního filmu Muž, který věděl příliš mnoho a jeho snímky mnoha různými způsoby slouží za vzor stovkám následovníků i následovnic. Vertigo a Psycho mají v jeho filmografii exkluzivnější místo díky tomu, jak zásadní roli v nich hrají ikonické detaily. Ale i ty vlastně uvízly v popkulturní paměti hlavně díky tomu, jak často jsou citované. 

Ostatně Gus Van Sant se vědomě rozhodl, že svoji verzi Psycha nepojme ani tak jako remake, spíš jako citaci. Psycho i Vertigo jsou filmy, ke kterým se vrací mnoho tvůrců, ať už k jejich zápletkám nebo ke konkrétním scénám. Psycho je vzorový film s radikálním twistem, který převrátí smysl dosud sledovaných scén. Už v roce 1961 ho parafrázoval William Castle ve filmu S vražednými sklony, o dva roky později se přidal Francis Ford Coppola s Dementia 13 (1963) a od té doby se nějaká variace na příběh Normana Batese a jeho matky čas od času objeví. A někdy je z ní dokonce megahit, který nastartuje obří franšízu, jež už nemá s Psychem skoro nic společného, což je případ filmu Pátek třináctého (1980). 

Podobnou stopu za sebou zanechal i dvojnický motiv ve Vertigu, který si oblíbil Brian De Palma a uplatnil ho v řadě filmů počínaje Sestrami (1973). Propsal se rovněž do vzájemně dost různorodých ambiciózních snímků jako Rampa (1962) Chrise Markera, Siréna od Mississippi (1969) Françoise Truffauta nebo Mulholland Drive (2001) Davida Lynche.

Možná právě to dělá ze spousty filmů klasiku. Není to jedinečnost a neopakovatelnost, ale naopak to, že na jejich vliv neustále narážíme v množství jiných filmů a dalších popkulturních produktů.

Zmíněná De Palmova Posedlost jde vlastně úplně opačnou cestou. Není to oficiální remake Vertiga, ale přitom se na Hitchcockovu klasiku neustále odkazuje – vizuálně, dějovými motivy i hudbou Hitchcockova dvorního skladatele Bernarda Herrmanna. Výsledkem bylo, že tohle De Palmovo fetišistické obkreslování Hitchcocka (který je sám o sobě hodně fetišistický) bylo už v době premiéry snímku přijato hodně vlažně a nebýt Downeyho plánu na remake Vertiga, nejspíš by si na něj dnes vzpomněl málokdo. Recyklace klasiku nezabíjí, ale udržuje při životě.

Bylo by navíc naivní si myslet, že Downeyho Vertigo nějak nahradí originál. Vertigo není béčkové sci-fi jako Nybyho a Hawksova Věc, respektive Neumannova Moucha, kterou dnes zcela zastínily remaky od Carpentera a Cronenberga. To nejlepší, v co může Downey doufat, je, že vytvoří tak osobité dílo, aby úplně nezaniklo v porovnání s původní verzí. Podobně jako spolu můžou koexistovat různé verze Zrodila se hvězda. Přinejhorším budeme pár hodin trpět u mizerného filmu.

Gleiberman nás straší Občanem Kanem 2025. Mně by nevadila dokonce ani braková „bizarro fiction“ parafráze Občan Pain, klidně v gender swap verzi, kde by novinářka rekonstruovala život proslulé sériové vražedkyně občanky Pain v různých sexshopech na základě jejích posledních slov: „Rose Butt Pluck.“ Daleko víc by mě strašila představa, že by se k Občanu Kaneovi, Vertigu a dalším klasikám filmaři úplně přestali vracet a že už by je jen oprašovali filmoví historikové oslavující jejich jedinečnost.