Klasické pozapomenuté a zaprášené filmy, jimž by remake mohl prospět

V případě, že by se někdo odhodlal následující filmy přetočit, jistě by nešlo o mlácení prázdné dolarové slámy jako v případě Disneyho hraných remaků jeho animovaných hitů. Ve výběru figurují sci-fi díla, která už dobovým požadavkům nestíhají zejména po trikové stránce. Mnohdy jde navíc o pozapomenuté, a přitom povedené filmy, jejichž příběhy by stály za osvěžení paměti. Popřípadě jsou samy připomínkou své doby, ať už z hlediska žánrové tvorby nebo společnosti, jejíž problémy reflektují, a takové příběhy by se ztrácet neměly.

Slavný dobrodružný román Julese Verna poprvé zfilmoval režisér Richard Fleischer (Rudá Sonja). Šlo o širokoúhlý spektákl s přelomovými triky, které tvůrcům vynesly Oscara. Příběh futuristické ponorky Nautilus a jejího kapitána Nema se poté několikrát podíval do televize, ale drahá adaptace pro stříbrná plátna nepřicházela. Roku 2009 ji měl natočit režisér Terminator Salvation McG a následně také David Fincher, pro něhož psali scénář Scott Z. Burns (Bourneovo ultimátum) a Steven Zaillian (Schindlerův seznam). „Bylo to super,“ vzpomínal režisér Sedmi a Klubu rváčů pro magazín Playboy na pracovní koncept plánovaného remaku. „Byla to chytrá a šílená zábava, posádka Nautilusu bojovala proti všem těm gigantickým monstrům od Raye Harryhausena,“ narážel Fincher na slavného trikového průkopníka.

Ze všech plánů ovšem sešlo a Verneův román zůstává atraktivním Disneyho majetkem, který nové filmové verzi odolává. Původní snímek s Kirkem Douglasem a Jamesem Masonem si bohužel moc lidí nepamatuje a nelze jej vidět na žádné streamovací službě. Kapitán Nemo se objevil pouze v blockbusterovém propadáku Liga výjimečných z roku 2003.

V USA je obojživelný netvor z amazonské laguny jedním z nejoblíbenějších klasických monster. Režisér Jack Arnold z něj učinil nepochopené romantické stvoření, které se zamiluje do jediné ženy z vědecké expedice, která vkročí do jeho časem zapomenutého životního prostředí. Guillermo del Toro sice před pěti lety natočil nepřímé pokračování Tvář vody, v němž podobné stvoření padlo do zajetí americké armády a navázalo romantický vztah s uklízečkou, ale na příběh originálního netvora sedl prach. Zájem o remake projevil režisér Greg Nicotero (Živí mrtví), jenž pro ComicBook naznačil záměr snímek přetočit spolu s Robertem Rodriguezem. 

Jde však spíš o jejich zbožné přání. Žádné plány neexistují, přestože Netvor z Černé laguny nabízí zajímavou zápletku i atraktivní exotické prostředí, které by mohlo přitáhnout moderní publikum. Nemluvě o samotném monstru, jež zkrátka patří k těm nejikoničtějším.

Vrchol kariéry Jacka Arnolda spadá do roku 1957, kdy zfilmoval román Richarda Mathesona o muži, jenž se po zasažení radiací postupně zmenšuje. Stává se národní celebritou, avšak nakonec na něj zaútočí vlastní kočka a on skončí ve sklepě, kde musí bojovat o přežití s tarantulí.

The Incredible Shrinking Man je navzdory typickému sci-fi námětu studené války, varujícím před jadernou hrozbou, nevídaně hloubavým a existenciálním snímkem, v němž vynalézavé efekty podporují vyprávění a slouží podnětnému sdělení. Přesto už působí zastarale a případný remake by mohl zapomenutou látku dobře oživit, pokud by si zachoval myšlenkový přesah a atmosféru originálu. V plánu byl v 70. letech, kdy hlavní roli nabízeli Jacku Nicholsonovi, od té doby se o něm skoro nemluví. A to je chyba, jelikož jde o možná nejlepší žánrové dílo své doby, které umí strhnout zejména ve druhé polovině, kdy se maličký protagonista ukrývá ve sklepě před giganticky působícím pavoukem a útočiště hledá třeba v krabičce od sirek.

Jistě, příběhy upozorňující na rasismus, navrch zasazené do soudních síní, Hollywood často oprašuje. V 90. letech například vzniklo drama Čas zabíjet a roku 2019 se Michael B. Jordan představil snímkem Obhájce nevinných. Jenže žádný takový není minimálně v USA vlivnější než kniha Jako zabít ptáčka od Harper Lee, již zfilmoval před jednašedesáti lety Robert Mulligan. Gregory Peck ztvárňuje alabamského právníka Atticuse Finche, jenž ve 30. letech obhajuje černošského muže neprávem odsouzeného za znásilnění. Vyprávějte to však předpojaté jižanské porotě…

Šedesátky ve znamení lidskoprávních hnutí jsou sice dávno pryč, ale dnešní filmová tvorba je konverzaci o rasismu více než otevřená. Popřípadě by měla být, neboť Spojené státy se od dob Martina Luthera Kinga a černých panterů příliš neposunuly. Jako zabít ptáčka by v rukách Barryho Jenkinse (Moonlight) či jiných černošských autorů mohlo rezonovat, navrch by skýtalo skvělou příležitost pro některé áčkové herce. Když se může předělávat Hitchcockovo stylisticky zaměřené Vertigo, proč ne tato důležitá konverzačka?

Sedmdesátá léta přála žánru sci-fi. Rostla popularita dystopických děl, která dnes zaplavují zejména televizní tvorbu. Filmy jako Soylent Green nebo Rollerball mají kultovní pověst, Loganův útěk s Michaelem Yorkem od režiséra Michaela Andersona (Cesta kolem světa za 80 dní z 50. let) oproti tomu zapadl. Odehrává se ve 23. století, kdy světu vládnou počítače a lidé žijí v utopické komunitě. Jakmile dosáhnou třicítky, jsou pro zachování hospodářské rovnováhy zlikvidovaní. 

Snímek obdržel oscarové nominace za kameru a výpravu. Zavádí nás do poutavých futuristických kulis i do ruin zdevastované civilizace, přičemž jeho působivost dnes oslabují hlavně zestárlé efekty a kostýmy jako v Sexmisi. Těžko říct, jaká by byla po takovém námětu poptávka v dnešní době, která dystopiemi přetéká a ve skutečnost se může překlenout už záhy. Když však mohou jako na běžícím páse vznikat Labyrinty, Hunger Games a Smrtelné stroje, dospělejší uchopení Loganova útěku by třeba přišlo vhod. Ten ostatně spadá spíš mezi antiutopie, budoucí vládci světa zastírají svou bezohlednou dominanci vybudováním utopické kolonie.

Mediální satira Sidneyho Lumeta (Psí odpoledne) je i po necelém půlstoletí perfektní a nadčasová. Hvězdně obsazený pohled do zákulisí zpravodajské společnosti, která ukojuje senzacechtivost publika tím, že vyčlení vlastní show pro pomateného mesiášského hlasatele (Peter Finch), je možná nejúžasnějším hereckým filmem vůbec. Hned pět herců a hereček si odneslo oscarovou nominaci, přičemž Nedovi Beattymu a Beatrice Straight k tomu stačilo pouhých pět minut před kamerou.

Film podává strhující portrét lidí, kteří se pohybují na pomezí sociální a mediální reality vykonstruovaného zpravodajského prostředí, kde jde hlavně o čísla a prestiž. Dnes si ho však tolik diváků a divaček nepamatuje, čehož by Hollywood mohl využít. Korporátní mediální zákulisí plné cynismu a přetvářky úspěšně rozvádí seriál Boj o moc a společnost je podobným námětům nakloněná víc než kdy dřív. Tom McCarthy (Spotlight) nebo Steven Soderbergh (Nákaza) by s Televizní společností jistě dokázali divy a látku by aktualizovali tak, aby odpovídala současné podobě online zpravodajství či fake news.

Retro osmdesátky jsou v kurzu nejen zásluhou fenoménu Stranger Things. Dětské příběhy z dob, kdy se po škole hodila taška do kouta a běželo se hledat poklady do lesa, mají nostalgickou hodnotu skoro pro každého. Rošťáci v režii Richarda Donnera (Smrtonosná zbraň) a v produkci Stevena Spielberga jsou vedle Návratu do budoucnosti a E. T. Mimozemšťana tím nejpoctivějším dětským dobrodružstvím osmdesátek. Ale nové generace už se na ně nejspíš nepodívají.

Honba za pirátským pokladem v nebezpečných jeskyních a s nepřátelskou bandou v zádech přitom nabízí nadčasový koncept, který by v rukách schopných tvůrců nikdy nezklamal. V Rošťácích se sešlo všechno, od scénáře Chrise Columbuse (Sám doma) přes Donnerovu nápaditou režii až po skvělý casting (Sean Astin, Josh Brolin a letos čerstvě oscarový Ke Huy Quan). Talenty však oplývá i dnešní průmysl a osmdesátky zažívají popkulturní renesanci, tudíž by se remake mohl strefit do nálady publika. Čistě hypoteticky, tak jako v případě všech zmíněných alternativ.