Horor nikdy nebyl umělečtější. Legendární Suspiria v kinech opět rozdrásá nervy i stimuluje smysly

Argento, jenž scénář k Suspirii napsal ve spolupráci se svou tehdejší manželkou a herečkou Dariou Nicolodi, měl obrovský vliv především na detektivní příběhy s prvky hororu také za oceánem. Svými krvavými, současně však i kontemplativními a uměleckými filmy jako Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru nebo Tmavě červená obohatil Hitchcockovu mysteriózní tradici o sytě zabarvené obrazy, v nichž příznivci freudovského výkladu snů či jungovské analýzy nalézají nevyčerpatelné podněty.

Jeho vypravěčský důraz na prvek záhady, jehož ustavení v úvodu zpravidla doprovází tragická smrt či pokus o vraždu a který se náhodně zainteresovaný protagonista pokouší rozluštit, v Hollywoodu převzal například Brian De Palma ve filmech jako Výstřel nebo Oblečen na zabíjení. Přítomný je také v Suspirii, kde baletka Suzy (Jessica Harper) musí po původu zla a vršících se záhadných úmrtí pátrat na vlastní pěst.

Film, jehož inspirace Argento vztahoval také na návštěvy architektonicky okázalých evropských metropolí včetně Prahy, bývá často popisovaný jako to nejúžasnější kinematografické ponoření do chřtánu noční můry. Protagonistka nejenže nastupuje do autoritářské baletní mašinerie, ale tajuplné okolnosti ji postupně proti její vůli vtahují až do centra podezřelého dění. Chce bydlet mimo freiburgskou akademii, jejíž červenou fasádu inspirovala skutečná budova ve Freiburgu, kterou Argento nechal produkcí postavit v Římě, a to včetně puntičkářsky dekorovaných interiérů. Jenže ošklivý, i když nepříjemně reálný sen si ji přitahuje pod svou deku prolezlou červy a nasáklou krví dalších obětí, již prolévají prastaré okultní síly.

Suspiria je tak v prvé řadě obdobným smyslovým tokem halucinogenní paměti jako eseje De Quinceyho z poloviny 19. století, z nichž Argento a Nicolodi sáhli primárně po segmentu Levana and Our Ladies of Sorrow. Pustili se tím spolu do filmové trilogie Tři matky, již tvoří ještě horory Inferno z roku 1980 a Armáda démonů: Matka slz z roku 2007. Název a téma vychází z triumvirátu starobylých čarodějnic, jež chtěly pomocí magie ovládnout svět a které doprovází hrdinku De Quinceyho eseje. Suspiria vypráví o Mater Suspiriorum jménem Helena Markos, též Matka Povzdechu. Dalšími jsou Mater Tenebrarum nebolu Matka Temnoty a Mater Lachrymarum alias Matka Slz.

Přítomnost čarodějnic, jež pouze se zlými úmysly dokážou působit na realitu a lidské smysly, Argento nebral na lehkou váhu. „Není to žádná legrace, tyhle věci existují,“ hovořil o okultismu. Vypomohl si nicméně také reflexí těchto motivů v literatuře a filmových dílech, zejména pak v pohádkách od bratří Grimmů, v Čaroději ze země Oz nebo Alence v říši divů. Suzy podle něj zosobňuje čistou Sněhurku, již se závistivé čarodějnice pokouší otrávit.

Vizuální ráz a barevné spektrum přitom perfekcionistický režisér odvodil podle technicolorových či animovaných pohádek ze 30. let v čele se Sněhurkou a sedmi trpaslíky či zmiňovaným Čarodějem ze země Oz. Technicolor, založený na procesu imbibice, nabízel živější barevné odstíny než kopie vzešlé z emulzí. Postrádá tlumené stíny a nezanechává nuance podobně jako vystřižené kreslené obrázky, což Argentovi a kameramanovi Lucianovi Tovolimu pomohlo zesílit žádoucí efekt halucinogenních nočních můr. Suspiria je dokonce jedním z posledních celovečeráků zpracovaných pomocí technicoloru, v Římě se k tomu tehdy využil jediný zbývající stroj.

Výsledkem je i po letech fascinující formální efekt a špička soudobého evropského hororu, jehož tvůrci zvládali obratně přizpůsobovat veškeré aspekty mizanscény psychickému stavu, možná lépe řečeno transu postav. Vedle specifických giallo hororů, které se svezly také na tradici zdůrazňování audiovizuálních složek média, rozjeté zejména britskými skvosty Šmírák a Zvětšenina, vzpomeňme třeba na snově vyvedené Teď se nedívej.

Suspiria ovšem zachází dál v procesu psychoanalytické projekce do výpravy a prostředí, jež utváří symbolika a formální procesy vztahované na minulost svého média. Suzy obklopuje převážně červené okolí podobně jako Dorotku ocitnuvší se v pestrobarevné zemi Oz, jenže tentokrát se cesta poznání rovná trvale stupňované hrůze. I po takřka půlstoletí je to nicméně působivá a smysly stimulující podívaná, přestože příběh se místy vlastním provedením kochá až příliš – pokaždé ale udeří tvrdým hororovým knockoutem, jichž v necelých sta minutách nastřádal dostatek.

Vyrazíte-li do kina, určitě poté dejte na Prime Video šanci také anglicky mluvenému remaku od Lucy Guadagnina (Dej mi své jméno, Rivalové) z roku 2018, v němž si zahrály Dakota Johnson či Tilda Swinton. Ten je stylisticky rovněž osobitý, byť náznakovější a trpělivěji připravující půdu pro závěrečný šokový gorefest. Postrádá však Argentův vysoce agresivní střihový styl a také skvělou hudbu od progresivní rockové kapely Goblin, s níž sám režisér spolupracoval na soundtracku, jehož táhlá zlověstnost si v ničem nezadá se znělkou Mikea Oldfielda pro Vymítače ďábla.

Podívejte se také na žebříček nejlepších hororů podle Kinoboxu.

Zdroje: Kinobox, Broken Mirrors, Broken Minds: The Dark Dreams of Dario Argento, Indiana Public Media