Proč se žebříčky nejlepších filmů všech dob neustále mění a nedávají smysl? Stejné problémy byly vždycky

Vítězství artového a mezi většinou všedních diváků a divaček neznámého (a tudíž nedůležitého) snímku Jeanne Dielman, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel způsobilo rozruch. Jak je možné, že se na špičce zlatého fondu kinematografie najednou objevilo tak okrajové dílo? Je to snad zakázka pochybných progresivistických lobbistů? Jak už to u spletitých konspirací bývá, pravda bude zřejmě mnohem jednodušší. A dokonce může změnit i náš pohled na samotný filmový kánon.

V prvním ročníku zmíněné ankety hlasovalo pouze 63 kritiků a kritiček z 85 oslovených. Psal se rok 1952 a titul nejlepšího snímku získalo tehdy pouze čtyři roky staré neorealistické drama Zloději kol, jež dostalo 25 hlasů. Do své osobní desítky tipů jej tedy vybrala ani ne polovina dotázaných. V první desítce se umístila díla Charlese Chaplina Zlaté opojení a Světla velkoměsta, přelomově monumentální Intolerance či formálně strohé Utrpení Panny orleánské. Z dnešního pohledu zaujme zahrnutí hravé francouzské komedie Milión, jež sice představuje kvalitní zábavu, ale mezi vrcholy kinematografického umění bychom ji zařadili jen těžko.

O dekádu později se počet hlasujících výrazně zvýšil a úměrně tomu se proměnily i výsledky. Zatímco v roce 1952 dělilo první Zloděje kol a desátý Milión 15 hlasů, roku 1962 dostala desátá Atalanta pouze o devět hlasů méně než vítězný Občan Kane. Větší pluralita tedy zahýbala nejen samotným výběrem, ale i vyrovnaností zvolených filmů. Pouze Křižník Potěmkin a Zloději kol si dokázaly udržet pozici v první desítce, která jinak doznala značných změn, přestože pět titulů, jež se do výběru nově protlačily, existovalo už v roce 1952! A pokud bychom počítali Ejzenštejnova Ivana Hrozného, jehož první ze dvou dílů měl premiéru v roce 1948, tak dokonce šest.

Jak je něco takového možné? V mysli analytických filmových fanoušků a fanynek by to přece mělo fungovat tak, že pořadí z roku 1952 zůstane zachované i o dekádu později, pouze se do výběru může protlačit několik novějších titulů. To zároveň zní až děsivě mechanicky a pro sféru umění téměř nemyslitelně, přesto se něco podobného v následujících dekádách odehrávalo.

Občan Kane si připsal další čtyři vítězství v řadě, přičemž humanistické drama Jeana Renoira Pravidla hry skončilo třikrát na druhém místě a dvakrát na třetím. Stejně tak i snímky Dobrodružství, Příběh z Tokia, Osm a půl či Vertigo si napříč dalšími opakováními ankety vydobyly téměř jistá místa v první desítce; právě Vertigo přitom Občana Kanea v roce 2012 z trůnu sesadilo.

Takto konzervativní přístup šel ruku v ruce se vzýváním auteurů, za jehož vrchol můžeme považovat anketu z roku 1972 – dvě díla od Orsona Wellese (vedle Občana Kanea ještě Skvělí Ambersonové) a Ingmara Bergmana (Persona a Lesní jahody) se skvěla vedle autorských počinů Renoira, Ejzenštejna, Antonioniho, Federica Felliniho, Carla Theodora Dreyera, Kendžiho Mizogučiho a Bustera Keatona. Tehdejší fascinace nového Hollywoodu významnými autory z Evropy a Asie se tedy možná promítla i do takovéto podoby žebříčku.

V roce 2012, kdy poprvé došlo ke zveřejnění pořadí celé první stovky filmů, se rapidně rozrostl počet hlasujících. Namísto 145 odborníků a odbornic jich hlasovalo 846, organizátoři ankety si navíc dali záležet i na větší genderové, etnické či geografické diverzitě. A výsledek? Vertigo sice odsunulo Občana Kanea na druhé místo, jinak se ale v první desítce objevil pouze jeden snímek, jež se do ní nikdy dříve nedostal a to Muž s kinoaparátem z roku 1929.

Letošní výsledky však lze považovat za nejvýraznější minimálně od roku 1962. Hned čtyři díla v první desítce nikdy dříve nefigurovala – vedle Jeanne Dielman jde o minimalistickou romanci Stvořeni pro lásku, snový neonoir Mulholland Drive a drama z prostředí cizinecké legie Dobrá práce. Než se Chantal Akerman, tvůrkyně vítězného etalonu slow cinema, alespoň in memoriam dočkala tohoto prestižního ocenění, žádná režisérka se do nejlepší desítky nikdy neprobojovala. Letos tedy Akerman doplnila i Claire Denis díky Dobré práci, přičemž obě díla se na výrazně nižších příčkách objevila už v anketě z roku 2012.

Stejně jako před deseti lety došlo ke zvýšení počtu hlasujících, tentokrát téměř ke zdvojnásobení na 1639 kritických, akademických a profesních hlasů. A k čemu to vedlo? Vedle dvou zmíněných jmen se do první stovky protlačila díla dalších sedmi režisérek. Nás přitom může těšit, že jednou z nich je i Věra Chytilová, jejíž Sedmikrásky jsou tak jediným českým (či československým) snímkem, jež se kdy v této anketě umístil. Vysledovat lze i pět titulů afroamerických filmařů a filmařek, několik zástupců dříve přehlížených zemí a rovněž pár filmů s LGBTQ+ tematikou.

Tyto přírůstky musely logicky někoho vytlačit. Na první pohled se zdá, že to odskákali hlavně dříve zbožňovaní režijní géniové. Kupříkladu Ingmar Bergman a Orson Welles se letos museli spokojit pouze s jedním zástupcem v první stovce, přitom ještě před deseti lety jich měli dohromady sedm.

Přidejme ještě tři zajímavosti z letošní ankety. Jedinými animáky jsou Můj soused Totoro a Cesta do fantazie od japonského studia Ghibli. Psycho, Osvícení a Uteč zastupují horory, kam můžeme s přimhouřenými očima počítat i Mulholland Drive a Noc lovce. Kritikou dlouho opomíjenému žánru je tedy dopřána alespoň nějaká pozornost. Nejhojněji zastoupenými režiséry jsou Alfred Hitchcock (Vertigo, Psycho, Okno do dvora a Na sever severozápadní linkou) a Jean-Luc Godard (U konce s dechem, Bláznivý Petříček, Histoires du cinéma a Pohrdání). Oba mají po čtyřech titulech.

Zatímco ve starších vydáních ankety se hlasovalo spíše pro novější filmy, letos kritici a kritičky sahali do filmové historie mnohem hlouběji. Je jasné, že v roce 1952 byly dějiny kinematografie mnohem chudší než v současnosti, a tak byl výběr čerstvých titulů logický, zároveň však nelze říct, že by dnešní odborná veřejnost podléhala přehnanému nadšení z nových titulů. Pro ilustraci stačí dodat, že z deseti posledních držitelů Oscara za nejlepší film se do výběru dostaly pouze Parazit a Moonlight, oba ve druhé polovině žebříčku.

Současní kritici a kritičky však bezesporu reflektují témata a trendy, jež jsou pro dnešní dobu podstatné, a tomu uzpůsobují i výběr filmů. Je fascinující, že takto banální a samozřejmý výrok může někoho pohoršit, avšak odpor vůči zvolení Jeanne Dielman, jež je v současnosti snad ještě relevantnějším dílem než v době svého vzniku v polovině 70. let, svědčí o opaku. Úcta k tradici a touha vytvořit reprezentativní vzorek filmových děl jsou zcela pochopitelné – většinovému publiku totiž zpřehledňují orientaci ve filmové historii, díky čemuž můžeme nepřebernou změť audiovizuálních materiálů dostat aspoň částečně pod kontrolu a „vědět“, které filmy stojí za to vidět.

Neustálé přehodnocování dějin kinematografie však více koresponduje s unikavou a nepoddajnou podstatou umění, nabízí nám nově nahlížet to, co už jsme dávno měli za zmapované. Na Jeanne Dielman se dnešní diváci a divačky nemohou dívat stejnýma očima jako jejich předchůdci v roce 1975; dokonce i tentýž člověku uvidí díky svým životním zkušenostem s odstupem času výrazně odlišný film.

Každý žebříček je proto sám o sobě specifickým útvarem, neodmyslitelně spjatým s dobou vzniku i charakteristikami jeho tvůrců. Snaha o objektivitu je tedy pouze iluzorní a nelze chtít víc než to, aby zúčastnění odborníci hlasovali v souladu se svým svědomím. Výsledný žebříček nám tedy může něco říct nejen o filmové historii, ale ještě víc o dané době a nakonec i o nás samých. Jaké pocity a myšlenky v nás pohled na soupis nejlepších filmů všech dob probouzí?

Nemají nejvíce cen, ani je nevidělo nejvíc lidí. Ale Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové mají nejvíc záznamů v odborné filmové literatuře. Nyní přichází do kin v restaurované verzi a mají jedinou chybu…