Mlčení jehňátek i Skrytá identita. Thrillery, které získaly Oscara za nejlepší film roku

Daná díla totiž nalezla správný balanc mezi divácky vděčnou napínavou formou a hodnotným sdělením, které neopomíjí velké historické události, sociální, etnické nebo genderové rozdíly či důvěryhodnou psychologii. Jedná se rovněž o skvěle natočené filmy, které v několika případech přepsaly žánrová pravidla a nastavily trendy, jimž se ostatní tvůrci pokoušeli přiblížit. Snímky jsou seřazené dle data premiéry.

Dosud nejslavnější adaptaci knihy Daphne Du Maurier natočil legendární Alfred Hitchcock, jemuž Akademie jinak nepřála. On sám obdržel až čestného Oscara a jeho zásadní díla jako Vertigo, Okno do dvora nebo Psycho unikala okamžitému uznání možná právě vinou žánrově nepoddajného a novátorského provedení. Rebecca patří k raným projektům po režisérově přesunu z Británie do USA. Vypráví o mladé ženě (Joan Fontaine), která se provdá za ovdovělého boháče de Wintera (Laurence Olivier). Jejich soužití v tísnivém prostředí zámku Manderley jako by pronásledoval stín Winterovy zesnulé manželky Rebeccy.

Hitchcock stupňuje napětí důmyslnou prací s kamerou, za niž George Barnes rovněž dostal Oscara, a osvětlením, čímž evokuje atmosféru temných filmů noir ještě předtím, než se dočkaly všeobecné obliby. Rostoucí paranoiu a neklid mu pomáhají dotvářet oba skvělí herci či zručně zakomponované vizuální efekty. Snímek získal celkem jedenáct oscarových nominací, kromě té za nejlepší kameru proměnil i cenu za nejlepší film.

Předtím, než významný divadelní a později i filmový režisér Elia Kazan upadl v nemilost jako jeden z nejproslulejších udavačů McCarthyho režimu, zasloužil se o zdokonalení realistického dramatu a filmového herectví. Jeho životním „projektem“ byl Marlon Brando, s nímž natočil divadelní adaptaci Tramvaj do stanice touha (1951), historický portrét revolucionáře Viva Zapata! (1952) a také dramatický thriller z dělnické třídy V přístavu. Bývalý boxer Terry (Brando) nevyužil svůj potenciál a dře v docích kontrolovaných mafií. Když začínají umírat jeho nejbližší, rozhodne se zločinecké organizaci sám postavit.

Snímek vyhrál celkem osm Oscarů z dvanácti nominací, mimo jiné i pro Kazana a Branda. Ačkoli jde hlavně o dialogové drama oslavované pro realistické (na tehdejší poměry) herectví a autentické dělnické kulisy, atmosféra překypuje hrozbou pro tragicky formovaného protagonistu, jenž má podepsaný ortel.

Zřejmě nejlepší film nedávno zesnulého Normana Jewisona vznikl v revolučním roce 1967, kdy americká studiová tvorba začala ustupovat režisérům, kteří se zhlédli v avantgardnější a víc nekompromisní evropské kinematografii (téhož roku měli obří vliv Absolvent a Bonnie a Clyde). V žáru noci je v jádru tradičnější detektivkou, kdy černošský policista ze San Francisca Tibbs (Sidney Poitier) přijíždí do jižanského města vyřešit případ vraždy. Místní civilisté i autority na něj hledí s rasistickými předsudky, které svědomitý Tibbs snáší a získává si přízeň místního konzervativního kolegy Gillespieho (Rod Steiger).

Film kombinuje napínavé detektivní schéma s příběhem o překonávání rasových bariér, jichž Poitier natočil během 50. a 60. let mnoho – tentýž rok například ještě konverzační drama Hádej, kdo přijde na večeři. Cenu za nejlepší režii sice obdržel Mike Nichols za Absolventa, ale V žáru noci jinak proměnilo pět ze svých šesti oscarových nominací včetně té pro nejlepší film.

Málokdo měl v raných sedmdesátých letech na Hollywood větší vliv než režisér William Friedkin. Francouzská spojka částečně imituje dynamicky sestříhané a zpola dokumentární evropské žánrovky Costy-Gravase (Z), ale převážně vypouští politiku a servíruje drsnou detektivku. Gene Hackman neváhá vstupovat jeden nebo dva kroky za hranu zákona, aby překazil velkou zásilku heroinu a dopadl vychytralého pachatele.

Z osmi oscarových nominací Francouzská spojka proměnila pět. Dočkal se také William Friedkin, jenž o dva roky později málem předvedl ještě vypečenější kousek. Jeho Vymítač ďábla totiž nastřádal deset nominací na Oscara a málem se stal jediným čistokrevným hororem s oceněním v hlavní kategorii. Tehdy tomu zabránil George Roy Hill se svým Podrazem, Friedkin se tak zapsal do historie alespoň svým průlomovým krimi thrillerem.

Jediný opravdu esenciální thriller, který svou atmosférou a zobrazenými lidskými činy směřuje až k hororovým mantinelům a který vyhrál Oscara za nejlepší film, je slavné Mlčení jehňátek. Psychologická, místy však spíš psychopatická partie mezi mladou agentkou FBI (Jodie Foster) a vězněným kanibalským vrahem (Anthony Hopkins), jenž jí pomáhá dopadnout sériového vraha, získala dokonce pět zlatých sošek v pěti nejprestižnějších kategoriích – nejlepší film, režie, scénář a herec i herečka v hlavní roli. To se povedlo jen dvěma dalším titulům, a to romantice Stalo se jedné noci (1934) a Formanovu Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975).

Film nás zavádí do dekadentního prostředí úchylných zločineckých individuí, v němž vyčnívá pronikavě inteligentní Hannibal Lecter se svým neúprosným mentálním rentgenem. Agentka Sterlingová se ocitá v nelítostném mužském světě, kde musí všem dokazovat vlastní kompetentnost a kde je jí nejupřímnějším průvodcem paradoxně šílený vypočítavý kanibal. Mlčení jehňátek se výrazně zasadilo o popularizaci genderových studií v kinematografii a současně představuje příklad precizně zfilmované kvalitní předlohy s řadou nezapomenutelně vygradovaných sekvencí.

Martin Scorsese je od sedmdesátých let považovaný za režisérskou extratřídu a díky Zabijákům rozkvetlého měsíce je nejčastěji nominovaným žijícím režisérem. Jediného Oscara za režii i za nejlepší film ovšem sklidil za Skrytou identitu, což byla bezesporu překvapivá volba. Remake korejské Volavky o dvojité infiltraci mezi mafií a policejními složkami sice nabídl Scorseseho vysoký standard a nečitelný děj plný skvělých hereckých výkonů, ale režisérův vrchol většina shledává spíš u Mafiánů, Zuřícího býka nebo Posledního pokušení Krista.

Skrytá identita se každopádně dočkala vřelého přijetí a v novém tisíciletí, kdy svými vizemi zkorumpovaného zákona zaplavovala Hollywood řada méně prestižních tvůrců, se Scorseseho zpracování atraktivní kriminální látky jeví jako mafiánský kmotr mezi malými zlodějíčky. Výkony DiCapria, Marka Wahlberga a Jacka Nicholsona tomu samozřejmě napomáhají.

Bratři Joel a Ethan Coenovi se z čelních osobností nezávislého filmu propracovali na autorské režiséry, s nimiž chtějí točit největší hollywoodské hvězdy. Přesto měli do roku 2008 pouze jediného Oscara za nejlepší původní scénář ke kultovnímu Fargu (1996). Tahle země není pro starý, plíživý neowestern o nálezu peněz na místě drastické přestřelky a zásahu karmy v podobě nelítostného vymahače, se také nejevil jako typický oscarový kandidát.

Jenže tvůrčí duo zúročilo veškeré nasbírané zkušenosti a doručilo publiku vyspělé existenciální zamyšlení nad nevyhnutelností osudu, které překvapilo svou nekompromisností i nepoddajným zakončením jdoucím proti všem zvyklostem. Byly z toho zlaté sošky za nejlepší film, režii i adaptovaný scénář (z knihy Cormaca McCarthyho), přičemž pro prestižní cenu si došel i novopečený hollywoodský objev Javier Bardem. Jeho ztvárnění chladnokrevného psychopata se řadí k vůbec nejsilnějším hereckým výkonům a atmosférou i myšlenkami pomohlo zatížit tenhle skvělý thriller s neméně působivými kreacemi Joshe Brolina či Tommyho Lee Jonese.

Byla to velká událost. Renomovaná režisérka Kathryn Bigelow (Bod zlomu) natočila psychologický vhled do každodenní rutiny vojáků, kteří v Iráku deaktivují nastrčené nálože. Nejenže opět potvrdila své kvality, ale jako první ženská filmařka v historii si dokráčela pro Oscara za nejlepší režii, když ten rok porazila i Jamese Camerona (Avatar) a Quentina Tarantina (Hanebný pancharti).

Smrt čeká všude stojí na zdánlivě jednoduchém principu „vybouchne – nevybouchne“, z něhož ovšem těží dusno především duševní. Skvělí herci v čele s Jeremy Rennerem autenticky ztvárňují muže posedlé adrenalinem, jimž však život s jeho důležitou morální podstatou klouže mezi prsty. Realistický snímek o příliš aktuálním konfliktu vyhrál rovnou šest sošek, mimo jiné i za nejlepší původní scénář a střih. Jeho triumf v hlavní kategorii, kde zastínil i historicky nejpilnějšího vysavače diváckých peněženek, Cameronovu Pandoru, je však pro válečný thriller za patnáct milionů dolarů teprve ternem.

Další ceremoniál, další úspěch filmu obracejícího se k americkým problémům na Blízkém východě. Ben Affleck si vzal po chválené režijní prvotině Sbohem, baby (2007) a neméně chválené krimi Město (2010) na paškál íránskou zajateckou krizi z přelomu 80. let, kdy bylo potřeba zachránit rukojmí z kanadského velvyslanectví. Drama podle skutečných událostí, kdy agent CIA Tony Mendez (Affleck) nafingoval v zemi zmítané revolucí filmové natáčení a rukojmí zahrnul do štábu, se postupně mění v adrenalinový thriller. Záchranná operace pokračuje navzdory rozkazům k ukončení, přičemž íránské revoluční gardy jsou uprchlíkům těsně v patách.

Affleck režíruje sebejistě, ale na oscarovou úroveň film pozvedá hlavně adaptovaný scénář Chrise Terria a přehledný, stále intenzivnější křížový střih Williama Goldenberga. Oba tvůrci obdrželi zlatou sošku a pomohli mu k triumfu v hlavní kategorii, v níž Argo (podle fiktivního filmu, který přijel Mendez natáčet) překvapivě porazilo Nespoutaného Djanga a Spielbergova Lincolna. Zvlášť Tarantino musí mít protežovaných thrillerů plné zuby, což završil ceremoniál roku 2020…

Tehdy totiž celému Hollywoodu vypálil rybník jihokorejský Parazit. Vtipná, oduševnělá i nesmírně napínavá a strhující satira režiséra Bong Joon-hoa byla celoročním festivalovým fenoménem a do oscarového klání vstupovala jako černý kůň. Asi nikdo nečekal, že by příběh o chudé vychytralé rodině, která se postupně infiltruje do služebnictva zámožných Korejců a odhaluje tajemství jejího luxusního obydlí, na hlavu porazil takřka veškerou konkurenci.

Bong, jenž také v USA proslul žánrově nezařaditelnými filmy jako Vzpomínky na vraha (2003), Mutant (2006) a samozřejmě Ledová archa (2013), předvedl svůj mistrovský cit pro míchání nesourodých emocí a načasování šokujících zvratů. Parazit nejenže bavil a napínal, ale rovněž pověděl mnohé o stavu korejské společnosti, což šlo snadno vztáhnout i k západním sociálním komentářům. Snímek dle očekávání triumfoval v kategorii nejlepší cizojazyčný film, ale zlaté sošky za nejlepší původní scénář, nejlepší režii a hlavně nejlepší film roku už dost přihlížejících šokovaly. Často však příjemně, neboť Parazit si je zasloužil a hodil rukavici dalším korejským tvůrcům, kteří jsou v posledních letech pod drobnohledem. Chudák Quentin a jeho do detailu vypucované Tenkrát v Hollywoodu.

Letos mají thrillery šanci díky Scorseseho Zabijákům rozkvetlého měsíce, k temnému žánru do jisté míry inklinují také soudní konverzačka Anatomie pádu nebo válečné drama Zóna zájmu o veliteli osvětimského koncentračního tábora a jeho rodině. Komu budete v březnu na Oscarech fandit? A přáli byste si, aby se častěji radovaly napínavé žánrovky?

zdroje: Collider, Box Office Mojo, Kinobox