Znepokojivé a děsivé filmy, které sledujeme z pohledu nevypočitatelných vrahů

Tyto filmy většinou tvoří specifickou odnož kriminálního či přímo hororového žánru a ukážeme si, že jejich pojetí se může lišit v množství obsaženého násilí i kýžených náladách. Tvůrci těchto duševních sond už z podstaty bruslí na tenkém ledě a musí se vyhýbat tomu, aby příliš nevyzdvihovali senzačnost násilí. Ta se dotvářela hlavně v 80. letech, kdy akční hrdinové obhlédli vlastnoručně nakupenou hromadu mrtvol, utrousili cool hlášku a rázem viseli na plakátech v dětských pokojíčcích.

Vybraná díla nezastírají, že věnují pozornost morálně závadným lidem, přičemž síla jejich apelu může spočívat v naturalismu, následování či uctívání žánrových konvencí a také v psychologickém efektu daném subjektivizací obsaženého zla. Skvělým příkladem se zdá být i v USA oslavovaný a u nás dosud nevydaný horor In a Violent Nature, v němž kamera poslušně následuje maskovaného zabijáka v lesích, cizí hovory se ozývají jen tehdy, když krvelačný magor slídí poblíž, a drastické vraždy ve vzdálenějších plánech akce přimějí diváka posuzovat i jeho roli v neutěšené podívané.

Někdy je odhalení vrahovy identity pochopitelně zásadním zvratem příběhu, u něhož se obecenstvo pouze domnívalo, že sleduje kladnou postavu. Tyto případy však v rámci vyvarování se spoilerů v textu nefigurují.

Šmírák ( Peeping Tom )

Michael Powell patřil ve 40. a 50. letech k předním britským režisérům díky letité spolupráci s Emericem Pressburgerem, s nímž natočil ikonické snímky jako Otázka života a smrti (1946), Černý narcis (1947) nebo Červené střevíčky (1948). Šmírákem na stříbrná plátna částečně promítl své dlouholeté přátelství a také ranou spolupráci s Alfredem Hitchcockem. Příběh následuje fotografa Marka Lewise (Karlheinz Böhm), jenž vraždí ženy a na kameru zachycuje jejich výrazy při umírání. Sestavuje si vlastní snuff film dlouho předtím, než se pojmy jako snuff film či found footage vůbec objevily, přičemž Powell se místy inspiruje Hitchcockovými filmy jako Vertigo (1958) či Psycho (1960) a předjímá ještě otevřenější pocty Briana De Palmy (Výstřel).

Psychoanalyticky vděčný film stojí na voyeuristickém potěšení suplujícím sexuální styk a použití sebereflexivní a subjektivní kamery oslovuje publikum, které se vrahových choutek účastní s tehdy bezprecedentní intenzitou. Sdělení perfektně doplňuje stylistické pojetí a Šmírák se stal zásadním kultovním dílem. Ve své době byl však považovaný za skandální, v podstatě ukončil Powellovu kariéru a za znovuobjevení vděčí Martinu Scorsesemu a jeho nadšenecké generaci.

Chladnokrevně ( In Cold Blood )

Mistrovské dílo renomovaného režiséra Richarda Brookse (Kočka na rozpálené plechové střeše) patří k nejpozoruhodnějším hollywoodským filmům šedesátých let. Částečně dokumentární a také „noir“ formou adaptovaná kniha Trumana Capoteho líčí okolnosti skutečného případu čtyřnásobné vraždy statkářské rodiny Cuttlerů z roku 1959. Z vězení propuštění mladíci Perry (Robert Blake) a Dick (Scott Wilson) mají tip na plný sejf schovaný v Cuttlerově kanceláři, ale jejich akce se brutálně zvrhne a v patách mají detektivní složky z celého Kentucky.

Už v úvodních titulcích vidíme poděkování psychiatrickému týmu za odborné konzultace, což se do úžasně zrežírovaného i napsaného příběhu promítá. Část stopáže sice strávíme i s vyšetřovateli, ale víc prostoru mají dva uprchlíci, jejichž fatální čin nám Brooks zatajuje a částečně na ně nahlížíme jako na politováníhodné figury, jako obyčejné lidi z okraje společnosti, v Perryho případě stíhané tvrdými zkouškami násilím protkaného dětství. Film nám včas připomene jejich hrozný čin, ale dvojí ambivalentní konec nechává uvažovat nad ohavnými tendencemi lidstva, jejich prevencí i nicneříkajícími tresty jako žádné jiné dílo kinematografie.

Mechanický pomeranč ( A Clockwork Orange )

Vedle Lolity nejkontroverznější snímek Stanleyho Kubricka převedl na plátna osobitou dystopii Anthonyho Burgesse, v níž mladiství výtržník Alex (Malcolm McDowell) se svou partou páchá ultranásilí, aby ventiloval nahromaděnou skepsi. Po uvěznění však podstupuje diskutabilní léčebnou kúru a svět násilí, jehož je dávno nedílnou součástí, mu náhle dělá nevolno. Kubrick inscenuje scény zmlácení a znásilňování na chytlavých melodiích Beethovena a tvoří ironický můstek mezi uměním a jeho exploatací.

Mechanický pomeranč byl ohromujícím komerčním úspěchem, který však přitahoval více než rozpolcené ohlasy. Kubrickův psychologický a sociologický apel byl nadčasový, ale cenzoři film zavrhovali pro příliš explicitní scény a u britských soudů se začal zmiňovat jako přímá inspirace v souvislosti s několika vraždami provedenými nezletilými chlapci. Kubrick si roku 1973 vyžádal stažení z britských kin a kultovní film se tam nevrátil až do jeho smrti roku 1999.

Jméno Eda Gaina možná hororovým fanouškům naskočí ve spojitosti s Texaským masakrem motorovou pilou, pro který jej jako okrajovou inspiraci využil Tobe Hooper. Legendami opředenou osobnost vykradače hrobů, vraha a sběratele předmětů zhotovených z lidské kůže či kostí ovšem představil spíš zapadlý snímek Deranged s Robertsem Blossomem alias Kevinovým obávaným sousedem ze Sám doma. Jeho tragický hrdina žije na statku a nedokáže se vyrovnat se smrtí své náboženstvím posedlé matky, již nadále schovává oblečenou v její ložnici. A na prasečí hák ve stodole nakonec nevěší domácí skot…

Jedná se o naturalisticky nasnímaný horor s přesahem do psychologického dramatu, černohumorné sociální satiry i soudobé exploatace ve stylu Texaského masakru, kdy nechybí ani nechutná sekvence rodinné večeře. Blossom má na působivém výsledku velký podíl stejně jako tehdy začínající legendární maskér Tom Savini (Úsvit mrtvých).

Ještě mnohem dále než Deranged zašel ve zobrazení každodennosti úchylného vraždícího individua nechvalně proslulý rakouský snímek, v němž se do hlavy psychopata dostáváme i prostřednictvím vnitřních monologů titulní postavy. Ta si ihned po propuštění z vězení vyhlédne nové oběti a mezi trudomyslnými vzpomínkami na dětská traumata páchá hrozivé skutky sexuálního násilí a vražd.

Jednorázový režisér Gerald Kargl dodává filmu strohý a přitom autorský formální výraz, volí extrémně nakloněné kamerové úhly a v kritických chvílích zaostřuje na násilníkovu expresivní tvář. Zbytek práce odvádí nesmírně přesvědčivý Erwin Leder v hlavní roli, který svým pojetím inspiroval celou generaci filmařů posedlých mentalitou psychicky narušených či sociálně slabších jedinců včetně Gaspara Noého a jeho šokujícího Sám proti všem (1998).

Zatímco v Evropě se dané tematice věnovali s úderným naturalismem, Američané si z fenoménu sériových vrahů vykrojili hororový slasher subžánr a předháněli se v tom, kdo vtiskne svému vrahovi víc vděčnou a mytologickou image. V Silent Night, Deadly Night je vraždící muž v obleku Santy Clause zdrojem traumatu malého chlapce, před jehož očima mu brutálně zabije oba rodiče. Z chlapce v klášterním sirotčinci vyroste urostlý malomyslný mladík s alergií na Vánoce, a když jej na brigádě v supermarketu přinutí obléct do červenobílého obleku, potlačovaný stres vybuchne v nekontrolovatelné násilí.

„Na tom filmu je cosi znepokojivého,“ komentoval svůj oblíbený slasher Quentin Tarantino v podcastu Eli Roth's History of Horror. Kouzlo záměrně brakového filmu podle něj tkví v prvních dvaceti minutách, kdy sledujeme dospívání antagonisty, jehož tragický osobní příběh jej k vraždám zkrátka předurčil. Dětství bývá často složité a Silent Night, Deadly Night, byť se zčásti jedná o klasický béčkový a černohumorný horor své doby, to i dnes velmi nepříjemně reflektuje.

Henry: Portrét masového vraha ( Henry: Portrait of a Serial Killer )

Další kultovní osmdesátkový příspěvek představil jednoho z nejrealističtějších sériových vrahů kinematografie. Henry Lee Lucas byl skutečný vrah, jehož usvědčili ze zabití jedenácti lidí, přestože sám se arogantně doznával nejméně ke třem tisícovkám vražd. V mládí zabil i vlastní matku, která jej prý nesnesitelně trýznila a nutila oblékat do ženských šatů, a počátkem 80. let obrážel Spojené státy a oběti si vybíral náhodně.

V podání Michaela Rookera (Strážci Galaxie) je Henry apatickou postavou bez lítosti, která živoří ve zuboženém rodinném zázemí a plánuje další vraždy. Jindy však zabíjí impulzivně, neprojevuje ani náznak emocí či zdravé socializace. Připravovat lidi o život je pro něj denní chléb a oceňovaný snímek nezapře, že popisované události mají až příliš reálný základ.

Filmařský buřič Lucky McKee je okrajovému publiku známý například kontroverzním hororem Žena, v němž rodina v čele s úchylným tatíkem drží ve sklepě zdivočelou ženu divočiny a ukájí na ní své sexuální i sadistické choutky. Jeho celovečerní debut May se dlouho tváří jako Napoleon Dynamit hororového světa. Nesmělá podivínská protagonistka (Angela Bettis) kvůli línému oku a přehnané zálibě v panenkách nikdy neuměla navazovat sociální kontakty. A co uděláte, když si nemůžete najít přítele? Přece si vyrobíte vlastního. Z těch částí, které vás na druhých lidech nejvíc zaujmou.

May pracuje na veterině a sešívání jí jde mnohem lépe než randění. McKee zpočátku preferuje bizarní humor odpovídající roztržité povaze hrdinky, již k drsným zoufalým činům přivádí celoživotní zázemí i emoční netečnost okolí, jež na její marné pokusy o navázání blízkých vztahů reaguje posměšně či neempaticky. Snímek se postupně mění v hloubavé psychologické drama s drsně vypointovanou hororovou linií, a přestože jsou chování postav i střihová skladba stylizované, trpělivý zrod tragické antihrdinky se zaryje pod kůži a nese i syrové naturalistické emoce.

Remake stejnojmenného filmu z roku 1980 se uchýlil k okázalému řešení, když skoro celý děj odprezentoval pomocí hlediskového záběru protagonisty Franka v podání Elijaha Wooda. Schizofrenní muž, jenž v mládí přihlížel matčině sexu s klienty, vede obchod s figurínami ozdobenými skalpy jeho ženských obětí. Pokouší se napravit a bere prášky, když se zamiluje do fotografky Anny, ale jeho pohnutky jsou společně s odmítavým postojem společnosti neutuchající.

Zvolená „ich-forma“ podle tvůrců dopomáhá k tomu, aby publikum nevnímalo jednotlivé vraždy jako slasherový spektákl a naopak pocítilo úzkost nad činy, jichž se vizuálně účastní tím nejméně symbolickým způsobem. V době premiéry kolovaly zprávy, že diváci v kinech omdlévali a zvraceli, což by některým hraničním scénám odpovídalo. Maniac toho kromě základního formálního principu nenabízí zase tolik nového a skládá se ze známých motivů Eda Gaina i Texaského masakru, jehož finále překrucuje do psychoanalytičtější podoby.

Jack staví dům ( The House That Jack Built )

Režisér Lars von Trier nemá mainstreamové obecenstvo v oblibě, ale díky nespornému talentu se stal dost známým tvůrcem, aby pravidelně šokoval skoro celý svět. Jack staví dům není pojatý tak vážně jako Antikrist nebo Dogville, ale vražedné etudy Matta Dillona, jenž ne a ne vymyslet uspokojivý architektonický plán pro své budoucí obydlí, přesto dokážou zvednout ze židle.

Snímek je rozdělený do volně navazujících kapitol, v nichž vždy figuruje některá z obětí v podání řady slavných herců a hereček. Během krátkých interakcí ústících do krvavé tečky poznáváme Jackův nevypočitatelný charakter ve znamení obsedantně kompulzivní poruchy a Trier svého antagonistu současně zesměšňuje i nechává konat činy, z nichž některé prolamují i současná tabu (nesnesete-li pohled i na fingovanou dětskou smrt, tohle není film pro vás). Samozřejmostí jsou také vnitřní monology narušující bariéru mezi uměleckým dílem a jeho autorem, což vedle perfekcionistického Jacka platí stejnou měrou i pro notoricky provokativního režiséra.

Snímkem X, v němž mladí pornoherci roku 1979 přijeli natáčet své opulentní dílo na odlehlý jižanský statek, si režisér Ti West odškrtl exploatační poctu Texaskému masakru a vrátil se k roztávajícím tabu 70. let obecně. Dějový předchůdce Pearl znázornil mládí staré majitelky titulního ranče v období kolem první světové války. Pearl (Mia Goth) čeká po boku ochrnutého otce a panovačné matky na návrat svého muže z evropských zákopů a sní o kariéře zpěvačky. Neúspěšný konkurz a matčiny tyranské tendence v ní probouzí nekontrolovatelnou zlobu.

Finální potvrzení, že vraždící impulzy nejen v kinematografii často probouzí dysfunkční rodinné zázemí, je zabalené do záměrně kýčovitého technicolorového prostředí. West se obrací k pastišové formě padesátých let a jeho horor za bílého dne stojí na vizuálních kontrastech a rozkládání hrdinčiny psychiky – naivní Pearl se na rozdíl od Dorotky z Čaroděje ze země Oz nepodívá do Hollywoodu tam za duhou, nýbrž nechá rozpoutat tornádo a začíná budovat živobytí bližší rodině Sawyerových či motelu Normana Batese.

Podívejte se také na žebříček nejlepších hororů podle dabatáze Kinoboxu.