Hudba jako brána k emocím. Jak s hudebními motivy pracuje Pán prstenů nebo Psycho?

Filmová hudba málokdy stojí v centru pozornosti. Primárně totiž film považujeme za vizuální médium, výskyt obrazů bez hudby (či zvuků) je tak mnohem častější než momenty s tóny znějícími k začerněnému plátnu. Bez obrazu může film vyprávět jen po velmi omezenou dobu, zato bez hudby se řada filmařů obejde. Vždyť absence dodané hudby byla i součástí deseti pravidel hnutí Dogma 95. Přesto si však moderní filmy bez hudby umíme představit jen těžko, jelikož málokterý prvek filmového stylu tak rychle a efektivně ovlivňuje divácké emoce.

Příjemná hudba okamžitě zasahuje centra slasti v mozku, kde dochází k vyplavování dopaminu, díky němuž se cítíme šťastnější. V části mozku zvané amygdala, jež má na starost regulaci emocí, se ukládá informace, že konkrétní hudební motiv v nás vyvolal příjemné emoce, a tak podobnou zkušenost budeme chtít brzy zažít znovu.

Je známým psychologickým faktem, že si lépe pamatujeme události a vzpomínky, které pro nás byly emočně významné. Stejně tak i hudební motiv, spojený s určitou filmovou scénou, nám dokáže velmi rychle navodit emoce, jež jsme při sledování cítili. Filmaři si to samozřejmě moc dobře uvědomují, stejně jako zjištění Marilyn Boltz, Matthew Schulkinda a Suzanne Kantry z roku 1991, že si lépe vybavíme scény podbarvené náladově kongruentní hudbou; tedy že na pozadí třeba veselé scény hraje radostný, pozitivní motiv.

Na YouTube můžete narazit na řadu videí obsahujících ikonické scény z Hvězdných válek, jen se zdánlivě drobnou úpravou – bez hudby. Epické a triumfální momenty se bez soundtracku Johna Williamse mění v bizarně natahované okamžiky trapnosti. Podobně jsou na tom i další velkolepě působící hudební podkresy, například tóny od Howarda Shorea pro Pána prstenů. Hudba zde podporuje emoční vyznění scén a poskytuje publiku vodítka, jak se má v daný moment cítit. Přitom se jedná o poměrně složitou a záludnou disciplínu, jak ukazuje následující příklad z Pirátů v Karibiku.

Ve skutečnosti se tedy jedná o zvukovou variaci na známý Kulešovův efekt. Tento bezmála sto let starý poznatek se týkal střihu, konkrétně jeho schopnosti vyvolat v publiku emoční odezvu složením významotvorných obrazů za sebou. Totožný výraz herce si tak podle toho, na co se zrovna dívá, můžete vyložit různě. Totéž platí i pro hudební podkres jakékoli scény, jenž může navodit dramatickou, romantickou, komediální či třeba hororovou atmosféru.

To se týká především méně výrazných motivů, jimiž jsou filmy prošpikované. Ústřední melodie, znějící v klíčových scénách či spojené se zásadními momenty na protagonistově cestě, bývají snadno zapamatovatelné a rozpoznatelné, avšak naprostou většinu soundtracku tvoří subtilnější skladby, často variující hlavní motiv.

Jak to však vypadá v praxi? Hudebně vzdělaní jistě dobře znají obecné poučky, že použití durové stupnice vede k radostnějším melodiím, zatímco mollová stupnice má spíše smutný, teskný nádech. Stejně tak i rychlejší tempo vede k veselejší či „živější“ hudbě, zato pomalost vytváří dojem smutku či intimity. A proměnlivé, nepravidelné tempo se hodí ke zvýšení napětí. Spoustu podobných funkcí popsal David Sonnenschein v knize Sound Design: The Expressive Power of Music, Voice and Sound Effects in Cinema. Podle něj lze navodit kupříkladu naději hrdou a jásavou melodií a soucit zase jemnými, táhlými motivy s opakováním basových tónů. Latinskoamerické rytmy asociují živelnost a sexualitu, barokní hudba Bacha a Vivaldiho evokuje uspořádanost a bezpečí.

S emocemi vyvolanými hudbou cíleně pracuje spousta postmoderních snímků, využívajících všeobecně známé či ve starších filmech použité hudební melodie. Platí to pro sebereflexivní díla jako třeba Strážci Galaxie. Známé poprockové písně k sobě strhávají diváckou pozornost, neslouží jako nenápadný podkres, nýbrž pomáhají spoluutvářet identitu postavy Star Lorda. A koneckonců i o písních ve filmech Quentina Tarantina, často odkazujících na starší kinematografická díla, se popsaly stohy papíru.

Zcela specificky s hudbou pracoval Bernard Herrmann v možná nejslavnějším okamžiku filmové hudby v dějinách kinematografie, totiž u vraždy ve sprše v Hitchcockově Psychu (1960). Ostře kakofonické zvuky smyčců umocňují to, co vidíme, tedy opakované dopady nože na lidské tělo, čímž dochází k nepříjemnému až drásavému fyziologickému prožitku.

S hudbou tedy lze pracovat různými způsoby a právě schopnost skladatelů a režisérů překvapit publikum je tím, díky čemuž je filmová hudba i téměř sto let po uvedení prvního zvukového filmu Jazzový zpěvák (1927) fascinujícím mystériem. Čím přesnější poučky totiž pro spojení konkrétních hudebních postupů a jimi vytvářených emocí existují, tím spíš bude umělce a umělkyně lákat, aby přišli s neotřelým využitím písní i originálních kompozic.