Thriller Zatmění se Štáfkem mísí komedii, akci a thriller, ale výsledek spíš bolí

Trojice řidičů (Jakub Štáfek, Jan Zadražil, Ján Jackuliak) se nešťastně střetne kdesi v českém zapadákově. Naštěstí nejsou vážně zraněni, jejich auta jsou ale nepojízdná a cizinci spolu uvíznou na jednom místě, na nefrekventované silnici stranou zbytku civilizace. Každý z nich je zde z jiného důvodu, každý z nich má své vlastní tajemství a každý chce co nejrychleji pryč. Brzy se ale ukazuje, že mezi nimi existuje zatím neznámá souvislost a že nic není takové, jak se zdá.

Tohle je skvělý námět pro hitchcockovský napínák. Včetně mrtvoly v kufru jednoho z mužů, o které víme dřív než ostatní postavy. Přesně podle pravidel slavného inovátora thrilleru pak čekáme na okamžik, kdy bude tajemství odhaleno a pomalu se stupňující napětí nevyhnutelně eskaluje ve vzrušující finále. No nezní to skvěle?

Hypoteticky bychom si nemohli přát lepší výchozí bod. Zatmění se odehrává v jedné velmi laciné lokaci, na silnici uprostřed potemnělého lesa. Jakmile produkce sehnala tři vraky aut a tři ochotné herce, nic nebránilo tomu dosáhnout maxima potenciálu. Nejde se vymlouvat na logistiku ani na finanční prostředky, dostupnější film na realizaci si nejde představit. Petru Kubíkovi se ale celý projekt okamžitě rozpadá pod rukama.

Bylo by však nepřesné říct, že to zapříčinila jeho neschopnost. Respektive je to jen půlka příběhu. Zatmění chce být thrillerem, hororem, dramatem a samozřejmě komedií. Rádoby vtipné dialogy přepínají do rádoby tajemných flashbaků a míří k rádoby strhující akci. Tenhle film chce být „rádoby“ opravdu téměř vším. Bohužel ale ne ve smyslu vzrušujícího a podvratného žánrového mixu, jaké známe třeba z korejské kinematografie, kdy z kombinace žánrů něco plyne. Před sebou máme jen beztvarost a prvoplánovitost.

Štáfek se pokouší táhnout komedii, protože co jiného by dělal? Vzpomínkové scény mají být tajemné, protože k čemu jinému by byly? A honičky po lese chtějí představovat vrchol akce, protože co jiného se s nimi dá dělat? Každý aspekt filmu je právě takový, jaký může být na první dobrou, bez ozvláštnění. Celku chybí tvar a plán, díky nimž bychom si na konci aspoň mohli říct, že jsme viděli slušně realizovaný koncept.

Přesto jde o dílo filmařů, kteří se rozhodně zajímají o technické provedení. Je patrné jejich nadšení z možnosti vyzkoušet si různé postupy; hezky expresivně nasvítit noční les, zapracovat působivé zpomalovačky, pomocí barevného gradingu evokovat časoprostorové posuny a finální akční scénu zaplavit rudou září, aby vypadala jak z anime. Jako by parta kamarádů vypsala seznam toho, co se jim ve filmech poslední dobou líbilo, a rozhodla se to jakýmkoli způsobem splácat dohromady. Co bohužel chybí, je povědomí o tom, proč jsou tyto postupy ve filmech používány a co jimi může být sděleno.

Sledujeme navíc typicky česky nesympatické postavy, kterým nemůžeme fandit. Štáfek coby zlodějíček aut, Zadražil jako nepraktický vysokoškolský intelektuál a Jackuliak v roli tajemného a nemluvného cizince nikdy nepřekročí pozici statických karikatur. Když se na konci z jednoho z nich vyprofiluje jasný záporák, není důvod, abychom zbylé dvojici začali přát přežití. A přestože pomocí flashbacků rozplétáme spojitost tří mužů a poznáváme jejich životy, nevyvstane z toho nic jako téma či motiv.

I jednoduchá žánrová zábava ale potřebuje nějak držet pohromadě. Nemusí jít o nic složitého či komplikovaného, posloužila by klidně i banalita jako „chopení se odpovědnosti“ či „překonání traumatu“. Zkrátka něco, co povede naši emocionální pozornost. Obě tyto motivace jsou tu dokonce naznačené, nijak se s nimi však nepracuje, nikam nevedou a nemotivují chování postav ani rozuzlení děje. Jde o slepé uličky.

Princezna zakletá v čase byla pro tenhle štáb vlastně ideálním projektem. České pohádky jsou zcela nekultivovaný žánr bez standardu a úrovně. Hranice kýče, nevkusu a nerozmyslu u něj prakticky neexistují, proto když v nich vidíme nesourodou směs filmařských nápadů, říkáme si: „No jo, tak u nás pohádky zkrátka vypadají.“ Dokonce se někdy ozývají (mylné, nutno dodat) hlasy, že tak vypadat musí, aby oslovily cílové dětské publikum. Když tedy Kubík a jeho lidé obšlehli děj populárních amerických rodinných filmů a vzniklý tvar oživili svým naivním zájmem, nabídli v kontextu žánru vlastně nadstandard. Jsme zvyklí na to, že lidé většinou pohádky točí pro chleba, trochu se za to stydí a chtějí to mít rychle za sebou.

Asi trochu doplácíme na to, že filmy v současnosti až příliš snadno dosahují bezproblémové úrovně. Kdyby tento štáb s tímto zápalem točil lesní thriller před pár dekádami, mohl by vzniknout příjemný syrový snímek plný chvályhodné snahy a radosti z filmařiny. Měl by mnoho problémů, ale úsilí viditelné na plátně by bylo nakažlivě sympatické. V dnešní uhlazené době monotónního digitálního obrazu a nesnesitelně přestřelené obrazové postprodukce takřka zmizel prožitek z tohoto typu produkcí. Zatmění je moc objektivně zvládnuté a kompetentní, aby se mohlo vyhnout standardním nárokům. Jim ale z principu nemůže dostát.

Jde o film, který by potřeboval nějakou filmařskou finesu, rozmysl. Postrádá je však na všech úrovních od celku po provedení konkrétních scén. Zkrátka se nezdá, že tvůrčí motivací bylo v jakémkoliv okamžiku něco jiného, než že tenhle záběr by teď mohl vypadat dobře, protože mu to slušelo v jiném filmu. Zatmění je tak mixem zjevné kompetence a její absolutní absence.

Coco Chanel slavně za základní pravidlo stylu určila, že každý člověk by se měl při odchodu z domu podívat do zrcadla a sundat ze sebe jeden kus oblečení. Sice v tu chvíli jistě nepomýšlela na kinematografii, nicméně Kubík by toto poučení potřeboval velmi nutně slyšet a následně projít dveřmi alespoň pětkrát. Už jen trochu se omezit žánrově by tu tak prospělo!

Česká romantická komedie Ostrov plní své poslání díky tomu, že je dokonale odříznutá od současné české reality. To předchozí filmy Rudolfa Havlíka měly s realitou celkem problém.