Nejlepší filmoví Renfieldové. Drákulův podržtaška a pojídač brouků na plátně i v TV

Neil Gaiman ve svém úvodu k románu Drákula (česky ho najdete v jeho knize Postřehy z poslední řady) píše, že z nemrtvého hraběte se stal kulturní mem. Je to fenomén, ke kterému se popkultura neustále a z různých stran vrací. Filmů, kde Drákula nějak vystupuje, jsou stovky – od westernu (Billy the Kid versus Dracula, 1966) po sci-fi z vesmíru (Dracula 3000, 2004). Dokonce má svou stopu i v české popkultuře – nejen v nechvalně známém devadesátkovém muzikálu, ale také v televizní adaptaci od Anny Procházkové z roku 1970.

K Renfieldovi je však tenhle stále živý nebo spíš nemrtvý odkaz Stokerovy knihy poměrně macešský. Gaiman, pravda, zmiňuje, že dvou knižních a jedné komiksové adaptace se dočkal „dokonce i ubohý broukožravý Renfield“ – má na mysli romány Renfield: Slave of Dracula a The Book of Renfield: A Gospel of Dracula a komiks Renfield od nakladatelství Caliber. Ale ve filmech se často stává, že je z nich slavný průkopník entomofagie úplně vynechaný, což je i případ zmíněného českého Drákuly od Procházkové.

I tak však ve filmech a seriálech můžeme najít slušný zástup Renfieldů, kteří sice zpravidla nemají ani zdaleka tolik prostoru jako v komedii s Nicholasem Houltem a Nicolasem Cagem, ale dokázali Stokerově postavě propůjčit nezapomenutelně vyšinutý šarm.

Jednoznačně nejslavnějšího a také jednoho z nejcharismatičtějších Renfieldů určitě potkáme ve slavném Draculovi (1931) Toda Browinga s Bélou Lugosim. Renfield tu dokonce zastává i roli Jonathana Harkera – to on na začátku filmu přijede na Draculovo transylvánské sídlo a posléze se stává upírovou kořistí a jeho věrným sluhou. Postavu ve filmu ztvárnil Dwight Frye, který z ní udělal perfektního šestákového neurotického šílence s permanentně vytřeštěným pohledem, komunikujícího především prostřednictvím afektovaných výkřiků. Sledovat jeho performanci je skoro stejný požitek jako užívat si samotného Lugosiho v titulní roli. To ve španělské verzi Browningova filmu, která se natáčela paralelně, už herec Pablo Rubio přehrává Renfieldovo šílenství do čiré hysterie a občas dokonce porušuje zlaté pravidlo z filmu Tropická bouře: „Never go full retard.“

Hrabě Dracula má ve filmovém světě snad ještě zlejší a navíc ušatější a ohavnější dvojče zrozené v meziválečném Německu, vyšlechtěné v duchu expresionismu. Samozřejmě jím není nikdo jiný než hrabě Orlok alias Upír Nosferatu. V klasickém hororu F. W. Murnaua má svůj protějšek i Renfield. Je jím postava jménem Knock, která kromě toho, že je Orlokovým oddaným sluhou, má také na starosti advokátní kancelář, jež vyšle Harkera přejmenovaného na Huttera do Transylvánie. Jak už to v expresionismu bývá, postavy tu mají svoji maniakální povahu jasně vepsanou už do svého vzhledu. Knock v podání Alexandra Granacha je od pohledu výstřední postarší muž s divoce rozcuchanými vlasy po stranách hlavy. Když si ve scéně v blázinci pochutnává na broucích, Murnau toho využije ke srovnání upírů s parazitickými organismy z živočišné říše.

V remaku Nosferatu: Fantom noci od Wernera Herzoga Renfield (který už má stejné jméno jako v románu) nevypadá tak zběsile. A to přesto, že ho hraje známý francouzský surrealista Roland Topor. Jeho nejvýraznějším znakem je tentokrát vyšinutý hihňavý smích, který slyšíme už v úvodní scéně, kde Renfield vysílá Jonathana Harkera do Transylvánie.

Draculu/Orloka v Herzogově filmu skvěle ztvárnil Klaus Kinski, který má zároveň za sebou také jednu roli Renfielda v úplně jiné, o dost starší a obskurnější adaptaci Stokera. Hrabě Dracula z roku 1970 získal velmi slušné herecké obsazení. Upíra hraje Christopher Lee a Van Helsinga zase Herbert Lom. Britská produkce se pyšnila také tím, že je to do té doby nejvěrnější filmová verze románu, a to včetně toho, že hrabě se ve filmu poprvé objeví nejprve coby starý muž a postupně mládne. Bohužel, celý projekt spolehlivě potopil jeho režisér, tehdy ještě ne tak známý, avšak dnes mezi fanoušky braku notorický proslulý patlal Jesús Franco.

V sedmdesátých letech se tento původem španělský filmař propracoval přes sérii extrémně zdlouhavých erotických hororů až k čisté pornografii. V Hraběti Draculovi je ovšem nahoty pomálu, zatímco unylých zdlouhavých scén, rádoby dýchajících gotickou atmosférou, naopak ubíjející množství. Kinski tu coby Renfield vystupuje jen v pár scénách, ale je to suverénně nejvíc zklidněné ztvárnění této postavy, jaké můžeme ve filmu vidět. Draculův oddaný poddaný je v téhle verzi němý a většinou apatický. Kinski spoléhlá především na působivost vlastní přítomnosti na plátně a vlastně mu to vychází. V celém mrákotném filmu podává solidní výkon.

Další hvězdou, která Renfielda hrála v nezvykle „věrné“ adaptaci Stokera, je Tom Waits. Ten brouky zakusuje ve slavném Draculovi od Francise Forda Coppoly. V Coppolově výpravném, opulentně stylizovaném filmu, který používá zároveň syté barvy i postupy němých černobílých filmů, vypadá Waitsův Renfield jako fanatik vypůjčený z některého z pozdějších dílů Mad Maxe. Nejblíž má asi k Murnauovu Knockovi, až na to, že jeho extravagantní účes nemíří do stran, ale vzhůru. Kromě toho je vybavený kulatými brýlemi a křiklavě červenými kalhotami. Je to také jeden z nejkultivovanějších Renfieldů. Hned ve své první scéně přináší svému psychiatrovi červy úhledně vyskládané na talířku se slovy: „Nedal byste si předkrm, pane doktore? Nebo jednohubku?“ Mimochodem, doktor John Seward působí v rozhovoru s ním stejně neuroticky a fanaticky jako Renfield samotný. Coppola nepojal jejich setkání jako střed racionality a šílenství, ale jako setkání dvou fanatiků, kteří si vzájemně notují ve svých obsesích.

Dracula samozřejmě už léta není doma jen v kině, ale také v televizi. Své zoubky zakousnul dokonce i do takzvané ambiciózní komplexní televize posledních dvaceti let. V britské sérii Dracula (2013) nemrtvý hrabě vystupuje jako protagonista pátrající po tajemném Řádu draka, který před lety zničil jeho život. Seriál, který bohužel skončil po první sezóně, se zanořuje do různých aspektů viktoriánské společnosti a daří se mu chytře variovat postavy a motivy z původní knihy. Včetně Renfielda, který tu není za blouznícího pomatence, ale vystupuje jako zcela příčetný, velice věcný a naprosto spolehlivý Draculův osobní asistent v podání černošského herce Nonsa Anozieho.

Naproti tomu tvůrci slavného Sherlocka (a nedoceněného Jekkyla) Steven Moffat a Mark Gatiss ve své draculovské minisérii (2021) měli sice nejeden zajímavý nápad, jak upírskou látku aktualizovat nebo chytře variovat, ale všechnu svoji invenci naházeli na jednu překombinovanou a nevzhlednou hromadu, takže výsledek působí spíš jako intelektuální exhibice než jako fanouškovská pocta. Renfield je v tomhle seriálu Drákulův právník v jednadvacátém století a hraje ho sám Gatiss. Tentokrát to není žádný blekotající šílenec, ale úlisný byrokrat. Sice připouští, že je poměrně děsivé, jak hrabě přežil více než sto let a nemá jediný šedivý vlas, ale zároveň na tom neshledává nic protizákonného. A je ochotný starat se o upírovy právní záležitosti bez ohledu na to, kolik mrtvol má jeho klient na svém kontě.

S Renfieldem se potkáme i ve třetí sezóně seriálové pocty šestákovým románům Penny Dreadful. Samuel Barnett chovance psychiatrické léčebny ztvárnil tentokrát coby důstojného, stoického sociopata, který by mohl být pradědečkem Hannibala Lectera.

Na konec sluší zmínit ještě alespoň Renfielda parodického a Renfielda erotického. Film Drákuloviny rozhodně nepatří mezi nejoceňovanější díla mistra parodie Mela Brookse. Možná proto, že mu trochu uškodilo srovnávání s frenetičtějšími komediemi trojice Zucker, Abrahams, Zucker. Do své parodie na Drákulu (zejména toho od Coppoly) dokonce obsadil hvězdu série Bláznivá střela Leslieho Nielsena a výsledkem je nevyrovnaný film s několika silnými místy a spoustou hluchých momentů, který má stejně příznivců jako odpůrců. Renfielda tu hraje Peter MacNicol, který dokázal, že umí ztvárnit servilní pucfleky démonických monarchů, už svojí rolí ve filmu Krotitelé duchů 2. V Draculovinách tuhle polohu v podstatě zopakoval, až na to, že u toho snědl víc hmyzu, kterému tu dává dokonce přednost před muffiny a dalšími pochoutkami.

Z pornografických filmů inspirovaných Drákulou je třeba zmínit především hvězdně obsazený pozdní produkt takzvané „zlaté éry porna“, film Dracula Sucks. Vedle hereckých legend této éry Annette Haven, Jamieho Gillise, Johna Holmese a Kay Parker si sem od mainstreamového filmu odskočil mistr záporných rolí Reggie Nalder známý z Hitchcockova Muže, který věděl příliš mnoho (1956) či Mandžuského kandidáta nebo také z draculovských variací Zoltán, Drákulův pes a Prokletí Salemu. V příběhu, kde Drákula okupuje zámek v sousedství psychiatrické léčebny, hraje Renfielda jistý Richard Bulik. Právě on hned na začátku vysvobodí Drákulu z hrobu, načež je internovaný v ústavu. Bulik postavu hraje jako hýkavější, ale stejně maniakální verzi Dwighta Frye z Browningova Draculy. V jednom z několika různých sestřihů filmu (s názvem Lust at First Bite) je Renfiedl dokonce gay.

S Drákulou a nejspíš ani s Renfieldem se nicméně ani po filmu Renfield určitě neloučíme. Na letošní rok je plánovaná premiéra filmu Andrého Øvredala The Last Voyage of the Demeter, která je inspirovaná tou částí knihy, kde se hrabě plaví do Londýna, nový remake Upíra Nosferatu natáčí Robert Eggers a svou „sci-fi/westernovou“ verzi Stokerova upíra momentálně píše i Chloé Zhao. Zapomenout bychom neměli ani na momentálně nejcharismatičtějšího upířího podržtašku Guillerma, který nás každý rok baví v komediálním seriálu Co děláme v temnotách.