Kosatky a žraloci útočí, ponorky implodují. Pomsta moře má filmové rozměry

Od počátku roku v oblasti poblíž Pyrenejského poloostrova a Gibraltarského průlivu útočí na jachty kosatky. Skupinu vede větší starší kosatka, zjevně traumatizovaná lidmi, a učí ty menší a mladší, jak lodě co nejefektivněji potápět. Začátkem června žralok u pláže v egyptské Hurghadě roztrhal ruského mladíka před očima jeho otce. Okolostojící lidé scénu natáčeli na mobil. Poslední týden svět sledoval příběh miniponorky, která se potápěla k vraku Titaniku a ztratila spojení se světem. Její kapitán podcenil bezpečnostní opatření a plavidlo tlakem vody během zlomku vteřiny implodovalo.

K případu se vyjádřil i režisér James Cameron, který o Titaniku natočil celovečerní film a tři podmořské dokumenty. „Jsem ohromený z podobností katastrofy Titaniku, kdy byl kapitán lodi opakovaně obdržel varování, a přesto vplul plnou rychlostí do ledového pole,“ řekl Cameron ve pro ABC News. „Vzhledem k velmi podobné tragédii, kdy varování zůstala bez povšimnutí a odehrála se na stejném místě, si myslím, že je to až surrealistické,“ dodal.

Kapitán ponorky Titan a zakladatel společnosti OceanGate Stockton Rush sám sebe často přirovnával ke kapitánu Kirkovi ze Star Treku a proslul výroky, že budoucnost lidstva bude na dně oceánů, nikoli na Marsu. Již předem počítal s tím, že naše planeta bude v budoucnu na povrchu neobyvatelná, ale pro hledání nového domova nebudeme muset cestovat do vesmíru.

Stocktonova manželka Wendy Rush je shodou okolností potomkem Isidora Strause, údajně nejbohatšího pasažéra na legendárním Titaniku. Ten na lodi zemřel i s manželkou Idou, podle níž je dokonce pojmenovaný park v New Yorku. Tento manželský pár je zachycený i v Cameronově Titaniku, jsou to oni staří manželé, které na posteli zaplaví voda.

Všechny zmiňované shody okolností nevytvářejí žádný jasný řetězec příčin a následků. Jenom ukazují, že lidstvo se nyní ocitlo v jistém souboji s přírodou. Zatímco dříve šlo o spíš ojedinělé případy, kdy lidé pronikali do neznámých končin divočiny, kde na ně číhalo nebezpečí, nyní se matka příroda brání tam, kde jsou lidé zvyklí odpočívat – v přímořských letoviscích, na palubách výletních jacht či v soukromých ponorkách, kde pasažéři platí za lístek čtvrt milionu dolarů.

Spielbergovy Čelisti v 70. letech nelíčily něco, co se dělo běžně. Zjevení žraloka na pláži bylo naprostým narušením místa klidu. Stejně tak pozdější Orka zabiják byl spíše fikcí než běžným příběhem. Současné hollywoodské blockbustery jako Aquaman, Malá mořská víla nebo Black Panther: Wakanda nechť žije, kde je hlavním padouchem Namor, vypráví o tom, že se podmořská říše obává světa lidí a dokáže mu i ublížit. Motiv pomsty za to, co páchá lidstvo na oceánech, se stává běžnou součástí popkultury.

Hitchcockovi Ptáci (1963) stáli právě na nevysvětlitelnosti motivu, měli být absolutním mystériem. Příroda proti nám možná cosi má a je nevyzpytatelná. Ale nebezpečí pomine, vše se uklidní. Zatímco nyní jako bychom vše už chápali lépe. Lidí je víc a víc, dostali jsme se tam, kde jsme nikdy nebyli, drancujeme nerostné, rostlinné i živočišné zdroje. Už jenom to, že je chápeme jako pouze pro nás, je problém.

Dřívější útoky zvířat nebo živlů byly ve filmech ztělesněním tajemství, strachem samotným. Neměly přímou symboliku a už vůbec ne kauzalitu. Nyní jako bychom věděli, zač to máme. Všechno je to trest za naši pýchu, nenasytnost a pohodlnost. Filmy přestávají fungovat jako metafory. Realita dohnala a předehnala fikci.

A přesto tu zůstává ještě jeden paradox. Ročně se utopí statisíce lidí. Více než 90 % pochází z chudých zemích, kde jsou záplavy, další přijdou o život na havarovaných lodích při pokusu o migraci. Tyto příběhy však nejsou součástí oněch velkých vzrušujících zpráv, které připomínají filmy. Naopak, snímky o tom, jak je snadné utonout, když jste chudí, v kinech a na VOD chybí.