Pokrytecké, nudné, průměrné. Slavné filmy, které Quentin Tarantino nesnáší

V Tarantinových filmech nalezneme inspirace všeho druhu, od samurajských akčňáků až po zapadlé béčkové horory. Režisér a scenárista Kill Billa, Hanebných panchartů nebo Tenkrát v Hollywoodu má nakoukáno a rád šíří vřelá doporučení. Nedávno například zmínil sedm filmů, které považuje za perfektní. Nechyběly mezi nimi třeba Čelisti, Texaský masakr motorovou pilou, Návrat do budoucnosti nebo Vymítač ďábla.

Jak napovídají některé pasáže z Tenkrát v Hollywoodu nebo výběr příštího projektu, jímž bude snímek nazvaný Film Critic, kinematografie Tarantina naprosto pohlcuje. Web IndieWire dal dohromady hned 29 významných děl, která však Quentinovo konstantní okouzlení filmovou magií neprohloubila. V několika případech jde o překvapivé a vyhraněné názory, s nimiž by řada fanoušků a fanynek polemizovala.

Přehnanou náklonnost Tarantino nechová ke dvěma kanonickým dílům Alfreda Hitchcocka. Na sever severozápadní linkou je svěží špionážní thriller sledující Caryho Granta, jenž prchá před tajemnou konspirací. Quentin nešetřil kritikou. Pro T Magazine sdělil, že „lidé ten film objeví ve 22 letech a mají ho za úžasný, přitom jde o veskrze průměrný snímek“.

Podobně chladně přistupuje i k Vertigu, které je zřejmě nejoceňovanějším Hitchcockovým dílem. V loňském hlasování časopisu Sight and Sound o nejlepší filmy všech dob mu ostatně připadlo druhé místo. Esenciální thriller o závratích a psychických obsesích Tarantino odstřelil pro padesátkovou pachuť, kvůli níž neuznává žádné tehdejší Hitchcockovy filmy. „Vznáší se nad nimi pach padesátek, který se podobá zápachu osmdesátek,“ vysvětlil filmař.

Pro Francoise Truffauta, jednoho z pionýrů francouzské nové vlny a slavného filmového teoretika, Tarantino rovněž nemá pochopení. Jeho průlomové, zpola autobiografické dílo o pubertálním chlapci bez pevného zázemí, se ho nedotklo stejně jako Truffautův následný hit Jules a Jim. V loňské epizodě svého podcastu Video Archives vyzdvihl thrillery Clauda Chabrola (Bestie musí zemřít), kdežto filmy Hitchcocka a Truffauta, kteří se vzájemně obdivovali a nahráli pověstné rozhovory Hitchcock/Truffaut, odsoudil jako „hrozné“.

Truffauta konkrétně přirovnal ke „snaživému amatérovi Edu Woodovi“ a kvalitu jeho tvorby zpochybnil i v knize Tenkrát v Hollywoodu. Kaskadér Cliff Booth v ní rekapituluje své zkušenosti se zahraničními režiséry jako Kurosawa, Bergman nebo právě Truffaut, přičemž je zjevné, že jeho názory odráží ty Tarantinovy. Cliff nazval Nikdo mne nemá rád „nudným filmem, v němž nechápal polovinu věcí, které ten kluk udělal“.

O dystopické klasice Stanleyho Kubricka Tarantino hovořil roku 2003 pro New Yorker. Zatímco prvních 20 minut, které nešetří efektně inscenovaným násilím, považuje za perfektní, zbytek filmu vnímá jako pokrytectví z Kubrickovy strany. Věhlasný režisér Vesmírné odysey chtěl podle něj natočit film zaměřený proti násilí, což kontrastuje s vyobrazenými zvěrstvy. „Říkal jsem si: ‚Jdi někam. Vím stejně dobře jako ty, že při natáčení těch prvních dvaceti minut jsi měl erekci. Vytahoval jsi ho z kalhot celou dobu, co jsi tu věc stříhal a přidával k ní hudbu. Zbytek filmu jsi měl možná rád, ale spíš jsi se s ním smířil,‘“ opřel se Tarantino do Kubricka, jehož tvorbu obecně nemá příliš v lásce.

Jedním ze zásadních děl britského uskupení Monty Python sice Tarantino vyloženě nepohrdá, ale rozhodně na něj nevzpomíná v dobrém. Pro Irish Examiner roku 2004 přiznal, že existuje pouze jediná filmová scéna, od níž musel odvrátit zrak. Šlo o sekvenci z tohoto snímku, v níž obézní muž nemůže přestat zvracet. „Jediný případ, kdy jsem se nevydržel dívat, bylo u Smyslu života. A to když bylo tomu tlustému bastardovi pořád špatně,“ potvrdil režisér, jenž se ve svých filmech neštítí nechutných záběrů. „Koukal jsem se všude možně a říkal si, že jestli bude komukoli v místnosti špatně a ucítím zvratky, tak hodím na místě šavli,“ dodal s tím, že na daný film opravdu nerad vzpomíná.

Tarantino se dávno vypracoval v autora, jenž točí, cokoli si zamane a jak si usmyslí. Už roku 1992, kdy vyšel jeho debut Gauneři, přitom v rozhovoru pro LA Weekly varoval před tím, jak mohou zpohodlnět tvůrci menších autorských projektů. „Pokud deset let točíte jen menší artové filmy za milion nebo dva miliony dolarů, začnete lézt sami sobě do zadku,“ prohlásil předtím, než uvedl názorný příklad. „Nerad se lidem vysmívám, ale potom, co jsem v Cannes viděl Twin Peaks… David Lynch si zalezl tak hluboko do vlastní zadnice, že nemám chuť vidět jeho další film, dokud mi někdo nepoví něco jiného. A to jsem ho miloval,“ uvedl Quentin na adresu tvůrce Sloního muže nebo Modrého sametu.

V Cinema Speculation Tarantino věnuje značný prostor kritice Billa Murrayho a přiznává, že ze dvou pověstných komediálních mrzoutů vždy preferoval Chevyho Chase. Ten totiž v závěru svých filmů zůstával skeptikem a nemusel procházet prozřením. V Na Hromnice o den více Murray ztvárňuje zahořklého televizního hlasatele, jenž se ocitne v časové smyčce a učí se užívat si života a mít rád lidi. To však Tarantinovi moc neimponuje. „Vždy jsem odmítal myšlenku, že Murrayho postavy vyžadují vykoupení. Možná, že okouzlil Andie MacDowell, ale opravdu si někdo myslí, že méně sarkastický Bill Murray je lepší Bill Murray?“ vysvětlil.

Původní Matrix si Tarantino vysoce cení a řadí ho k největším klasikám. Jeden čas byl dokonce jeho osobním „číslem 2“ hned za Battle Royale, ovšem dva následné sequely mu nabouraly mytologii a pošramotily i pověst jedničky. „Ačkoli mi zkazily celou mytologii a posunuly originál, který už prostě nemohu nahlížet stejně, na mém seznamu směrem dolů, kompletně ho znehodnotit nedokázaly,“ potvrdil Quentin svou nechuť k oběma pokračováním roku 2009 v rozhovoru pro Sky Movies.

Jednozáběrové válečné drama Sama Mendese, které na Oscarech soupeřilo s Quentinovým Tenkrát v Hollywoodu, leží Tarantinovi v žaludku pro předstírané formální kvality. „Jsi tím až moc ohromený,“ odvětil moderátorovi podcastu Club Random with Bill Mahrer, jenž oceňoval Mendesovo užití dlouhých záběrů. Podle Tarantina použili příliš neviditelných střihů, které hladké kamerové jízdy znehodnocují. „Netvrdím, že odvedli špatnou práci… Ale když už se do toho pustíte, tak to, kurva, udělejte. Jeden záběr protáhněte na patnáct minut,“ ulevil si.

Osobně mu snímek tolik nevadil, zkazil mu ho mimo jiné kamarád, jenž vypíchl podobnost s videohrou Wolfenstein. „Jde o slavnou hru s nacisty a vlkodlaky,“ smál se Tarantino. Ten prý videohry nehraje, ale v případě 1917 by byl radši, kdyby opravdu šlo o adaptaci Wolfensteina.