Marlon Brando

S vizáží arogantního hezouna měl ideální predispozice pro úlohy zámožných parchantů, což Billy Zane bezezbytku zúročil v nejúspěšnějším filmu devadesátých let. Titanic, v němž si zahrál úlisného snoubence Rose (Kate Winslet) Cala Hockleyho, udělal z osmapadesátiletého chicagského herce hvězdu. Po pětadvaceti letech ovšem zůstává jeho jasně nejslavnějším projektem, což by aspoň nakrátko mohl změnit nadcházející snímek s názvem Waltzing with Brando. Zane se v něm transformoval do legendárního Marlona Branda a první fotografie naznačují, že on ani maskéři k tomu nepotřebovali příliš píle.

Zisk Oscara je skoro sto let nejvyšší poctou, jaké lze ve filmové branži dosáhnout. Jenže i výherci jsou jenom lidé a 35 centimetrů vysoká zlatá soška může zmizet z povrchu světa stejně jako televizní ovladač nebo flash disk. Zatímco někteří si tak ocenění nesmírně považují a Oscar jim zdobí obývací pokoje, ložnice nebo i samostatně vyčleněné místnosti, jiní se přiznali, že těžce vydřenou cenu z různých důvodů postrádají. A někdo o ni vlastně vůbec nestál.

Definovat žánr thrilleru není úplně jednoduché. Většinou se jedná o temné příběhy s tajuplnými zápletkami plnými násilí a nebezpečí pro hlavní postavy, přičemž jejich tvůrci kooperují s přidruženými žánry jako krimi, drama nebo sci-fi, v ojedinělých případech také komedie. Takové filmy tvoří nezanedbatelný vzorek, avšak oscarová Akademie dlouhodobě nepřeje temnotě a „podřadným“ žánrům. Třebaže mnozí režiséři považují horor za nejčistší žánr, zlaté sošky sklízí převážně dramata přinášející sociální komentáře a dobově poplatné myšlenky. Thriller (zastoupený v inkriminovaných dílech v různé míře) shrábl Oscara za takřka stoletou historii předávání cen pouze v deseti případech, které si nyní představíme.

Nic proti komiksovým filmovým adaptacím. Sešity se superhrdiny a superhrdinkami jsou populární nejméně od třicátých let minulého století a poté, co Čelisti se Star Wars v 70. letech vydláždily cestu popcornovým letním blockbusterům, se příběhy DC či Marvelu soustavně prosazují na stříbrných plátnech. Mánie započatá Iron Manem z roku 2008, která nese název Marvel Cinematic Universe a na niž reagovala společnost Warner Bros. svým DC vesmírem, se však po premiéře Avengers: Endgame (2019) vytrácí. Tento týden startující snímek Marvels podle všeho prodělá stejně jako tři další letošní komiksovky a průmysl pomalu směřuje k jinému snadnému obohacení, které skýtají stále populárnější adaptace videoher.

Dávno před BANGEREM. a dlouho po Bezstarostné jízdě natočil Terry Gilliam protidrogovou báchorku Strach a hnus v Las Vegas, jejíž překotné tempo a morálně nejednoznačné vyznění si vyloženě říkaly o to, aby film spoustu lidí naštval. Režisér svou imaginaci tentokrát podřídil nechvalně známému literátovi a výsledkem je dodnes značně rozporuplný kult.

Myslíte, že The Last of Us jsou první opravdový houbový horor? Ale houby. Dávno před zombifikační mykózou, která postihla svět v seriálu HBO, se na odlehlém ostrůvku poblíž Japonska proháněli houboví lidé a v jihoafrických pralesích se uctívaly spóry jako prastará božstva. A prvenství plnotučné mykologické zombie nákazy také nepatří HBO, ale jedné nadané dívce z Británie.

Po skončení druhé světové války rostl v USA strach z komunismu, na což roku 1947 doplatilo také deset hollywoodských osobností převážně z řad scenáristů. Ty odmítly svědčit před výborem pro neamerickou činnost a zpovídat se ze svých prokomunistických aktivit, tudíž s nimi filmová studia rozvázala kontrakt a dlouhá léta nemohly legálně pracovat.

Apokalypsa, legendární válečný film dostávající svému názvu vyčerpávajícím příběhem i zákulisním peklem, vstupuje tento týden v remasterované tříhodinové verzi do tuzemských kin. A pokud jste jej i 43 let od prvního uvedení stále neviděli, následující souhrn produkčních hrůz a výzev, jimž musel štáb v čele s režisérem Francisem Fordem Coppolou čelit, pro vás může být tím nejvýmluvnějším doporučením.

Casablanca, Sunset Boulevard či Amadeus. Výpis slavných a vlivných hollywoodských titulů, které natočili režiséři a režisérky z neanglicky hovořících zemí, by byl vyčerpávající. Za více než 120 let existence kinematografie si do Hollywoodu přijela plnit své sny spousta evropských nebo asijských umělců, a jelikož si dnes připomínáme čtvrté výročí úmrtí Miloše Formana, nastává vhodná doba se za těmito režisérskými osobnostmi krátce ohlédnout. Málokdo si ostatně uvědomuje, jak výraznou stopu zahraniční tvůrci v USA zanechávají a kdo všechno se mezi ně řadí.