Bonnie a Clyde před 55 lety navždy změnili americký film. Charismatické násilí a otevřeně sexuální romance šokovaly a strhly lavinu změn

Filmoví vědci a historici obecně často varují, že bychom neměli podléhat iluzi nenahraditelných zlomových událostí, které mění svět. Ať jde o činy jedné konkrétní osoby, výsledky specifické bitvy nebo v našem případě o filmové dílo. Dějiny fungují jako složitá síť vzájemných vztahů a interakcí, které se sice nakonec veřejně projeví v jedné specifické události, ale kdyby k ní z nějakého důvodu nedošlo, brzy by se stala nějaká její takřka identická varianta.

Bonnie a Clyde jsou dokonalou ukázkou takové nevyhnutelné manifestace doby. Když si o nich čteme jako o filmu, který chtěl šéf studia pohřbít a zapomenout na něj, který se dostal před širší publikum jen díky neúnavnosti jeho producenta a který prošel během výroby tolika proměnami, řekli bychom si, že revoluce, jakou přinesl, musí být dílem náhody. Ve skutečnosti se ale historie nemohla ubírat jinam.

V šedesátých letech už americká kinematografie dávno dominovala světu, ne ale s takovým náskokem, aby hollywoodští producenti nepokukovali po tom, co je úspěšné za mořem. Zvlášť v době, kdy jejich velkoprodukce začaly jedna po druhé selhávat a kdysi sebejistá studia se blížila k pořádnému maléru.

Evropě vládla francouzská nová vlna, která do filmu přinesla bezprostřednost, syrovost a kontrakulturní nádech. Pár chytrých hlav si umělo dát dvě a dvě dohromady a pochopit, že totéž může fungovat doma: menší rozpočet umožňující větší množství experimentů a více želízek v ohni.

Bonnie a Clyde měl podle původních producentů režírovat buď metodický François Truffaut, nebo (ke zděšení studia) nevyzpytatelný Jean-Luc Godard, oba vůdčí osobnosti francouzského filmu. Z různých důvodů ale oba filmaři ztratili zájem. Právě tehdy vyvíjený scénář zakoupil herec a producent Warren Beatty a rozhodl se, že i když je třeba do amerického filmu přinést evropskou energii, musí jít o dílo místního režiséra.

Po dlouhé vlně jednání přistál scénář na stole Arthura Penna, který právě dělal na Štvanici s Marlonem Brandem a patřil mezi velmi respektované, ale ne opotřebované tvůrce. Penn do díla doposud inspirovaného Francií vnesl zájem o tvorbu japonského režiséra Akiry Kurosawy a jeho nekompromisní zobrazení násilí v Sedmi samurajích.

Celé natáčení se pak neslo ve znamení střetu dvou eg, protože Beatty se po angažování režiséra rozhodně nechystal uklidit do kouta a poslouchat pokyny. S Pennem se tvrdě střetával jak z pozice producenta, tak i herce, takže režisér v mnoha ohledech tahal za kratší kus provazu.

Bonnie měla původně ztvárnit Beattyho sestra Shirley MacLaine, ale jakmile se Warren rozhodl, že sám bude hrát Clydea, bylo potřeba najít novou tvář. Po dlouhé vlně castingů padl výběr na Faye Dunaway. Beatty však nechtěl připustit, aby měla „top billing“, tedy aby její jméno bylo spolu s tím jeho uvedeno v titulcích už před názvem filmu. (V šedesátých letech bylo pořadí jmen v titulcích ještě důležitým tématem.) Až po zhlédnutí dokončeného snímku uznal, že Dunaway patří na výsluní.

Podobné příběhy dosvědčují, jak komplikované bylo s producentem, hercem a známým bouřlivákem vyjít. Jenže někdo jako Beatty byl zkrátka zapotřebí. Bonnie a Clyde totiž neměli vyhráno ani poté, co bylo dotočeno. Šéf studia Jack L. Warner celý projekt nenáviděl a byl přesvědčený o jeho finančním neúspěchu. Připomínal mu ranou éru vulgárních gangsterek, kterým jeho studio proslulo, ale v tuto chvíli už mělo být daleko „výš“. Byl si tak jistý selháním, že Beattymu místo honoráře nabídl 40 % ze zisku, čehož později jistě hořce litoval (Penn si připsal 10 %).

Neúspěchu se dokonce aktivně pokoušel pomoct. Snímek se nejprve rozhodl uvést výhradně v béčkové distribuci, v lokálních kinech a v méně lukrativních promítacích časech. Přesto začal okamžitě generovat vášnivé diskuze napříč společností a takový zisk, jaký jen při omezené dostupnosti mohl. Až když Beatty pohrozil žalobou, Bonnie a Clyde vyrazili do světa se vší parádou. A strhla se taková mela, jakou kinematografie dlouho nezažila.

Dnes už si ten rozruch neumíme představit, protože na plátně neexistuje žádné velké neprolomené tabu. Způsob, jakým Bonnie a Clyde modifikují zobrazování násilí a sexu, už nás nemůže strhnout. I když si přečteme, že šlo o první americký film, který se soustředil na důsledné zobrazení následků střelného zranění, nikdy nepocítíme ten šok publika, když vidělo realistický záběr na muže střeleného „před jeho očima“ v nepřerušeném záběru přímo do obličeje. A to hrdiny, který má z celého svého konání hlavně legraci! Právě kombinace hyperrealistického násilí a uvolněné atmosféry byla nejvíc skandální.

Co se týče sexuality, Bonnie a Clyde jsou celkem zvláštní případ. Původní scénář chtěl mužského protagonistu zobrazit jako hypersexuálního bisexuála, v jedné ze scén by se dokonce k němu a Bonnie přidal během sexuálního styku další muž. To už bylo ale přeci jen příliš. Buď kvůli cenzuře, nebo kvůli neochotě Beattyho něco takového ztvárnit (odůvodnění se u různých zdrojů rozcházejí). Clyde byl na každý pád přepsaný v duchu opačného extrému na zakomplexovaného impotentního heterosexuála.

To by zdánlivě mělo jakoukoli vášeň zchladit, opak se ale stal pravdou – protože Bonnie a Clyde nemohou mít skutečný sex, je pro ně sexem každý jejich veřejný akt. Celý jejich život se stává metaforou zuřivého milostného styku. A není třeba trávit příliš mnoho času důslednou analýzou, aby to lidem v kinosále bylo úplně jasné.

Zároveň Clyde imponoval mnoha divačkám tím, že představoval „full package“ dobrodružného eskapismu, aniž by jim mohl v nestřežené chvíli ublížit. Obecně velkou předností Bonnie a Clydea oproti mnoha pozdějším filmům nového Hollywoodu ve stylu Bezstarostné jízdy je, že se neodevzdávají jen mužské fantazii, ale i té ženské – možná dokonce primárně.

Výsledek se stal tím, co bychom dnes nazvali „eventovým filmem“. Určující událostí nejen filmové sezóny, ale celé generace. Nakonec šlo s rozpočtem 2,5 milionu dolarů a tržbami 70 milionů (ekvivalent zhruba 600 milionů dnes) o jeden z nejúspěšnějších filmů roku a druhý nejúspěšnější titul Warnerů vůbec po My Fair Lady, a to i přes omezenou věkovou přístupnost. Ale jestli si myslíte, že Jack Warner se někdy omluvil nebo změnil názor, tak se pletete – podle všeho si do hrobu vzal i přesvědčení, že šlo o hrozný film, jehož úspěch je jeden velký omyl.

Vyjádřit se k němu bylo jako vyjádřit se k celé době. Jedni mluvili o svěžím duchu a nové poetice, jiní o konci západní civilizace tak, jak ji známe. Byl tedy zlomovým filmem i pro americkou kulturní publicistiku. V budoucnu přední kritička, zatím zcela neznámá Pauline Kael, byla najatá The New Yorkerem právě na základě eseje chválící tento film. Mladý Roger Ebert, později nejznámější mainstreamový kritik, začal zrovna v roce 1967 psát o filmu a Bonnie a Clydea označil za první mistrovské dílo, jaké má příležitost recenzovat. Zařadili se tak po bok „mladých“, kteří našli hlas a vymezují se proti „starým“. Ti neradostně vytušili změnu, jakou Bonnie a Clyde přinesou, a snímek cupovali jako vulgární a brutální ostudu celého průmyslu.

A měli pravdu. Tedy s tím, že po Bonnie a Clydeovi už filmy nebudou stejné. Násilí už nebude moct být stejně bezbolestné, sex stejně opatrný. Stejně tak je irelevantní, že snímek není historicky věrný, a to ani faktograficky, ani co do vystižení dobového ducha. Neříká složité věci a nebuduje komplikované alegorie. Není důsledným společensko-kritickým manifestem a neartikuluje jasně žádný názor. Ano, jde ho číst jako různě ostrá vyjádření, ale jen velmi volně. Vskutku jde o jednoduchý příběh dívky frustrované každodenností, která najde zalíbení v na povrchu divokém, v jádru ale křehkém a zranitelném muži.

Kvalitu filmu neurčuje úroveň řemesla ani scenáristická finesa, ale způsob, jak se dokáže emocionálně napojit na publikum. Právě v tom totiž snímek, který jinak po vzoru francouzských trendů obsahuje záměrné „chyby“, zcela exceloval. Herci možná nemluví dobově věrně a záběry na sebe ne vždy skvěle navazují, nicméně, probůh, ten film mě chápe! A vlastně ani nevím, jak přesně mě chápe, protože já bych tenhle život žít nechtěl… Ale prostě chápe!

Hollywood ani po půl století nezapomněl na posun, jaký tahle gangsterská romance reprezentovala, proto nás posledních pět let zasypává řadou poct a připomínek.

Tato recenze je trochu výjimečná. Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, snad bude užitečná.