Kmotr jako temná mafiánská freska redefinoval gangsterský žánr, kde s gaunery soucítíme

Na obrazovkách České televize a streamovací platformě iVysílání je aktuálně k vidění trilogie kultovního Kmotra (The Godfather). Film je synonymem pro gangsterskou, potažmo mafiánskou klasiku. Napsaly se o něm stovky studií a analýz, dokonce i jihokorejský režisér Bong Joon-Ho, tehdy ještě jako student a milovník režiséra Francise Forda Coppoly, o něm do jednoho magazínu v 90. letech publikoval analýzu jedné konkrétní scény, jak vzpomíná v nedávném dokumentu Yellow Door: Devadesátkový filmový klub.

Film inspiroval nespočet pozdějších krimi snímků a nesmazatelně se zapsal do popkulturního kánonu. Tradičně se objevuje v žebřících nejlepších děl všech dob. Přes jeho nepopiratelnou klasičnost se však zapomíná, že ustálené žánrové tropy gangsterského filmu, který se etabloval a zlatou éru zažil ve 30. letech, redefinoval a posunul zcela odlišným směrem.

Prvně je nutné si ujasnit, v jakém období Kmotr vznikal. V 60. letech došlo v Hollywoodu k filmové revoluci, klasický hollywoodský systém se bortil. Ti, kteří „továrnu na sny“ vybudovali, zemřeli či zestárli, a bouřlivá politická a společenská atmosféra již odmítala téměř 50 let dominující estetiku. Přišla tak nová vlna mladých filmařů, jimž studia dávala svobodu, a ti pod vlivem tehdejších evropských trendů vlili do americké kinematografie novou krev.

Dennis Hopper natočil psychedelickou a konvencí zbavenou Bezstarostnou jízdu, Arthur Penn surové a dynamicky střižené krimi Bonnie a Clyde, Hal Ashby nekonvenční a morbidní love story Harold a Maude, Mike Nichols zase melancholického a generačně významného Absolventa. Šlo o filmy stylisticky nesvázané, autorské a tematicky neotřelé.

Další proud představovali například George Lucas, Martin Scorsese, Brian De Palma či Steven Spielberg, jehož redefinice blockbusterů v čele s Čelistmi ustanovila nová pravidla hollywoodské hry. Tato skupina kloubila tradice klasického Hollywoodu s novými postupy a přístupy. Obdivovali mistry Johna Forda, Orsona Wellese či George Stevense, stejně jako italský neorealismus či Federica Felliniho. Eklektickým způsobem tak konstruovali tituly, které s úctou ke klasice působily nově a jinak, a to díky skloubení klasického Hollywoodu a evropského artového filmu. 

A právě do této skupiny spadá i Francis Ford Coppola se svou mafiánskou freskou. Před natáčením Kmotra bojoval jak s financemi, jelikož jeho společnost American Zoetrope krachovala, tak i s nedůvěrou šéfů studií. Scénář psal společně s autorem literární předlohy Mariem Puzem, pro něhož to byla první scenáristická zkušenost. Navíc museli pracovat s velmi omezeným rozpočtem, který se nakonec ustanovil kolem 6 milionů dolarů.

Natáčení lemovalo množství problémů. Zajímala se o něj skutečná mafie, vyhasínající hvězdu Marlona Branda studio nechtělo angažovat, stejně jako tehdy neznámého a dle mnohých nevýrazného Ala Pacina. Coppola byl několikrát kousek od vyhazovu a především se táhl nekonečný spor mezi ním a studiem, které z Kmotra chtělo mít další tuctovou gangsterku. O natáčení filmu vznikl i značně romantizovaný a skutečnost přibarvující seriál Nabídka, který je však velmi funkční, strhující a půvabně provázející celým tvůrčím procesem. Jak se tedy Kmotr, a de facto celá trilogie, váže ke gangsterskému žánru?

Kmotr je stylisticky nenápadný. Styl na sebe neupozorňuje, je rafinovaný, přesto inovativní a mistrovský. Coppola čerpal z estetiky italských tvůrců, především Luchina Viscontiho a jeho dramatu Rocco a jeho bratři, od něhož přejímá i tematickou rovinu, a Konformisty Bernarda Bertolucciho, jehož hra s tmou, světlem a kontrasty se do výtvarného pojetí Kmotra silně promítá. Společně s kameramanem Gordonem Willisem, s nímž Coppola ohledně výtvarna vedl vášnivé a mnohdy konfrontační debaty, vytvořili obrazově pohlcující temnou fresku, korespondující s postavami a jejich vnitřním rozpoložením.

Ty se od těch klasických filmových gangsterů diametrálně liší. Zatímco v dílech z 30. let jako Zjizvená tvář, Malý Caesar či Veřejný nepřítel se vždy vyskytovali vyšinutí jedinci, jejichž chování bylo impulzivní a překračující společenské hranice, kmotrovská rodina Corleonů operuje uvnitř společnosti, tahá za nitky a její zločiny tak zůstávají skryty ve stínech. Gangsterky klasického Hollywoodu navíc musely mít jasné finální sdělení. Prohnilý protagonista musel být na konci vždy potrestán a zločin sloužil jako odstrašující a varovný příklad, ačkoli i při sledování těchto kusů máme tendenci k antihrdinům svým způsobem tíhnout a zvráceným způsobem si jejich cestu ze dna na vrchol a zase zpátky užíváme.

I to je klíčovým a odlišným faktorem. Klasický narativ, v němž se protagonista dostává z obyčejného zlodějíčka na pozici nejhrůznějšího a mocného gaunera, v Kmotrovi také není. Nicméně skrze postavu Michaela (Al Pacino), sledujeme narativní obdobu. Jako jediný se z mafiánských machinací rodiny vyčleňuje, chce zvolit odlišnou cestu. Postupně však sledujeme příčiny jeho přerodu. Postupně se do kriminálního života začlení a v závěru prvního dílu se stane i hlavou rodiny.

Skličujícím způsobem tak sledujeme přerod válečného hrdiny plného emocí v chladného bosse, u nějž je tradice rodiny, od které se zprvu odkláněl, na prvním místě. Nesledujeme tedy atraktivní a dynamickou cestu, nýbrž pozvolna se zažírající změnu člověka, která je ve finále mnohem více zničující než tendenční vyobrazení vyšinutého gangstera, jenž na konci kvůli chamtivosti zemře; ačkoli i tento klasický narativ bývá strhující. Trestem pro protagonistu zde není smrt fyzická, Coppola totiž podvratně ukazuje, že Michael zemřel psychicky. Jeho staré já je pryč.

Klíčovým slovem Kmotra je rodina. Ve filmu nepadne slovo o mafii či gangsterech. Motivací není jen obyčejný zisk, nýbrž hlavně udržení mocenského postavení a zabezpečení početné rodiny, na které si Vito (Marlon Brando) zakládá. Jeho otcovská figura je jasně rozkreslena již v úvodním segmentu, kdy venku probíhá barvitá svatba jeho dcery, zatímco on schovaný v temně osvětlené kanceláři řeší „pracovní“ záležitosti. Je naprosto logické, že v jeho šlépějích posléze pokračuje Michael, který stejně jako Vito umí vybalancovat zdánlivě protichůdné hodnoty. Jeho bratr Sonny (James Caan) má horkou hlavu a Fredo (John Cazale) je zase příliš slabý a nevýrazný.

Navíc jsme nikdy dřív neviděli takto pečlivě rozkreslený zločinný život celé organizace. Vždy se jednalo o individuální případy či skupinu gaunerských přátel, které však pojila pouze touha po zisku a většinou se tak v závěru kvůli sobeckým cílům postříleli. Vyobrazení rodiny s kriminálním zázemím a její semknutost gangsterský žánr zcela opomíjel, a to i kvůli nutnosti jasného morálního vymezení. Rodina byla pro gaunery vždy překážkou a morálním protipólem. Když pak v Kmotrovi II (The Godfather: Part II) přijde Fredova zrada, jedná se najednou o něco šokujícího a tíživého. Efekt je zdrcující, jak pro Michaela, jenž je tou dobou již etablovanou hlavou rodiny, tak pro diváka. Jde o další důsledek pádu a bezvýchodnosti, které druhá část filmového románu zcela podlehne.

Kmotr klade velký důraz na střídání generací a příchod nové éry. Mafiánskou infrastrukturu začíná rozežírat obchod s drogami, čest a respekt mezi rodinami se vytrácí. Michael přebírá žezlo po Vitovi, který je ze staré školy, a přesně tak se dá chápat i film jako celek. Jde o milník a předěl. Mladí autoři Nového Hollywoodu nahrazují ten starý a navzdory jejich úctě k tradici se gangsterský žánr posouvá jinam. Nyní jde o psychologicky propracovanou, ambivalentní fresku a otec metodického herectví Marlon Brando se střídá se svým nejúspěšnějším následovníkem Alem Pacinem.

Mafiánský příběh Kmotra již není něčím na míle vzdáleným našim životům. Rozpolcenost Michaela, jenž se rozhodne upozadit svou osobní cestu a kráčet ve šlépějích rodiny, je ztotožnitelná. Postavy nejsou archetypálními padouchy. Díky pečlivé konstrukci a vyprávění opravdu cítíme, jako bychom byli součástí rodiny Corleonů, a pozvolna tak sledujeme rozklad mladého člověka.

Univerzální téma zabalené do kriminálního světa i díky tomu již celá desetiletí fascinuje a nepřestává být relevantní. Navždy proměnilo pohled na filmové gangstery, jejichž obraz v následujících letech opět aktualizoval Sergio Leone v Tenkrát v Americe či Scorsese svými Mafiány, Casinem nebo už staršími Špinavými ulicemi. Všechny tyto filmy pak ukazují, jak je důležité ohlížet se za dějinami kinematografie, aby mohlo vzniknout nové a inovativní dílo.

Zdroje: iVysílání, Netflix

Podívejte se i na žebříček nejlepších filmů, jež jsou k dispozici na platformě iVysílání.