Vymírají filmové hvězdy? Hollywoodská sláva je pomíjivá pro jedince i historicky

„Už nemáme žádné filmové hvězdy, vytratil se půvab. I ty oscarové večírky bývaly tak zábavné…,“ Povzdech třiapadesátileté Jennifer Aniston, která díky seriálu Přátelé a řadě filmových komedií platí za společenský idol, možná kdekoho překvapí. Žijeme přece v době Leonarda DiCapria, Brada Pitta, Scarlett Johansson či Toma Cruise a nebýt koronaviru, Hollywood by z nominálního hlediska vydělával nejvíc ve své historii.

Slavní herci a herečky zdobí titulky magazínů, obří billboardy či reklamy módních a kosmetických společností. Ale přece vystupují a pracují docela jinak než jejich předchůdci v dobách němého filmu, klasického Hollywoodu či renesance hvězd v sedmdesátých letech.

V USA se filmový průmysl rozmáhal od sklonku 19. století, avšak do roku 1910 v něm žádný systém hereckých hvězd nefiguroval. Studia se obávala, že pokud jména čelních herců a hereček umístí na plakáty, drasticky tím zvýší jejich mzdové nároky. Průkopníkem se stal zakladatel studia Universal Carl Laemmle, jenž inicioval vzestup první herecké hvězdy Florence Lawrence, známé pod přezdívkou The Biograph Girl.

Laemmle ji najal v únoru 1910, když jí bylo 24 let, a následně nechal rozšířit zprávu, že tato „největší filmová herečka dneška“ zemřela při dopravní nehodě. O měsíc později se hrozná zpráva vyvrátila, Lawrence vstala z mrtvých, ocitla se v hledáčku médií a zrodil se kulturní fenomén.

Osobnosti stříbrného plátna se od tohoto zlomu pojily s bulvárními drby a staly se majetkem studií, která řídila jejich práci i osobní život a udávala jejich veřejnou image. V tentýž rok došlo k centralizaci amerického filmového průmyslu, který přesídlil za vhodnými klimatickými podmínkami do Los Angeles. V Hollywoodu se utvořil studiový systém, který si jako jediný mohl dovolit platit svým hvězdám. A kontrolovat je.

Opravdu výjimečné osobnosti desátých let minulého století, herci Charles Chaplin, Mary Pickford a Douglas Fairbanks a režisér D. W. Griffith, dosáhli jisté autonomie, když roku 1919 založili společnost United Artists. Jinak si ale studia herce a herečky zavazovala sedmiletými smlouvami a říkala jim, jak se mají chovat. Magazín Independent v článku 100 Years of Movie Stars například tvrdí, že tehdejší šéf MGM Howard Strickling spravoval každý aspekt profesního i osobního života hvězd, zametal jejich skandály, padělal jejich podpisy a gay hercům poskytoval fotogenické snoubenky.

Hvězdy pracovaly v továrním režimu, a kdyby odmítly jakýkoli studiový závazek, hrozila jim výpověď. Totéž platilo v případě skandálu, který filmové společnosti nestačily ututlat. Herec Fatty Arbuckle, jedna z největších hvězd raných grotesek, skončil roku 1921 u soudu za údajné znásilnění a zavraždění mladé ženy během párty v San Franciscu. Ačkoli se proti němu nenašlo dost důkazů, veřejnost se od něj odvrátila a jeho kariéra rázem skončila. Jiní, jako už zmíněná Florence Lawrence, pro změnu postupně uvadali a umírali v depresích a zapomnění.

S nástupem zvuku koncem 20. let hvězdy ztratily svou tajuplnou a neproniknutelnou auru. Studia si stále nárokovala jejich věrné služby a osobnosti jako Clark Gable, Katharine Hepburn či James Stewart se v průběhu 30. let staly idoly veřejnosti. Jejich veřejná i soukromá image se nelišily a takřka každá jejich role byla stejná.

To platilo především pro Johna Waynea, jenž od 40. let platil za největší westernovou hvězdu. S dalšími velkými jmény jako Humphrey Bogart a Ingrid Bergman hvězdný systém přetrvával, ale po válce přece jen slábl. Klín do něj vrazil Paramountský výnos z roku 1948, který zrušil vertikální integraci a oslabil úlohu studií tím, že jim odebral řetězce kin. Do hry poté vstoupila televize a celý průmysl procházel turbulentním obdobím.

Hvězdy ale nevymíraly a 50. léta přinesla Marilyn Monroe, Jamese Deana či Marlona Branda. Především blonďatá ikona sice podlehla útisku maskulinního média, které ji zaškatulkovalo jako naivní sexuální symbol, ale někteří herci už mohli o své kariéře rozhodovat svobodněji. Brando, Paul Newman či Burt Lancaster si vybírali role proti své typologii a představili nové rozměry realistického herectví. Charlton Heston se oproti tomu etabloval v tehdejších biblických blockbusterech jako Desatero přikázání a Ben Hur a lze ho považovat za hlavního předchůdce dnešní castingové škatulky akčních hrdinů.

Krize studií v 60. letech zastihla ve stagnaci také filmové hvězdy, jimž například osobní excesy Elizabeth Taylor a Richarda Burtona nedělaly nejlepší reklamu. Místa na plakátech vyhrazovala produkce atraktivním ženám jako Jane Fonda nebo Raquel Welch, ovšem závěr dekády si přichystal oživení v podobě nástupu tzv. nového Hollywoodu. Filmy jako Absolvent, Bonnie a Clyde a Bezstarostná jízda odstartovaly revoluční hnutí, v němž se sice více pozornosti dostávalo režisérům, ale herci jako Jack Nicholson, Dustin Hoffman, Warren Beatty či Faye Dunaway vystoupaly k závratné slávě.

Málokdo z nich si ale dokázal své pozice udržet dlouhodobě. S premiérou Star Wars a rozmachem blockbusterové tvorby, v níž speciální efekty mnohdy zastiňují herecké výkony, se kult filmových hvězd pozměnil. Nezáleželo už tolik na tom, zda média hodnotí přínos herců a hereček pozitivně. Jako důležitější se definitivně vyprofilovaly ekonomické výsledky filmů a obliba žánrů, které dříve platily za pokleslé. Arnold Schwarzenegger tak nemusel hnout jediným obličejovým svalem, aby si jej lidé zamilovali jako terminátora.

Hlavní tváře výdělečných značek si studia cenila na desítky milionů dolarů, které jim vyplácela i za jedinou roli. Největšími lákadly byli pro publikum opět herci jako Nicolas Cage, Bruce Willis či Tom Cruise, jejichž účast na blížícím se filmu doprovázelo vyjmenovávání jejich dosavadních úspěšných titulů. S rozvojem bulváru a následně i internetu se hvězdy ocitly pod drobnohledem, jejich skandály se probíraly na mezinárodní úrovni a jejich nečekaná úmrtí, jako v případě Heatha Ledgera či Paula Walkera, spustila globální solidární reakci.

To vše nyní podle Jennifer Aniston opět mizí. Podobně jako v padesátých letech, také dnes kina oslabují na úkor televize, konkrétně pak streamovacích služeb. V čele návštěvnosti kin se navíc řadu let skví tituly, které nepotřebují silné herecké individuality se schopností se pro každou další úlohu odlišně transformovat. Box office nedominuje Leonardo DiCaprio a už vůbec ne Christian Bale, jenž možná nabírá a ztrácí váhu jako na houpačce, ale jeho projekty častěji peníze ztrácí, než aby je vydělávaly.

Místo toho vládne trikově pompézní Avatar a hlavně komiksové filmy od Marvelu, jimž se herci a herečky znovu upisují na dlouhá léta a hrají stále totožný charakter. Zdá se, že namísto respektovaných filmových hvězd dnes vládnou instagramové osobnosti, které se na sociálních sítích chlubí svými fyzickými tréninkovými procesy.

Nic proti Chrisu Hemsworthovi, Gal Gadot nebo Dwayneu Johnsonovi, ale půvab a elegance Audrey Hepburn, Roberta Redforda nebo Seana Conneryho je opravdu tatam. Už to nejsou herci, nýbrž jejich (převážně komiksové) postavy, které ovlivňují popkulturu. Vzhledem ke stále zdokonalovaným technologiím jako motion capture a rozvoji digitálně vytvářených či omlazovaných postav se navíc zdá, že za pár let už živé herce, kteří se mohou zranit a přijdou na moc peněz, nikdo nebude potřebovat.

Takové dystopické scénáře zřejmě nenastanou a filmové hvězdy tu s námi ještě pobudou. Hollywoodská továrna na sny se ale pod tíhou poptávky i nabídky trhu soustavně vyvíjí, MeToo éra dala na odiv, že obdivované hvězdy jsou často predátoři, a nikdo neví, kdy a na jak dlouho bude tahat pilku.

O slavné herce a herečky jakožto nedotknutelné superhrdiny každopádně pořád stojíme. A že se lidé podle Aniston na zkostnatělých a pozorně analyzovaných Oscarech nebaví tak jako dříve, lze rovněž přičíst na vrub měnící se době. Období sedmdesátek, kdy celý Hollywood frčel na kokainu, už pominulo, a svět se prohýbá pod napětím plynoucím z války a pandemie. Kdo chce být v dané branži trendy, ten si musí zachovat korektnost a na sociálních sítích ukazovat, že jako vzor pro mládež neselže. Vedle světa se ostatně proměňuje i kult jeho osobností, což se 112 let po zrození první filmové hvězdy potvrdilo mockrát.

Marvelovské komiksy se rozrostly na třicet titulů. Druhý díl Black Panthera však postrádá původního hrdinu, nahradily ho hned čtyři hrdinky. A padouch je ještě méně padouchovitý než předtím.