Warnerovi založili své studio před 100 lety. Někteří je podezírali z bratrovraždy

Přestože společnost byla oficiálně založená 4. dubna 1923, bratři Warnerovi měli tou dobou už dvě dekády zkušeností s rodícím se filmovým byznysem. Szmuel, Aaron a Hirsz Wonsalovi emigrovali již jako malé děti se svou matkou roku 1889 z Polska do Ameriky. Jejich otec, jak bylo zvykem, přijel o rok dřív, aby své rodině připravil zázemí.

Přijali anglofonní jména Sam, Albert a Harry Warnerovi a nakonec přivítali i bratříčka, který se narodil už v Kanadě a dostal pěkné americké jméno Jack. Skončili ve Spojených státech, kde si tři nejstarší bratři, v té době již na prahu dospělosti, pořídili filmový projektor, investovali do koupi několika raných filmů a objížděli s nimi hornická města. V roce 1903 založili v Pennsylvánii první stálé kino.

Trh po filmech lačnil. Na rozdíl od dnešní mylné představy nešlo o šokující vynález, z nějž šla lidem hlava kolem, ale o dlouho vyhlíženou atrakci, jež byla přijatá s nadšením a vřelostí. Bratři mohli začít kupovat víc filmů, otevírat víc kin a nakonec si na Sunset Boulevardu otevřít i vlastní produkční studio.

Toto rané období bylo završeno seskupením dvě dekády budované infrastruktury a založením firmy Warner Bros. Pictures, Incorporated, jejíž stovku si právě připomínáme. Ještě v šedesátých se vznik datoval do roku 1905, postupně se ale konsenzus posunul od oslavy duchovního založení k tomu legálnímu. Podobná škatulata bychom našli i u dalších studií.

Jak vypadala filmová nabídka Warnerů na samém začátku? Prvním velkým hitem byl Rin Tin Tin, vlčák, kterého si přivezl domů americký voják navracející se z francouzského bojiště první světové války. Nemluvíme mimochodem o filmové postavě, ale o skutečném zvířeti, které hrálo romantizovanou verzi sebe sama ve 27 filmech. Bohatá kariéra čekala i jeho potomky, kteří točili propagandu ještě během druhé světové.

Němá éra se nesla především ve znamení komedií a melodramat. Jak ale konkurence rostla, Warneři se ocitli ve velké ztrátě. Právě oni naštěstí jako první tnuli do zlaté žíly s názvem synchronní zvukový film, jemuž se konkurenční mogulové záměrně vyhýbali. Mezi bratry probíhaly značné spory o tom, zda do této technologie investovat. Obecné přesvědčení doby kázalo, že o zvuk nikdo nestojí a že by šlo by o vyhozené peníze. Jazzový zpěvák přesto roku 1927 strhl zásluhou urputného Sama Warnera, jenž si experiment vyvzdoroval, celou Ameriku.

Krutým řízením osudu Sam zemřel den před premiérou zlomového filmu v pouhých čtyřiceti letech a nikdy se nedozvěděl, že díky němu jeho bratři ze studia na pokraji krachu vybudovali giganta, jenž se stal součástí „velké pětky“, tedy pětice nejdůležitějších a největších amerických studií. Samova nečekaná smrt po nejasném záchvatu vedla ke konspiračním teoriím, že šlo o vraždu zosnovanou druhými bratry právě kvůli rozdílným představám o směřování studia. Pro tato tvrzení však nikdy nebylo nalezeno dost důkazů.

Dějiny celého studia, jež si prožilo své vrcholy a pády, temnou éru i období vrcholné prestiže, by vydaly na seriál článků. Bratři ho ve svých rukou drželi až do konce šedesátých let. Konkrétně nejmladší Jack, jenž se vzdal vedení až v roce 1969 a zemřel devět let později. Ke svým starším bratrům se přidal až časem, rychle si však vybudoval důležitou pozici a nakonec zůstal v byznysu jako poslední ze zakladatelů filmového průmyslu.

Příliš si ho ale neidealizujme, jako ostatně žádného z bratrů. Tak enormního úspěchu nedosáhnete s čistýma rukama, jak naznačuje ochota mnohých věřit, že by Warnerové zvládli zabít vlastního sourozence. Obzvlášť Jack měl pověst velmi tvrdého a bezohledného muže, který příliš nerozumí filmu jako umění a ani se o to nepokouší. Warneři nebyli motivovaní láskou ke kinematografiii, ale k dobře uzavřenému obchodu. A o Jackovi to platilo dvojnásob. K stáru už byl pro svou firmu koulí na noze, nezvládl držet krok s dobou a rozhodoval se hlavně podle toho, jak moc jednotliví podřízení dokázali masírovat jeho ego.

Warnerův odchod z čela Warner Bros. byl pro celou filmu a nakonec i celý Hollywood velkou úlevou, přestože si s sebou nesl kus nostalgického stesku. Od té doby už nejde studio tak jasně personifikovat. Starý nerudný mogul, který pamatuje úplné začátky oboru a odmítá se pustit kormidla, je při zpětném pohledu skoro romantický antihrdina, jaký se může zrodit jen během první generace průkopníků oboru.

Umělci se tedy museli o svůj kus koláče u Warnerů nejednou umět porvat. Přesto nelze studiu upřít, že se z jeho peněz podařilo vyprodukovat řadu zásadních děl a některé z nejúchvatnějších filmových zážitků. Ve čtyřicátých letech studio takřka ovládla brilantní herečka Bette Davis, jíž se začalo říkat „pátý Warner“, a také Humphrey Bogard. Pak přišly filmy Marlona Branda a Jamese Deana v padesátých letech. V šedesátých se u Warnerů našel tak náročný režisér jako Stanley Kubrick a v sedmdesátých byli průkopníky v oblasti komiksových filmů. Nové milénium otevřel Matrix. Nejde zapomenout ani na animovaný fenomén Looney Tunes. Warneři mají připsaného Harryho Potera i Pána prstenů. Je toho příliš mnoho na důstojný výčet v rámci jediného textu.

Čerstvý ředitel David Zaslav si podle všeho co do bezohlednosti a výhradního zájmu o zisk může podat ruku s pozdním Jackem Warnerem. Jen s tím rozdílem, že na svém kontě nemá žádnou kulturní revoluci, pouze škrtá projekty. O budoucnosti Warnerů tedy opět panují pochyby v důsledku sloučení s dalšími značkami a kvůli necitlivému vedení studia. Musíme tedy doufat, že infrastruktura budovaná přes 120 let bude nadále alespoň v nějaké míře zužitkována způsobem produktivním nejen finančně, ale i umělecky.