Hraje se lépe na heroinu nebo na kokainu? Francouzské drama Navždy mladí se nebojí drog ani AIDS

Po premiéře v hlavní soutěži loňského festivalu v Cannes se do našich kin dostává hravá a v řadě ohledů histrionská plejáda vzpomínek umělkyně Valerie Bruni Tedeschi. První výraznější roli si připsala v modernizované adaptaci Čechovovy hry Platonov s názvem Hôtel de France (1987). Režie se ujal Patrice Chéreau, jinak působící především v divadle, který v 80. letech společně se svým přítelem Pierrem Romansem vévodil dodnes fungujícímu divadlu Théâtre des Amandiers, kde studovala i Tedeschi. Všechny tyto zkušenosti se zrcadlí v jejím novém filmu Navždy mladí, který však rozhodně není umírněnou a konvenční autobiografií.

Ta se projevuje třeba v tom, že postavy vycházejí z reálných předobrazů. Chéreaua ztvárňuje Louis Garrel, jeden z nejpopulárnějších francouzských herců/režisérů a zároveň bývalý Tedeschiin partner. Romanse hraje Micha Lescot a herecká kometa Thierry Ravel se stal základem pro rebelujícího Étienna. Jeho partnerkou je Stella, představující samozřejmě alter ego samotné Bruni Tedeschi. Pokud se však v těchto jménech neorientujete, nevadí. Znalost francouzské divadelní kultury 80. let může zvýšit prožitek z filmu, podmínkou však rozhodně není.

Casting zahrnuje především mladé, neokoukané tváře, jimž vévodí představitelé ústředního mileneckého páru Nadia Tereszkiewicz (Stella) a Sofiane Bennacer (Étienne). Obzvláště druhý jmenovaný se svým živelným charismatem (a také zastaralým kabátem upomínajícím na Poslední tango v Paříži) přiznaně stylizuje do Marlona Branda, o to víc však zamrzí, že právě kvůli Bennacerovi upadl snímek u části francouzských kinařů v nemilost. Mladého herce totiž obvinila jeho bývalá přítelkyně a tři další ženy ze znásilnění.

Podobně jako třeba v nedávném artovém hitu Drive My Car, kde skupina divadelníků nacvičovala slavného Strýčka Váňu, i zde mladí herci a herečky pracují s ikonickým dílem Antona Pavloviče Čechova. Tentokrát jde o zmíněného Platonova, nejstarší z Čechovových dramat. Volba samozřejmě není náhodná, jelikož v jádru složitého propletence vztahů jde hlavně o peníze a lásku. Stejně tak i filmové postavy Stelly a Étienna jsou motivované dosažením těchto cílů, zároveň se však musejí potýkat se ztrátou iluzí a existenciálními nejistotami, což rovněž spojuje ústřední figury klasického dramatu i aktuálního filmu.

Výsledkem je meandrující vyprávění o dospívání, v němž sledujeme převážně neklidný vztah naivní a v bohatých poměrech narozené Stelly a živelného chuďase Étienna, který si přímo říká o naplnění tragického osudu. Dílčí humorné i vážné epizodky však zahrnují i další zhruba desítku čerstvě přijatých studentů a studentek herectví, kteří do divadelní školy Théâtre des Amandiers nastupují s různými motivacemi i očekáváními.

Kontext nespoutaných 80. let téměř navádí postavy k promiskuitě i drogovému experimentování, zároveň je ve vzduchu cítit hrozba AIDS i všudypřítomný cigaretový kouř. Tomu odpovídá obraz s lehce zrnitou patinou, díky němuž (stejně jako díky volání z telefonních budek) je od začátku jasné, že se vracíme pár dekád do minulosti. Spojení bohémství a ideálů vyšší kultury se projevuje i v soundtracku, který kombinuje Paganiniho, Bacha, Janis Joplin i Serge Gainsbourga.

Více než dvouhodinové stopáži by však slušelo mírné pokrácení, a to už proto, že převážně statická kamera poměrně repetitivně snímá herecké talenty během divadelních zkoušek či poflakování v bezprostřední blízkosti domovské scény. Ani studijní výlet do newyorského Actors' Studia nepřinese žádnou stylistickou odchylku a jednotlivé epizody si musejí vystačit s už tak dostatečně teatrální interakcí protagonistů.

Rovněž první dva režijní počiny Bruni Tedeschi s názvy Il est plus facile pour un chameau... (Pro velblouda je to jednodušší, 2003) a Herečky (2007) silně vycházely z jejího dospívání jako dcery bohatých rodičů. Její vzpomínání je přitom největší výhodou i negativem aktuálního snímku. Na jednu stranu je patrná nespoutanost a rozvernost, s níž proplouvá mezi neukotvenými (anti)hrdiny, příliš mladými a nezkušenými na to, aby se mohli chovat zodpovědně. Leckteré scény jsou nedopovězené, množství výpustek znesnadňuje diváckou orientaci v charakterech a jejich vývoji. To odpovídá mladistvému vnímání, díky filmu je totiž snadné vžít se do pocitů mladé herečky, pro niž je svět kolotočem nepředvídatelných zážitků.

Zároveň však tento přístup brání většímu emočnímu napojení na jednotlivé postavy a důslednějšímu prožívání jejich šťastných i tragických momentů. Téma se propsalo do formy a důsledkem je prchavost, unikavost, vzpouzení se pochopení a detailní analýze. Mladí herci a herečky (a koneckonců i jejich učitelé) se snaží prostřednictvím překračování hranic, hraní rolí i úporného prožívání každého okamžiku uniknout stárnutí a zůstat navždy mladí. Tento naivní cíl se samozřejmě nemůže naplnit, ale závěr přece jen nabízí částečně optimistické poselství, že divadlo člověku umožňuje prožít si nejen cizí příběhy, ale svým způsobem i ten vlastní.

Třetí díl série Creed, která navazuje na šestidílnou ságu Rocky, se už musí obejít bez Sylvestera Stalloneho. Důvodem ale není hercův věk. Třetí díl Creeda nicméně odkazuje silně k Rockymu III.