Filmové peklo se představí v kinech. Herec prodělal infarkt a scény zdobila skutečná mrtvá těla

Apokalypsu natáčel renomovaný režisér Kmotra Francis Ford Coppola takřka deset let. Jde o adaptaci známého románu Heart of Darkness spisovatele, dobrodruha a námořníka Josepha Conrada z roku 1899, jenž zavádí čtenáře do afrického Konga, kde si šílený obchodník se slonovinou Kurtz podrobuje skupinku místních domorodců, jimž vládne jako bůh. Ještě v závěru šedesátých let šlo v Hollywoodu o román s nálepkou "nezfilmovatelný", na jehož realizaci pohořel i velký Orson Welles – a právě tato skutečnost byla první a největší motivací scénáristy Johna Miliuse k tomu, aby se zapsal do historie a knihu jako první převedl do filmové podoby.

Milius se roku 1968 pokoušel narukovat k mariňákům a odjet do Vietnamu, kde byla nechvalně proslulá válka v plném proudu, ale kvůli astmatu byl odmítnut. Místo toho skončil na Univerzitě v Jižní Kalifornii, kde studoval film po boku řady budoucích velkých jmen v čele se spolužákem Gerogem Lucasem. Touhu zfilmovat Srdce temnoty mu naočkoval Irwin Blacker, jeden ze zdejších profesorů, jenž při hodině tvrdil, že dotyčný román se nikdy nedočkal řádné filmové adaptace. První koncept byl rázem na světě. Milius spojil svou touhu vyjádřit se k vietnamskému konfliktu s Conradovou předlohou a napsal scénář, jenž zavádí protagonisty namísto do Konga právě do prostředí jihovýchodní Asie. Pojmenoval ho tehdy The Psychedelic Soldier.

Už od počátku hrál v projektu důležitou úlohu také Francis Ford Coppola. Ten roku 1969 natáčel snímek Lidé deště a asistenta režie mu dělal právě John Milius. Coppola už měl v Hollywoodu dobrou reputaci a jako málokterý jiný tvůrce chápal, jakým směrem se bude Hollywood v příštích letech ubírat. Budoucí tahoun projektu nejprve poskytl Miliusovi na napsání jeho vysněného scénáře finanční obnos a poté, co v prosinci 1969 založil společně s Georgem Lucasem produkční společnost American Zoetrope, prodal společnosti Warner Bros. balíček sedmi chystaných projektů, mezi nimiž byl i scénář k Apocalypse Now. Milius nakonec změnil název na základě inspirace knoflíkovými odznaky příslušníků hippies, na nichž stálo "Nirvana Now".

Karty byly rozdány – film měl natočit ve spolupráci s Miliusem George Lucas a mělo jít o jistou alegorii Conradova románu, o pseudo-dokumentární snímek ve stylu cinema vérité (ve zkratce zachycování každodenní skutečnosti), točený černobíle na 16mm kameru přímo ve Vietnamu, uprostřed probíhajících bojů a skutečných vojáků. Studio však přirozeně odmítlo vystavovat filmaře a štáb takovému riziku a Lucas se postupně věnoval jiným projektům jako dystopické sci-fi THX 1138, Americkému graffiti a konečně také Star Wars, které jeho účast na Apokalypse definitivně pohřbily.

Roku 1974 se tak projekt dostal do rukou Coppolovi, který s ním začal mít velikášské úmysly. Aby ne, když se díky oscarovým úspěchům druhého Kmotra a Rozhovoru ocitl na piedestalu tak vysokém, že i Steven Spielberg v nejlepších letech by mu mohl maximálně leštit boty. Považoval se za autorského režiséra ohromných finančních i kritických hitů, který zcela podlehl megalomanství a domníval se, že si může dělat, cokoli se mu zamane.

Scénář proměňoval v epické protiválečné drama, kterým chtěl na diváky přenést bezprecedentní a hrozivé válečné zkušenosti. Natáčet měl v úmyslu nejprve v Austrálii, ale nakonec došlo k papírově výhodné dohodě s prezidentem Filipín Ferdinandem Marcosem, jenž slíbil, že bude štábu během filmování na území země poskytovat vlastní vojenské vybavení. Milius nebyl změnami nadšen, ale jeho obavy byly nakonec zbytečné – finální verze zachovala podstatnou část jeho vize včetně slavných hlášek jako „Miluju vůni napalmu takhle po ránu“, byť Coppola v průběhu natáčení zuřivě přepisoval a neměl jasno, jak příběh uzavřít.

Natáčení bylo zahájeno 1. května 1976 a při původním rozpočtu 14 milionů dolarů měl štáb strávit ve filipínských lokacích přibližně 14 týdnů. Prvotní problémy panovaly už kolem samotného obsazení, neboť nikomu se příliš nechtělo trávit tolik času v nehostinné džungli. Hlavní role kapitána Willarda byla nabízena hvězdám jako Jack Nicholson, Robert Redford, Steve McQueen nebo Al Pacino, ale všichni nabídku odmítali. Peter Biskind v knize Bezstarostní jezdci, zuřící býci - Jak generace sexu, drog a rock and rollu zachránila Hollywood popisuje, že posledně jmenovaný herec Coppolu odbyl slovy: „Vím, jaké to bude. Budeš mi z helikoptéry říkat, co mám dělat, a já budu tam dole pět měsíců v bažinách.“ Nebyl daleko od pravdy, jen s tím rozdílem, že plahočení štábu nehostinnou džunglí nakonec trvalo více než rok.

Role nakonec připadla Harveymu Keitelovi na základě jeho výkonu ve Špinavých ulicích, zatímco pro úlohu šíleného plukovníka Kurtze Coppola zlákal hvězdného Marlona Branda, byť jen za enormní výplatu ve výši 3,5 milionu dolarů. Režisér však záhy usoudil, že Keitel byl špatnou volbou, a po dvou týdnech ho nekompromisně nahradil Martinem Sheenem, jenž byl zvažován už od počátku. Později se k tomuto kroku vyjadřoval střihač Walter Murch v rozhovoru pro Yahoo! Movies (obsahuje spoilery): „Podstata Willarda v Apokalypse je, že skrze jeho oči divák sleduje veškeré události. Je jeho průvodcem do tohoto pekla. Ale vlastně nic moc nedělá. Zabije tu dívku na člunu a v závěru také Kurtze, ale termín akčního hrdiny příliš nenaplňuje. Z čistě biologického hlediska, Martin Sheen má velké oči, které hledí na svět, zatímco Harvey Keitel je má velmi úzké.“

Murch v tomtéž rozhovoru rovněž prozradil, že Keitel je ve filmu i tak vidět. „Jde o záběr z helikoptéry, kdy se díváme na člun, jak na začátku výpravy odjíždí z doků. Loď opouští přístav, obkrouží a směřuje k oceánu. Osoba, která sedí na přídi, je Harvey Keitel. Ten záběr je pořízen z takové dálky, že to nepoznáte, ale je ve filmu!“

Vyhození hlavního herce znamenalo první výraznější zdržení, ale opravdový kolaps nastal o další dva týdny později, kdy na Filipíny udeřil tajfun Olga. Trvalo celý měsíc, než se mohl odhodlaný Coppola s ostatními vrátit do džungle a hledat nové lokace. Tím však problémy zdaleka zažehnány nebyly. Mnoho lidí se při natáčení nakazilo tropickými nemocemi, helikoptéry zapůjčované filipínskou armádou byly uprostřed filmování odváděny pro skutečné boje s rebely, scénář takřka neexistoval, kvůli tajfunu nabrala produkce velké zpoždění a rozpočet rychle bobtnal. Coppola musel dát do zástavy vlastní dům a svůj poslední cent, aby mohl film vůbec dokončit, a výsledná cifra rozpočtu se zastavila na 31 milionech dolarů. Režisér tedy čelil nesmírnému tlaku a minimálně třikrát vyhrožoval sebevraždou, což celkové náladě nijak neprospělo.

Do extrémů zacházela produkce při tvorbě scén, které se točily kolem Kurtze a jeho podmaněné vesnice. Aby prostředí vypadalo skutečně autenticky, postaral se produkční designer Dean Tavoularis o přítomnost opravdových mrtvých těl, které měly viset ze stromů. Když to zjistil koproducent Gray Frederickson, byl vzteky bez sebe. Těla měl dovážet muž, jenž jimi obvykle zásoboval lékařské školy za účely pitev, ale nakonec se ukázalo, že šlo o vykradače hrobů.

Frederickson vzpomínal: „Na místo přijela policie a vzala si naše pasy. Nevěděli, že jsme ty lidi nezabili, protože těla byla neidentifikována. Pár dní jsem byl pěkně znepokojený, ale nakonec se dopátrali pravdy a toho chlapa zavřeli do vězení.“ Později se prý objevil velký náklaďák a vojáci začali sbírat těla. „Kam je odvezeme?“, zeptal se jeden z nich Fredericksona. „Já nevím, na hřbitov?“, odvětil producent. To by ale údajně nikdo nemohl financovat, takže voják jen prohlásil „Nedělejte si s tím starosti, někde je vyklopíme.“ Co se s těly stalo, toho už se producent nedopátral. „Nevím, co s nimi provedli. Pro scény ve filmu jsme ale měli na stromech zavěšené lidi z komparzu, nikoli mrtvá těla.“

Vodu na strastiplný mlýn přisypával po svém příjezdu také hvězdný Brando. Herec se objevil s ohromnou nadváhou a neznal ani písmeno ze svého textu. Coppola běsnil a chtěl ho vyměnit za Jacka Nicholsona, ale nakonec se uvolil k alternativnímu natáčení Brandových scén, takže herce ve finále vidíme většinou ve stínu, popřípadě zabíraného tak, aby nebylo vidět jeho břicho. Tato situace ještě zpomalila celou produkci, která už tak trpěla tím, že Coppola neměl jasnou představu o vyústění příběhu, a 900 lidí jen sedělo a sledovalo režiséra, jak předčítá hlavnímu herci scénář. Svůj závěrečný monolog Brando improvizoval a režisér to nakonec vyřešil tak, že prostě nechal kameru 18 minut běžet, přičemž do finální verze zahrnul přibližně dvě minuty.

Důležitá role v závěru filmu připadla také Dennisi Hopperovi, jehož nemohl Brando vystát a odmítal s ním natáčet jejich společné scény, které se tak musely točit nadvakrát a odděleně. Hopper také trávil celý čas na drogách a odmítal se sprchovat, takže bylo pro ostatní velmi složité vedle něj i stát.

Peklem procházel také opožděně dosazený Martin Sheen, jenž nesl největší hereckou zodpovědnost. „Nevím, jestli to přežiju,“ prohlásil prý, když se po pauze zaviněné tajfunem vracel do filipínské džungle. Zranění utrpěl už při natáčení úvodní scény, v níž Willard praští do zrcadla. Herec se ošklivě pořezal, ale v natáčení dál pokračoval a krev ve filmu je tedy skutečně jeho. O život však bojoval až v březnu roku 1977, kdy utrpěl infarkt. V té době byl zrovna sám v chatce a musel se plazit pro pomoc. Když se to dozvěděl Coppola, vinil z toho sebe a prodělal epileptický záchvat. Během Sheenova zotavování ho pak v několika scénách musel nahradit jeho bratr Joe Estevez. Asi nejlépe to všechno shrnul Dennis Hopper, jak informoval magazín The Independent: „Zeptejte se kohokoli, kdo tam byl. Všichni jsme se cítili, jako když bojujeme ve válce.“ Tuto myšlenku pak potvrdil při uvedení filmu na festivalu v Cannes také sám Coppola: „Není to film o Vietnamu. Je to Vietnam!“

I s postprodukcí nakonec trvalo natáčení dlouhé tři roky a stalo se legendou stejně jako film samotný, který dnes platí za absolutní klasiku a jeden z nejvýznamnějších titulů minulého století. Nikoli však pro ochránce zvířat, kteří snímek odsoudili kvůli závěrečné symbolické scéně se zabitím indického buvola, která byla, jak jinak, kompletně autentická. Coppola nakonec nezkrachoval a Apokalypsa vydělala v kinech krásných 150 milionů dolarů a k dnešnímu dni se dočkala několika obnovených verzí, včetně 197 minutové Apocalypse Now Redux, která byla zveřejněna na festivalu v Cannes roku 2001. Údajně existuje také 289 minutová verze, která ale nikdy nevyšla. K absolutnímu pochopení rozměru natáčení by však bylo třeba zhlédnout celých 200 hodin filmového materiálu, které prý režisér na Filipínách posbíral.

Chcete-li však o nejhorším natáčení všech dob dozvědět více, podívejte se na vynikající dokument Srdce temnoty: režisérská apokalypsa, který vznikal pod vedením manželky Francise Forda Coppoly přímo na place Apokalypsy a který dává unikátním způsobem nahlédnout do nezlomné a možná trochu šílené filmařské duše. A samozřejmě, pokud jste ještě neviděli samotný film, koukejte to rychle napravit a vybrat si některou z projekcí. Tříhodinová Apokalypsa: Final Cut si o velké plátno říká každým vymazleným záběrem.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.