Nejlepší filmové smaženice. Houby nás v hororech děsily dávno před The Last of Us
Následující výběr z hororového podhoubí rozhodně není vyčerpávající. Nějaký ten hřib satan, falická hadovka smrdutá, slizký klouzek nebo rozbujelý choroš vystrčí kloboučky v nejednom novějším i starším hororu. Houby jsou často symbolem nejen rozkladu, ale také samovolného biologického života – podobně jako rostliny, kterých nás horory učí se bát už od filmů jako Den trifidů nebo původní Věc.
Teprve v posledních dekádách, kdy se o myceliu čím dál víc mluví jako o fascinující životní formě (dovzdělat se můžete například v první polovině dokumentu Zázračné houby), se ale objevují filmy, které to s hororovým potenciálem hub myslí opravdu vážně a ukazují, že fungus má tu nádhernou vlastnost, že lidské tělo nejen rozkládá, ale zgruntu mění. A v tom je jeho nebezpečí i krása.
Padesátá léta v USA přinesla rozkvět nízkorozpočtových hororů, ve kterých lidstvo čelilo nejrůznějším hrozbám, jaké si tehdejší společnost dokázala představit. Vedle létajících talířů s hrozivými mimozemšťany to byli také nejrůznější přerostlí, přemnožení či zmutovaní živočichové, rostliny a v případě filmu The Unknown Terror také houby.
Děj nás zavádí do Jeskyně mrtvých kdesi v Karibiku, kam hlavní hrdinka přijíždí se svým manželem pátrat po zmizelém bratrovi. V jeskyni se bohužel zahnízdila parazitická houba, která navíc pokrývá těla několika agresivních tvorů, kteří se tu ukrývají. The Unknown Terror bohužel patří k těm béčkovým hororům, které si dávají hodně načas a vedou diváky a divačky k monstrózním děsuplným výjevům různými duchamornými dějovými výplněmi a oklikami.
Samotné kostýmy monster jsou i na svou dobu celkem odbyté a příliš přesvědčivě nepůsobí ani závěrečná scéna s roztékající se jeskyní, kde se jako speciální efekt používá mýdlová pěna stékající z kulis. Průkopnický je tenhle dobrodružný film s hororovým podhoubím vlastně jenom svým mykologickým námětem.
Iširó Honda není jen otec Godzilly, ale také patriarcha rozvětvené rodiny japonských žánrů kaidžú a tokusacu. Zatímco druhý z nich zahrnuje filmy se speciálními efekty, první se specializuje na monstra (případně na obří monstra neboli daikaidžú). Hondově filmu Matango by ale náležela nálepka kaidžin, což v překladu znamená něco jako tajuplný humanoid.
Matango, který byl do amerických kin uváděný s výtečnými podtituly Fungus of Terror nebo Attack of the Mushroom People, vypráví o skupině trosečníků, jejichž jachta uvízne na opuštěném ostrově obývaném „houbovými lidmi“. Matangové se bohužel zjeví docela pozdě, až zhruba po hodině stopáže. Do té doby se film spíš tváří jako trosečnický survival o střetnutí městských celebrit (v posádce je slavná herečka i uznávaný spisovatel mysteriózních románů) s drsnými podmínkami života mimo civilizaci.
Závěrečná půlhodina ale trpělivé diváky a divačky odmění třeba záběry bizarního fungálního lesa vytvořeného ve studiu, kde se obřím houbám za deště samovolně nafukují kloboučky a k tomu ve zvukové stopě slyšíme zlomyslný smích. Matango je zkrátka radost zejména pro milovníky padesátkových a šedesátkových hororů se speciálními efekty, které z dnešního pohledu rozhodně nepůsobí realisticky, ale mají svébytnou malebnost spojenou s jejich rukodělnou patinou.
Zápletka filmu ostatně předjímá The Last of Us i v tom, že se tu lidé mění v houbové mutanty – jen místo nákazy sporami předtím musejí nebezpečné houby prostě zkonzumovat. Po zhlédnutí je člověku skoro až líto, že Bernard Bertolucci nenatočil s Marlonem Brandem raději houbové erotické drama Poslední Matango v Paříži.
Pro spoustu lidí, zejména těch, kteří nevyrůstali se Smotlachovým Atlasem hub v batůžku, houby stále evokují hlavně halucinační zážitky. A právě na ně myslí irský horor Houbičky. Film pojednává o skupině mladých Američanů, kteří v irských lesích pátrají po lysohlávkách. Kromě nich tu ale podle místní táborové strašidelné historky přebývá i sadistický vraždící mnich. Parta brzy zjistí, že kombinovat psychedelické houby a strašidelné zkazky není dobrý nápad. Členové výpravy totiž brzy začnou umírat násilnou smrtí.
Kombinace fantasmagorického hororu a klasické vyvražďovačky budí dost protichůdné divácké emoce – od nadšeného přijetí jeho žánrové hry po totální odmítnutí. Film si hraje hlavně se zobrazením halucinačních tripů, kde není úplně jasné, co z vrahova řádění a dalších podivuhodných výjevů, na které hrdinové natrefí, je skutečné, a co už ne.
Houbičky rozhodně nejsou komedie, ale úplně vážně se také brát nedají. Mají neobvyklý nápad, ale jejich originalita má své limity. Zvlášť ve srovnání s mentálními smaženicemi, jaké v posledních letech točí takový Panos Cosmatos, je to opravdu krotká podívaná. Do výběru zásadních mykologických hororových počinů ale rozhodně patří.
Houba nemusí být jen jídlo nebo nepřítel. Může to být i motivační kouč, který vám pomůže dostat se z životní krize. Alespoň to platí pro hlavního hrdinu filmu Motivational Growth. Je jím vyhořelý třicátník Ian, který má pocit, že v životě selhal úplně ve všem včetně nedávného pokusu o sebevraždu.
Ze splínu ho ale vytáhne mluvící plíseň, která celé roky vyrůstala v rohu jeho koupelny a zkultivovala se do podoby hnědého blobu s rozkydlým obličejem, který toho nicméně zjevně pořád ví o životě víc než Ian. Ten si vezme její rady k srdci, skutečně najde ztracené sebevědomí a začne se mu dařit. Jenže v tu chvíli mu jeho stará rozbitá televize začne prostřednictvím podivných zpráv dávat najevo, že záměry plísně v jeho koupelně možná nejsou tak ušlechtilé, jak by se mohlo zdát.
Bizarní nezávislá komedie z roku 2013 má sice viditelně nízký rozpočet, což si ale vynahrazuje zábavností a ujetostí svých nápadů. Není sice extra krvavá, o to větší péči však tvůrci věnovali nejrůznějším nechutnostem ztvárněným solidními speciálními efekty vyvolávajícími patřičně dávivý reflex. Film sice ke konci bezradně bloudí v zákrutách psychedelického mindfuck vyprávění, ale pořád je to stylová podívaná, která vizuálně připomíná laciné horory devadesátých let. Tím spíš, že plíseň na nás mluví hlasem hororové ikony Jeffreyho Combse známého z filmů jako Re-Animator nebo Ze záhrobí.
Pokud bychom hledali co nejpřímějšího předchůdce The Last of Us, dost možná bychom skončili u britského hororu Nejnadanější dívka. V základu příběhu tu také stojí nákaza způsobená parazitickou houbou. Infikovaní se rovněž mění v agresivní bezduché zombie s patřičným mechovým designem. A lidstvo tu má taky co dělat, aby tuhle globální mykózu nějak ustálo. (Film vznikl ještě před seriálem The Last of Us, ale zároveň tři roky po původní videohře, kde se tvůrci a tvůrkyně dost možná inspirovali).
Děj filmu se odehrává na vojenské základně, kde vědecký tým provádí testy na skupině dětí, kontaminovaných houbovým parazitem, aniž by se z nich však stali plnohodnotní „hladoví,“ jak se zdejším zombiím říká. Ve své době film získával pozitivní ohlasy jako důkaz, že i v zombie žánru je stále možné vytvořit něco nového a svěžího, aniž by to musel být opulentní spektákl jako Světová válka Z nebo rozmáchlý seriál jako Živí mrtví.
Nejnadanější dívka je naopak poměrně komorní film, jehož výprava a speciální efekty se s The Last of Us vůbec nedají srovnávat. Sází ale spíš na silný scénář, který napsal spisovatel a komiksový scenárista Mike Carey podle vlastního stejnojmenného románu. Řeší v něm témata, která se pravidelně vynořují v mnoha zombie hororech – například proměnu lidské společnosti po zhroucení civilizace, otázku, zda je důležitější přežití jednotlivce nebo lidského druhu, případně problém, do jaké míry jsou zombie ještě lidé. Ten se stupňuje hlavně proto, že celý příběh je odvyprávěný z pohledu Melanie, která patří mezi poloviční „hladové“.
Jihoafrický horor Gaia už patří do momentálně radostně bující rodinky environmentálních hororů, které se nechávají inspirovat těmi nejvíce znepokojivými a monstrózními aspekty matičky přírody. Film vypráví o zaměstnankyni a zaměstnanci správy národního parku Tsitsikamma, což je rozlehlý prales v Jižní Africe. Během jedné pochůzky muži propíchne nohu nastražená dřevěná tyč, načež dvojice zjistí, že v lese přebývají lidé, kteří tu střeží temné tajemství. To souvisí se zvláštním druhem houby, která umí infikovat lidský organismus a postupně ho přetvořit k obrazu svému.
Film funguje jako solidní survival horor s naturalistickými speciálními efekty a působivým autentickým prostředím jihoafrického pralesa. Vedle toho se v něm ale už jednoznačně ozývá současná fascinace houbami coby nezvyklým typem organismů. Dvojice přežívající v lese mluví o zhoubném myceliu jako o největším organismu na této planetě, který „tu byl dávno předtím, než opice vůbec začaly snít o bozích“.
Britský režisér Ben Wheatley ukázal svůj pozitivní vztah k houbám už ve své černobílé dobovce Pole v Anglii, což byl psychedelický horor o skupině vojáků z anglické občanské války, kteří na jednom poli zažívají spoustu fantasmagorických situací pod vlivem halucinogenních hub. V roce 2021 se ale k tomuhle tématu vrátil v komplexnějším, přitom ještě vyšinutějším filmu In the Earth. Zápletku má podobnou jako Gaia, ale tentokrát už cílevědomě buduje něco, čemu by se dalo říkat houbová spiritualita.
Hlavní hrdina přijíždí do lesního terénu, aby zkontroloval, jak pokračuje výzkum možného využití mykorhizy ke zlepšení sklizně. A ukáže se, že se vyvíjí poměrně nečekanými směry. V lesích, kde se pokusy odehrávají, totiž podle všeho přebývá jakási nadpřirozená entita související s místní prastarou legendou o „duchu lesa“. Tento tvor je spojený s místním tajuplným menhirem, ale nějak souvisí i se sporami zdejší houby, které mají halucinogenní účinky. Vědkyně, jež původně zkoumala mykorhizu, se s ním navíc pokouší komunikovat prostřednictvím kombinace světelných efektů a elektronických zvuků.
Tenhle na první pohled nesourodý mix britského okultního folk hororu a environmentální hrůzy drží pohromadě překvapivě dobře právě díky tomu, jak se Wheatleymu daří dávat do souvislosti pohanství a naturalistickou hrůzu z nekontrolovatelných ničivých sil přírody. Snímek In the Earth se navíc natáčel v době covidové pandemie a v úvodu je zmínka o tom, že lidstvo v době, kdy se děj odehrává, čelí hromadné nákaze nespecifikovaným virem. Do jaké míry film opravdu reflektuje covidovou éru, záleží trochu na naší interpretaci, protože globální nákaza je přímo v ději zmiňovaná hodně okrajově.
Řada kritiků a kritiček v něm ale ochotně viděla právě ztvárnění úzkostí spojených s pandemií. In the Earth je působivý film i tehdy, pokud si koronavirové souvislosti úplně odmyslíme. Wheatley nám zkrátka znovu naservíroval intenzivní mix tělesného hororu, okultního mindfucku a senzoricky intenzivní psychedelické podívané. Ve finále si užijete opravdu hutnou sekvenci obrazů a zvuků agresivně zahlcujících vaše smysly.
Kinolog: Houboví lidé chtějí sežrat naše mozky. V The Last of Us nás zachrání Pedro Pavel
Devítidílný seriál The Last of Us, jenž je dostupný na HBO Max, vychází ze slavné stejnojmenné videohry. Povyšuje žánr postapokalyptického zombie hororu z pouhé akční vyvražďovačky na psychologické drama. Obsazení ani celkové provedení nemohlo být lepší.