Jane Fonda slaví 85. narozeniny. Byla sexsymbolem 60. let, ikonou fitness boomu i nepřítelem demokracie

Od mládí obletovaná, zámožná, talentovaná a cílevědomá Jane Fonda hýbala radikálními postoji americké společnosti už jako třicátnice. V době, kdy zdobila plakáty coby spoře oděná komiksová diva Barbarella, propůjčila svůj rebelský hlas sílící kontrakultuře a zasazovala se o ukončení vietnamské války, podporovala Černé pantery i zájmy původních obyvatel.

Jako dcera Henryho Fondy (Tenkrát na západě, 12 rozhněvaných mužů) a kanadské šlechtičny Frances Ford Seymour měla spoustu možností, ale otcovy herecké vlohy nezapřela. Roku 1958 ji vyburcovalo setkání s Lee Strasbergem, jehož herecká škola zplodila osobnosti jako Marlon Brando či James Dean, a od počátku 60. let získávala filmové úlohy. Roku 1964 už hrála po boku Alaina Delona v krimi thrilleru Kočky, roku 1966 sekundovala Marlonu Brandovi ve Štvanici. Úspěšná Dívka ze západu (1965) s Lee Marvinem patřila mezi deset nejvýdělečnějších filmů roku a Jane Fondu nasměrovala k sérii hitů a pověsti herečky, jejíž jméno lidi přitáhne samo o sobě.

S Robertem Redfordem natočila roku 1967 Bosé nohy v parku, ovšem na vrchol vystoupala následující rok díky dvěma odlišným produkcím. Zmíněná Barbarella z ní učinila sexsymbol, zatímco drama Koně se také střílejí odhalilo hereččin talent pro psychologicky náročnější úlohy a zajistilo jí první oscarovou nominaci. Rázem mohly následovat další, ale Fonda odmítla role v Rosemary má děťátko či v Bonnie a Clyde.

Tou dobou už Fondu dávno zaměstnával politický aktivismus. Hlasitě podporovala například hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga a ostře se vymezovala proti válečnému konfliktu ve Vietnamu. S hercem Donaldem Sutherlandem roku 1970 založila FTA tour (Free The Army) a objížděla západní pobřeží ve snaze navázat dialog s vojáky, kteří měli odletět bojovat. Cílem bylo přesvědčit ty, kteří se chystali vojensky sloužit vlasti, že americké akce v jihovýchodní Asii nenesou nic dobrého, což si většina z nich už uvědomovala, ale neodvažovala se vystoupit z řady. Tentýž rok se stala hlavním patronem organizace Vietnam Veterans Against The War (Vietnamští veteráni proti válce), za niž lobovala na univerzitách a sháněla příspěvky.

Její ideologický odboj proti politice Richarda Nixona vyvrcholil roku 1972. Tehdy se hřála na výsluní poté, co vyhrála Oscara za snímek Klute, v němž ztvárnila prostitutku Bree zapletenou do tajemného zločinu. V přípravě na roli vyzpovídala několik skutečných call-girl a tehdejší kritici v čele s Pauline Kael souhlasili, že s Bree zcela splynula.

V červenci Fonda navštívila komunistický severní Vietnam a v Hanoji strávila dva týdny. V místním rádiu odsoudila činy Spojených států a navštívila americké válečné zajatce, jejichž dopisy poté dopravila rodinám. Odmítala přitom tvrzení, že se s nimi zachází nelidsky. Nechala se rovněž vyfotit u vietnamského protileteckého děla, čímž proti sobě poštvala část americké veřejnosti, především veteránů. Za to se ale od té doby opakovaně omlouvala a ve své autobiografii My Life So Far z roku 2005 tvrdila, že ji k pořízení takové fotografie přiměli. Námořní veterán Michael A. Smith ale zastával odlišný názor a herečce plivl do obličeje, když výtisky svého životopisu podepisovala na veřejné akci.

Z obdivované hvězdy se tedy stal částečný vyvrhel a roku 2013 vyšlo najevo, že v letech 1967 až 1973 Úřad pro národní bezpečnost monitoroval veškerou hereččinu komunikaci. Po oscarovém triumfu Klute se ostatně Fonda na pět let stáhla ze špičkových produkcí a její image se dočkala rehabilitace až po stažení amerických vojsk z Vietnamu roku 1975.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se vynořilo několik filmů, které tvrdě odsuzovaly zapojení USA do vietnamského konfliktu a ukazovaly trauma veteránů. Jane Fonda herecky vedla jeden z těch nejvýraznějších, jímž bylo drama Hala Ashbyho Návrat domů z roku 1978. To jí přineslo druhého Oscara a zpečetilo její návrat, který o rok dříve započalo další válečné drama Julie. Příběh o nezlomném ženském přátelství mezi řádky naznačoval milostné vzplanutí, což v tehdejší tvorbě nebylo obvyklé.

Fonda však vyjadřovala podporu LGBTQ+ komunitě už tehdy. V rozhovoru z roku 1979, který začal nedávno trendovat na Twitteru, Fonda prozradila, že gay komunita je podle ní „kulturně, psychologicky, ekonomicky i politicky diskriminovaná“. Rozhovor reagoval na sanfranciskou protestní akci White Night Riots po zavraždění Harveyho Milka, prvního vyoutovaného gay politika v Kalifornii.

V 80. letech se herečce dařilo vše, do čeho se pustila. Nejenže si připsala další tři oscarové nominace za filmy Čínský syndrom, Na zlatém jezeře (který byl zároveň rozlučkou a usmířením s jejím otcem, s nímž měla dlouhá léta komplikovaný vztah) a Příští ráno, ale popkulturou otřáslo její workoutové video zveřejněné na VHS. Dlouhá léta se udržovala fit díky baletu, ale přechod k aerobiku a fitness jí zajistil nový rozměr osobního vlivu. O svém tréninku napsala knihu Jane Fonda’s Workout Book a roku 1982 natočila první tréninkové video. Na videokazetě se ho prodalo přes milion kopií a mezi ženami vstupujícími do středního věku rozpoutalo fitness šílenství. V tomto trendu Fonda pokračovala a celkem vydala 23 kazet, jichž se prodalo 17 milionů. Velká část jejího dnešního jmění tak pochází z těchto zdrojů.

Po natočení romantického dramatu Stanley & Iris z roku 1990 se Jane Fonda s herectvím na dlouhou dobu rozloučila a vrátila se až roku 2005 v komedii Příšerná tchýně. Následovalo drama Vlastní pravidla s Lindsay Lohan a roku 2009 také návrat na Broadway po 46 letech ve hře 33 Variations na motivy díla Ludwiga van Beethovena. V minulé dekádě Fonda přijímala vedlejší role v dramatech jako Otcové a dcery nebo Mládí a usadila se v seriálu Netflixu Grace a Frankie, který čítá už sedm sérií.

Vedle herectví má Fonda plné ruce práce s environmentálními, filantropickými, politickými či feministickými aktivitami. Aktivně podporuje hnutí V-Day, které se pokouší zastavit násilí vůči ženám. To zahrnuje například veřejná čtení či promítání dokumentů jako Until The Violence Stops, pořádání summitů s ženami z regresivních regionů jako Afghánistán, s transženami nebo budování komunitních útočišť v zemích jako Kongo, Egypt či Haiti.

Založila rovněž Center for Adolescent Reproductive Health, kde se zaměřuje na možnosti, jak předcházet nechtěnému těhotenství u dívek v pubertě. Ve své autobiografii uvádí, že se dlouho bála nazývat feministkou, aby ji nepovažovali za nepřátelskou vůči mužům. Nyní prý lépe rozumí patriarchální společnosti, která ubližuje ženám i mužům.

Po osmdesátce už na randění zanevřela, ale jinak ji vždy obklopovali ti nejslavnější muži, a šeptalo se, že měla poměry s hereckými kolegy. Vdala se třikrát – za italského režiséra Rogera Vadima (spolu natočili Barbarellu), s nímž má dceru Vanessu Vadim, aktivistu Toma Haydena, se kterým počala syna Troye O’Donovana Garityho, a za zakladatele stanice CNN Teda Turnera.

V posledních měsících se řešilo hereččino zdraví, neboť v září oznámila, že jí diagnostikovali nádorové onemocnění Non-Hodgkinův lymfom. Minulý týden na svém webovém blogu uvedla, že chemoterapie zabraly a nemoc podle všeho ustupuje. Článek nazvala Nejlepší dárek vůbec! Jak vidno, elán a chuť do života legendární herečku neopouští. A chcete-li se nechat inspirovat, můžete si přečíst třeba její knihu z roku 2011 Prime Time: Love, health, sex, fitness, friendship, spirit – making the most of all of your life.

Sérioví vrazi jsou hlavními hvězdami žánru true crime. Nová hraná série na Netflixu ale zachází mnohem dál než všechny ostatní. Nesoustředí se jenom na postavu vraha, dává velký prostor i obětem a jeho rodinám. Ale je to dobře?