Sly
75%
Přestože snímky Arnold i Sly mají své oficiální režiséry, je jasné, že celkovou podobu filmu určovali hlavní aktéři. U Stallona je to typické dvojnásob. Většina lidí ho bere jako herce, ale na rozdíl od Schwarzeneggera byl vždy i scenáristou a režisérem.
Ve snímku Sly se nás snaží přesvědčit o tom, že sám sebe chápe jinak než jako veleúspěšného muže. Svůj život líčí jako ustavičnou kompenzaci pocitu, že nebyl v dětství dost milován. Spolu se svým bratrem Frankem od sebe byli separováni a Sylvestera vychovával převážně násilnický otec.
Většinu svých nejslavnějších filmů pak Stallone představuje jako projevy vzteku a agrese, plynoucí z odmítání a osamělosti. Pro velkou část publika může být překvapující, že Stallone, jenž proslul jako málomluvný filmový akční hrdina, je přemýšlivý až zádumčivý, ale rozhodně velmi výmluvný člověk, jenž ke svým postavám přistupuje nikoli vnějškově – fyzicky, ale zevnitř, prostřednictvím emocí.
Sylvester Stallone
Herec
Téměř všechny je píše s určitým backgroundem, o němž ví třeba jen on sám a ve filmech nemusí být vždy ukázaný. A má rád pokračování/sequely a vývoj postav, které můžou stárnout a svá traumata lépe zpracovávat. Nejzvláštnější je Stallonova občasná inklinace ke komedii nebo k frašce či určitému typu cirkusáctví. Sám si je vědom toho, že k němu nesedí a publikum ho v těchto polohách nechce moc vidět, ale nemůže si pomoct a rád to zkouší znovu.
Stallone vytváří svůj obraz umělce, básníka a malíře, trpícího spisovatele, scenáristy a dramatika, který má rád postavy ze společenského dna. Jeden čas to vypadalo, že bude nový Marlon Brando nebo Al Pacino, ale nakonec jeho kariéra nabrala jiný směr. Právě popisu své nejslavnější akční éry se však vyhýbá. Nerozebírá ani příliš svá manželství, pouze želí toho, že při zpětném pohledu se měl věnovat víc dcerám a ne „stupidním filmům o věcech, které se nestaly“.
Stallonův osobní dokument je mnohem hutnější a selektivnější než Schwarzeneggerův. Nemusí se líbit jeho cílovému publiku, protože mu říká věci, které nejsou tak známé a nepotvrzují „oficiální verzi životopisu“. Stallone přitom nelže a nepřekrucuje, je mnohem otevřenější než Schwarzenegger. Ale je také vidět, že chtěl dokument pojmout méně jako sebepropagaci a víc jako zpověď hříšníka a věčně nespokojeného muže.
Přičemž je možné, že právě tento portrét umělce coby mladého nerozvážného a starého rozvážného muže je jeho nejlepším scenáristickým a hereckým kouskem. Ne proto, že by šlo o čistou fabulaci, hru a přetvářku, ale protože materiál jeho života mu to umožnil takto přetvořit a zhutnit do psychologického dramatu.
