Druhý Kmotr je tu s námi 50 let. Al Pacino v jednom z nejlepších filmů historie odmítal hrát

O významnosti a kvalitách legendárního Kmotra se asi nemusíme příliš vypisovat. Adaptace románu od Maria Puza se stala jedním z nejzásadnějších počinů nového Hollywoodu i esenciální gangsterkou, která posouvala hranice žánru a výrazněji představila divákům generaci nových hollywoodských osobností v čele s Francisem Fordem Coppolou a Al Pacinem.

Jednalo se navíc o obří komerční úspěch (celkově utržil první Kmotr za 50 let v kinech přes 250 milionů dolarů), a tak zatímco produkce prvního dílu nebyla zrovna idylická (stačí se podívat na výtečnou minisérii Nabídka), v případě sequelu neměl Paramount žádné námitky. Na pokračování chtěli kravaťáci začít pracovat co nejrychleji, rozhodli se dát Coppolovi zcela volnou tvůrčí ruku a zároveň se nebáli navýšit i rozpočet, což se samozřejmě promítlo na honorářích jednotlivých herců a tvůrců.

Práce na Kmotrovi proto mohly začít takřka velmi záhy po nenadálém gangsterském úspěchu. Sám autor předlohy Mario Puzo ostatně na scénáři začal pracovat ještě před premiérou první části a jeho zamýšlený název The Death of Michael Corleone dává jasně najevo, o čem měl pojednávat. Coppola, jenž chtěl režii dvojky původně přenechat Martinu Scorsesemu, toužil však snímek pojmout trochu jinak. Chtěl vyprávět příběh mladého Vita Corleoneho dostávajícího se k moci a vedle něj pokračovat s příběhem Michaela, jemuž se impérium naopak rozpadá pod rukama. Zamýšlel tedy vedle sebe postavit osudy dvou stejně starých mužů, kdy zatímco jeden stoupá strmě vzhůru, druhý padá k zemi.

Na jeho ideu, jak moc dobře víme, nakonec došlo a kvůli Paramountu, jenž neměl o Scorseseho služby zájem, se přeci jen vrátil i za kameru. Studio ostatně ze všeho nejvíc trvalo na návratu všech slavných tváří a herců z prvního dílu a nebálo se kvůli tomu ani výrazně plácnout přes kapsu. James Caan si za účast v narozeninové flashbackové scéně řekl o tu samou výplatu jako v případě prvního Kmotra, kde hrál jednu z hlavních rolí. A studio mu rádo vyhovělo. Jenže ne všichni vůni peněz podlehli. Marlon Brando si účast ve zmíněné scéně kvůli neshodám se studiem na poslední chvíli rozmyslel a stačilo málo a tvůrci si museli hledat jiného Michaela Corleoneho.

Al Pacino se totiž ve své nedávné biografii Sonny Boy rozpovídal o tom, že si své účinkování v gangsterském pokračování zatraceně dlouho rozmýšlel a nezviklaly ho ani astronomické částky, jež před něj studio začalo předhazovat. Nebyl totiž spokojený se scénářem, z jehož první verze nebyl podle herce nadšen ani sám Puzo. Pacino se proto nehodlal pod projekt podepsat do té chvíle, než se scénář razantně nepřepíše. Jenže to jako by kravaťáci neslyšeli a doufali, že Pacina přemluví stále se navyšující výplatou.

„Pořád za mnou chodili s částkami a ty byly pořád vyšší a vyšší. Nejdřív to bylo 100 tisíc dolarů, pak 200 tisíc. Pak to najednou skočilo na 600 tisíc. V té době to byly obrovské peníze,“ vysvětluje v knize herec, jenž toho prý za účast v prvním díle moc nevydělal, naopak se dostal do dluhů. Jeden z producentů si ho prý nakonec pozval do své kanceláře a naznačil, že je ochoten mu dát i milion dolarů. Ani to však na Pacinově názoru nic nezměnilo.

Když se projektu definitivně upsal Coppola, snažil se studiu vysvětlit, že Pacinovi opravdu nejde o peníze. „Musel jim to říct napřímo: ‚Jemu nejde o peníze, jde mu jen o scénář. On to chce natočit,'“ dodal Pacino. Právě s Coppolou následně začal na úpravě materiálu pracovat. Podle herce se zavřel s Coppolou a svým kamarádem a mentorem Charliem Laughtonem do hotelového pokoje, než režisér vše doklepl k hercově spokojenosti. A zbytek už patří do zlatého fondu kinematografie.

Kamery se nakonec rozeběhly a zaznamenaly jeden z největších gangsterských opusů všech dob. Coppola natočil ještě rozmáchlejší a detailnější mafiánskou fresku, která se rozpínala do všech možný koutů, více se ponořuje do propojení s politikou i celkového propletení podsvětí. Kombinace sequelu a prequelu, kdy svět poznává ve flashbaccích nezpochybnitelné charisma Roberta De Nira, tu navíc funguje dokonale.

Důraz na sílu Vita Corleoneho geniálně funguje s kontrastem čím dál většího morálního pádu Michaela, jemuž se dostáváme ještě více pod kůži než v případě už tak bezchybné jedničky. Zasloužené péče se však dočkaly i další charaktery a díky poetické, rozmáchlé i pomalé režii zde vše dostane zasloužený prostor. Na vizuálu a výpravě je vidět také štědřejší rozpočet Paramountu, jenž se podle magazínu Variety vyšplhal na tehdy úctyhodných 15 milionů dolarů.

A studio nelitovalo ani jediné bankovky. Prvotní reakce kritiků sice nebyly zrovna nadšené, ne každému sedlo rozdělení mezi dvě časové linie. Nakonec se ovšem snímek potkal s absolutním kritickým i diváckým nadšením. Zatímco první Kmotr si došel pro tři Oscary, pokračování toto číslo zdvojnásobilo a jednalo se o první sequel v historii, co získal zlatou sošku za nejlepší film. Coppola šel v jednotlivých motivech z prvního dílu ještě více do hloubky, snímek je navíc takřka kronikou tehdejší Ameriky a svým zpracováním se posunul daleko za gangsterský žánr. A pro mnohé i daleko nad kvality zdánlivě nepřekonatelné jedničky. Ani po půl století tato výstavní skříň Hollywoodu neztrácí nic ze svého lesku. A nebýt Pacinovi urputnosti, možná jsme se tohoto klenotu nikdy nedočkali.

Nezapomeňte Kmotra II ohodnotit na Kinoboxu. Podívejte se také na žebříček nejlepších gangsterek.

Zdroj: Variety, Bussiness Insider, kniha Sonny Boy, Deadline Hollywood, Wikipedia