Vysvobození vzniklo před 50 lety. Herci bojovali o život a znásilnění muže mužem nese mnoho významů

Počátek sedmdesátých let zastihl Hollywood v nejlepší kondici od roku 1946, kdy návštěvnost v kinech dosáhla vrcholu. Uvolněná kontrakultura šedesátek se konečně promítla také do kinematografie a mladí perspektivní tvůrci dostávali zasloužený prostor realizovat své autorské projekty, po nichž by ještě před pěti lety nikdo ani neštěkl. Jedním z těchto filmařů byl také dnes devětaosmdesátiletý Brit John Boorman, jenž natočil akční klasiky Bez okolků a Peklo v Pacifiku a s příchodem sedmdesátek byl žhavým zbožím.

Pro svůj pátý celovečerní snímek si Boorman, jenž později natočil také kultovní Excalibur, vybral román Jamese Dickeyho Vysvobození (Deliverance), v němž čtveřice měšťáků na kánoích sjíždí řeku v odlehlé jižanské oblasti. Jejich bezelstný výlet přírodou, která postupně podléhá zásahům civilizovaného člověka, se mění v boj o přežití, když je jeden z nich znásilněný místním vidlákem a divoká řeka si začíná vybírat svou daň i na těch nejsilnějších.

Přestože měl Boorman roku 1972 skvělé renomé a do hlavních rolí lanařil Jacka Nicholsona a Marlona Branda, studio Warner Bros. se mu zdráhalo přiklepnout rozpočet, o jaký stál. V módě byly levné a dobovému duchu poplatné filmy jako Bezstarostná jízda, nikoli tvrdě alegorický příběh o tom, jak znásilňujeme přírodu a ona nám to vrátí i s úroky. Brando i Nicholson navíc stáli moc peněz, proto se Boorman spokojil s adekvátní náhradou v podobě Burta Reynoldse a Jona Voighta.

„Točili jsme v příjemných lokacích a měli jsme dobré obsazení, ale studio mě mlátilo po hlavě, abych redukoval rozpočet,“ vzpomínal režisér v rozhovoru pro BBC. „Ve finále ten film vůbec nechtěli natočit. Nezamlouvala se jim především scéna znásilnění. Když studia něco nechtějí, sníží rozpočet a doufají, že prostě odejdete. Tak to smrskli na dva miliony dolarů, já to stejně natočil a měl profit,“ vysvětlil Boorman.

Jako mnoho jeho tehdejších kolegů musel i on bojovat a dupnout si, aby svou vizi nedal všanc studiovým hlavounům. Možná i proto odmítl natáčet ve studiích a odjel do severovýchodní Georgie, kde herce přiměl tvořit chronologicky a navrch takřka bez kaskadérů. Všichni herci museli své scény v kánoích zvládnout naostro, což jim mělo pomoci naladit se na příběh a náladu postav. Netradiční chronologické natáčení ale mělo podle hereckých pamětníků i jiné účely.

„Ty jednodušší peřeje jsou na začátku filmu, přičemž se v jeho průběhu stávají stále složitějšími,“ vzpomínal na čtyřicáté výročí představitel Drewa Ronny Cox pro Hollywood Reporter. „Když jsme se tedy propracovali k těm opravdu těžkým, měli jsme za sebou praxi. Na kánoích jsme strávili nějakých pět až sedm týdnů, osm hodin denně. Byli jsme v tom tedy dost zběhlí,“ ujasnil. Jeho kolega Burt Reynolds ale přišel s více znepokojivým vysvětlením a magazín Maxim zveřejnil slova, která mu prý řekl sám John Boorman: „Když se někdo z vás utopí, můžu to připsat do scénáře.“

Byť tento cynismus vzhledem k extrémní nátuře produkce nelze považovat za prozřetelnost, Boormanova alternativa se několikrát takřka naplnila. Namále měl sám Reynolds, jenž byl známý jako herecký tvrďák a ztvárňoval Lewise, nejsebejistějšího člena party zběhlého v taktikách přežití v divočině. „Spadl jsem do vln, okamžitě se narazil o kámen a pohmoždil si kostrč,“ vzpomínal slavný herec v rozhovoru pro Hollywood Reporter. „Potom jsem se ponořil do vody a ocitl se ve víru. Nemohl jsem se dostat ven a vzpomněl jsem si, co mi říkal jeden chlápek: ‚Když tě to chytí, prostě se dostaň ke dnu. Můžeš se vyprostit, ale nemůžeš tomu uplavat.‘ Tak jsem to udělal. Neřekl mi ale, že mě to vystřelí jako gejzír. Dostal jsem se z toho.“

O život ale bojovali i ostatní odvážní herci. S peřejemi měl neblahé zkušenosti i Ned Beatty, jenž si zahrál uťáplého a nejvíce zhýčkaného Bobbyho. John Boorman ve svém komentáři pro vydání na DVD zmínil, jak herce strhl silný proud a nevynořoval se víc než minutu. Na pomoc mu přispěchal potápěč, ale vše naštěstí dopadlo dobře. „Pomyslel jsem si, že tohle je můj konec,“ svěřil se Beatty časopisu LA Times. „Má žena byla těhotná a napadlo mě, jak se naštve, že jsem se utopil na řece v Georgii,“ dodal.

„Chcete-li bojovat za své principy, je to tvrdý oříšek. Ale my to zvládli,“ potvrdil Boorman ve zmiňovaném rozhovoru pro BBC. A dodal tím vykřičník za komplikovanou produkci, která ale pouze odrážela znepokojivá a kontroverzní témata filmu. Vysvobození je dnes známé hlavně pro dvě kultovní sekvence. První je banjo duet Drewa s místním chlapcem (Billy Redden), který funguje jako dočasné prolnutí jinak absolutně oddělených světů měšťanských konzumentů a vesnických „balíků“, již přežívají s minimem prostředků. Když však energický a radostný duet skončí a Drew chce svému spoluhráči potřást rukou, chlapec se od něj odvrátí a vyjádří nezájem, který je vlastní i ostatním vesničanům tváří v tvář městským cizákům.

Čtveřice přátel, kteří se mezi sebou popichují a mezi nimiž panují znatelné charakterní rozdíly, touží sjet řeku z prchavě znázorněných pohnutek. „Protože tam je,“ odvětí sebevědomý Lewis jednomu z místních na benzínové pumpě. Právě Lewis ale v úvodu naříká nad proměnlivým rázem tamní divočiny a zmíní se, že ji lidé „znásilňují“, když v dáli sleduje kopáče připravené dolovat a zaplavit přilehlý les stojatou vodou.

A to už publikum přivádí k samotné scéně znásilnění Bobbyho bezzubým horalem, která nastává neočekávaně, leč má své pevné opodstatnění. Neúnosně dlouhá a obrazově detailní sekvence je znepokojivá a obtížná na sledování, přičemž proslula také památnou hláškou: „Kvič jako prase.“ Ta původně nebyla ve scénáři a Boorman v komentáři na DVD vzpomínal, že studio po něm chtělo natočit alternativní verze některých scén pro televizní vysílání, které netolerovalo sprostý jazyk. Jeden ze členů štábu na místě přišel právě se slavnou a údernou hláškou, která fungovala jako kompromis pro kino i pro televizi.

Hlavním efektem této hrozivé scény ale zůstává pozvednutí zavedeného subžánru southern gothic, tedy jižanské gotiky, na frekventovaný filmový námět. Jižanskou gotiku etablovali ve třicátých letech dvacátého století spisovatelé William Faulkner a Flannery O'Connor, kteří v jižních částech USA jitřili hluboce zakořeněná zranění a traumata z éry otrokářství a jejího krvavého odkazu. Jedním z odvětví tohoto subžánru je také zobrazení pokrytectví bílé jižanské společnosti, v případě Vysvobození bílých měšťáků, a jih je zobrazovaný jako morálně a sexuálně degradované území plné násilí a znásilňování.

Jižanské území je ve Vysvobození znásilňováno lidmi zvenčí a jeho obyvatelé se mohou bránit prostředky, jež byly tak dlouho užívány proti nim. Jejich vyobrazení jako neetických, mentálně zaostalých a fyzicky odpudivých vesničanů pochopitelně mnohé pobuřovalo a někteří místní to filmu nemohou odpustit ani po desítkách let. „Byli jsme zobrazení jako ignorantští, zpátečničtí, děsiví, deviantní vesničtí balíci,“ stěžoval si tamní komisař Stanley Darnell v portrétu CNN roku 2012. „To nás poznamenalo na dlouhá léta a popravdě to bylo asi nejdále od pravdy. Tihle lidé jsou totiž velmi starostliví a milující.“

Odsuzovat Vysvobození jako urážlivé a zesměšňující jižanskou komunitu je ovšem neadekvátní. Samotné znásilnění je totiž silně alegorické a mnohoznačné. Jednak na něj lze nahlížet jako na „manifestaci vzteku, který vyzařuje z krajiny, popřípadě jako na brutální reakci na znásilnění krajiny zmíněné v úvodu filmu“, jak píše specialistka na jižanskou gotiku, doktorka Bernice Murphy v článku BBC. Podle ní tento subžánr tíhne k „vyobrazování daného regionu jako místa, které zůstalo trčet v závěsu za zbytkem USA“. Vysvobození je podle ní „perfektním příkladem jižanské gotiky, která se střetává s hororovým narativem zaostalosti“.

Takové čtení s důrazem na žánrovou interpretaci hraje klíčovou roli v kinematografickém vlivu snímku, který byl už v sedmdesátých letech nedozírný. Kultovní horory jako Texaský masakr motorovou pilou či Hory mají oči rozvinuly motivy střetu městských obyvatel s jižanskými osadníky v čistokrevná hororová schémata a záporné postavy démonizovaly jako masové vrahy. Na tuto linii poté navázala lavina slasher hororů, v nichž se především mládež dostává do křížku se zabijáky jako Michael Myers či Jason Vorhees.

Vysvobození ale rovněž vznikalo v období války ve Vietnamu a reagovalo na uvolněnou kulturu šedesátek, kdy mladí lidé s květinami ve vlasech toužili opustit shon velkoměst a odjet na jih, aby zde žili v souladu s přírodou. Čtveřice protagonistů tedy vystupuje jako američtí vojáci, kteří přijíždí na zcela neznámé území, kde o ně nikdo nestojí a odkud si odváží celoživotní traumata. Jde o drastické zesměšnění „hipísáckých“ představ o kulturním sjednocení a připomínku toho, jak jsou Spojené státy pod jedinou vlajkou stále rozdělené a jak mohou být pro někoho exotické a nebezpečné.

A to bez toho, že by horalové vystupovali jako jednoznační záporáci – protagonisté si ostatně o problémy sami říkali a nakonec je to prokazatelně řeka, nikoli místní lidé, kteří výpravu nejvíc ohrozí. Jakákoli přirovnání k „předchůdci Texaského masakru“, který je navíc také daleko vrstevnatějším dílem, než se zdá, jsou totiž prachsprostým zjednodušováním.

Vysvobození ostatně pojednává o mužích, kteří berou svou svobodu a nedotknutelnost jako samozřejmost. Ono „znásilnění“, jímž Lewis na začátku popisuje činnost člověka v panenské přírodě, totiž i ve světě filmu zastává pozici jedné z nejhorších věcí, která se člověku může přihodit. Je ale daleko pravděpodobnější, že se stane ženám. Film mimo jiné ukazuje psychologické následky oběti, která váhá nad tím, jak se k dané události postavit a zda ji vynášet na světlo světa. Budou mi věřit, že jsem v tom nevinně a neřekl(a) jsem si o to? Když se hrdinové dlouze rozhodují, jak naloží s mrtvým tělem horala a zda kontaktují policii, stává se Vysvobození etalonem pro oběti znásilnění, které se v mnoha případech raději neozvou. A ve většině případů jde o ženy.

„Ženy ten film pochopí mnohem rychleji než muži,“ potvrdil tuto interpretaci Burt Reynolds roku 2012 v rozhovoru pro Huffington Post. „Ženy to totiž chápou. Muži po mnoho let žonglují se slovem znásilnění a nikdy si neuvědomí, co vlastně říkají. A tenhle film dle mého nutí muže přemýšlet nad něčím velmi důležitým, totiž že rozumíme bolesti, zahanbení a změně v lidském životě.“

I padesát let po premiéře je Vysvobození filmem, který neztrácí na aktuálnosti a jehož vliv na kinematografii nekončí. Jižanská gotika stále ožívá ve filmech jako Zabiják Joe či Ďábel a slůvkem znásilnění pořád plýtváme bez ohledu na to, co se za ním skutečně skrývá. John Boorman, jenž musel za výsledek bojovat i doslovně a schytal ránu pěstí od nespokojeného autora knižní předlohy Dickeyho, přetavil jeden chlapský výlet a jedno traumatické znásilnění v bohatý repertoár žánrových, sociálních či environmentálních motivů.

Vysvobození bylo pátým nejvýdělečnějším filmem roku 1972, jemuž dominoval legendární Kmotr, a vysloužilo si tři oscarové nominace za nejlepší film, střih i režii pro Boormana. A rozhodně nezpůsobilo hromadné odsouzení amerického jihu jako místa zaostalého a zapovězeného. Naopak zažehlo enormní turistický zájem o daný region a roku 2012 byl turismus v čele s raftingem hlavním zdrojem příjmu tamní oblasti v Georgii.

Claude Terry, jenž pracoval jako kaskadér Jona Voighta, ještě téhož roku od Warner Bros. zakoupil některé vybavení použité ve filmu a rozjel společnost Southeastern Expeditions, která je jednou z nejstarších a nejvýdělečnějších raftingových firem na jihovýchodě USA. Ačkoli se Vysvobození těžko sleduje a navozuje primárně znepokojivé pocity, každý si chce jeho pověstné peřeje užít. Nemělo by se ale zapomínat na důležitá poselství filmu, která se za půl století osvědčila jako nadčasová a nestárnoucí.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.