Před 75 lety začala nejtemnější kapitola hollywoodských dějin. Stíhané osobnosti nemohly pracovat pod pravými jmény

Tuto pověstnou „hollywoodskou desítku“ tvořili Alvah Bessie, Herbert Biberman, Lester Cole, Edward Dmytryk, Ring Lardner jr., John Howard Lawson, Albert Maltz, Samuel Ornitz, Robert Adrian Scott a Dalton Trumbo.

Filmoví tvůrci, z nichž hned šest bylo židovského původu, upadli v nemilost pro své sympatizování či přímé zapojení v komunistické straně USA. Tamní vládu znepokojovala představa toho, že tito lidé ve filmech distribuují podprahové buřičské názory. Během druhé světové války byl Sovětský svaz dočasným americkým spojencem, ihned po válce se ale situace změnila. Dvě velmoci si v Evropě rozparcelovaly sféry vlivu a nastala studená válka mezi výzvědnými službami. Strach z komunismu v USA sílil a jeho epicentrum mnozí viděli právě v Hollywoodu.

Už v průběhu třicátých let rostlo napětí mezi filmovými producenty a scenáristickou unií Screen Writers Guild, v jejíchž řadách se údajně nacházelo nejvíce komunistických sympatizantů. Roku 1941 pak Walt Disney v magazínu Variety upozornil na komunistické agitace, které podle něj zavinily stávku animátorů a tvůrců kreslených filmů. Na Disneyho navázal kalifornský státní senátor Jack Tenney, jenž zahájil vyšetřování „rudých filmů“ a jejich tendencí.

Dlouhodobé napětí eskalovalo roku 1946, kdy v kongresových volbách triumfovali republikáni. 29. června téhož roku publikoval zakladatel The Hollywood Reporter William R. Wilkerson článek, v němž řadu hollywoodských insiderů včetně Daltona Trumba osočil z komunistických aktivit. Na popud Wilkersonova seznamu zahájil Kongres v říjnu 1947 slyšení s obžalovanými. A to i přesto, že žádná legální cesta k jejich obvinění vlastně nevedla.

Sérii svědectví zahájil sám Walt Disney, jenž dle svých slov zaměstnával několik pravděpodobných komunistů. Na svědecké listině se objevilo celkem 43 osob, které údajně vstoupily do komunistické strany. Devatenáct z nich svědčit odmítlo a jedenáct z obdrželo předvolání k soudu. Jediný divadelní autor Bertold Brecht zodpověděl všechny otázky, načež zemi opustil. Zbylých deset, které jsme v úvodu vyjmenovali, se odvolávalo na první dodatek Ústavy o svobodě slova, proto vypovídat odmítli.

Jednání výboru bylo podle nich v rozporu s konstitucí a výsledkem politické štvanice na filmový průmysl. 24. listopadu rozhodla Sněmovna reprezentantů v poměru 346 ku 17 proti hollywoodské desítce, která se provinila pohrdáním a nesměla být zaměstnána, dokud nedojde veřejného očištění. Součástí verdiktu byl také roční trest odnětí svobody, který obvinění nastoupili roku 1950.

Nejproslulejším z desítky zůstává scenárista Dalton Trumbo, jenž roku 1941 obdržel oscarovou nominaci za nejlepší adaptovaný scénář k filmu Slečna Kitty. Trumbo vstoupil do komunistické strany roku 1943 a vyznával tzv. isolationismus – tedy upřednostňování domácí politiky před zahraniční. Stejně jako osm dalších vyvrhelů nesměl po roce 1947 v Hollywoodu pracovat, minimálně pod vlastním jménem. Z celé desítky se vykoupil pouze režisér Edward Dmytryk, jenž v září 1950 uznal, že býval komunistou, a označil další „provinilce“.

Po ročním vězení se Trumbo s rodinou a několika přáteli, kteří se rovněž ocitli na blacklistu, přestěhoval do Mexika. Seznamy nepřátel se totiž postupně rozšiřovaly a podílely se na nich stále nové organizace. American Business Consultants Inc. kupříkladu vydávala pravičácký týdeník Counterattack a její členové měli evidentně přístup k archivům FBI i Výboru pro neamerickou činnost. Jejím přičiněním vyšla v červnu 1950 publikace Red Channels, která na komunistický blacklist začlenila hned 151 lidí.

V Mexiku Trumbo pracoval na scénáři původně nesoucím název The Boy and His Bull (Chlapec a jeho býk). Příběh pojednával o mexickém chlapci a jeho milovaném býkovi, který se má v závěru zúčastnit smrtelné koridy. Zoufalý hoch ale strhne přítomný dav, který pro zvíře vyžádá milost. Scénář se nakonec zfilmoval pod názvem The Brave One a roku 1957 se ucházel o tři Oscary – za nejlepší střih, mix zvuku a námět.

Když herečka Deborah Kerr na slavnostním ceremoniálu předčítala jména nominovaných, pod námětem The Brave One byl podepsaný Robert Rich. Ten také sošku získal, ačkoli o něm v Hollywoodu dosud nikdo neslyšel. Oscara za něj převzal Jesse Lasky jr., jenž měl zaskočit v případě, že se vítěz ceremoniálu nemůže zúčastnit. Robert Rich, jenž si sošku nikdy nevyzvedl, se stal největší záhadou v dějinách Oscarů.

Vše se vyjasnilo až roku 1959. Tehdy Akademie anulovala dřívější předpis, podle něhož se nemohli lidé, jejichž jména se nacházela na blacklistu, ucházet o Oscara. Dalton Trumbo vystoupil v lokálních zprávách CBS a potvrdil, že Robert Rich byl jeho pseudonym. Šlo o rozhodující impulz, díky němuž veřejnost poznala, že zakázaní autoři dále tvoří oceňovaná díla. Trumbo ostatně napsal také legendární romantickou komedii Prázdniny v Římě z roku 1953, ovšem místo něj kredit po vzájemné domluvě připadl Ianu McLellanovi Hunterovi. Hunter, jenž se později rovněž ocitl na černé listině, převzal Oscara za námět, ale Trumbovi tajně vyplatil většinu výdělku.

Trumbova pověst se zcela rehabilitovala roku 1960, kdy jej jako scenáristu oslovila hned dvě velká hollywoodská jména – pro Otta Premingera psal válečné drama Exodus a Kirk Douglas jej získal pro historickou epiku Spartakus. Mnoho dalších vyvrhelů ovšem takové štěstí nemělo a také Trumbův příběh dokazuje minimální sebereflexi z pohledu Akademie. Oscara za Prázdniny v Římě obdržela scenáristova vdova až roku 1993 a zapomenutá soška pro Roberta Riche ležela netknutá do roku 1976. Tehdy se u nemocného Trumba zastavil prezident Akademie Walter Mirisch a Oscara za The Brave One mu konečně předal.

„Bylo to, jako kdyby mi představili devatenáctiletého nemanželského syna – máte ho milovat, ale emoce se nedostavují,“ vtipkoval Trumbo krátce nato v tisku. „Mám rád humor, ale tohle je trpké, jelikož spoustě lidí bylo ublíženo a zničilo se mnoho kariér,“ dodal.

Donald Trumbo zemřel 10. září 1976, pět měsíců po Mirischově návštěvě. Jeho temná životní kapitola odráží společenské napětí v dobách studené války, která pronikla i hluboko do uměleckých a kulturních sfér. Z perspektivy filmového průmyslu pak připomíná další kontroverzní událost obklopující oscarové vítězství Marlona Branda ve filmu Kmotr. Brando vyslal na ceremoniál původem indiánskou herečku Sacheen Littlefeather, která při proslovu hájila zájmy původních obyvatel a dočkala se celoživotního pohrdání a zákazu veřejného vystupování. Akademie se jí veřejně omluvila až letos v létě, několik týdnů před její smrtí, k níž došlo 2. října.

zdroj: Hollywood Reporter, The Academy Museum Podcast

Nejdražší český film Jan Žižka přišel na 450 milionů korun. Slavného vojevůdce představuje v době, kdy ještě neexistovalo husitské hnutí. Jedná se tedy nikoli o historický film, ale o fantasy. A recenze této fantazijnosti vychází vstříc.