Slavní herci jako šílení záporáci v mizerných filmech. V čem si legendy kazily pověst?

Frank Langella – Vládci vesmíru ( Masters of Universe )

Dnes šestaosmdesátiletý veterán stříbrného plátna s podmanivým hlasem se formoval do amerického Christophera Lee, když roku 1979 skvěle ztvárnil Drákulu ve stejnojmenné zdařilé adaptaci. Jenže zatímco Lee se do fantaskního světa podíval jako Saruman v Pánovi prstenů, Langella přijal úlohu šíleného dobyvatele Skeletora ve Vládcích vesmíru podle mediální franšízy od Mattela. Jeho nemilosrdný padouch s maskou kostlivce obsadí strategický hrad Šedoleb na planetě Eteria, odkud čerpá moc k ovládnutí celého vesmíru. Zabránit mu v tom může jen hrdina He-Man v podání obnaženého a trochu naolejovaného Dolpha Lundgrena.

Vládci vesmíru však nejsou tak zlí, jak zběžný popis napovídá. Mohutně vykrádají Star Wars či Návrat do budoucnosti a stojí na unikátní hraně mezi čistou sci-fi a jakousi pokleslou fantaskní mytologií. Rozpočet 22 milionů dolarů stačil na několik působivých trikových sekvencí, jenže část filmu se odehrává také na Zemi a na některých kulisách a maskách se šetřilo – některé scény tak připomínají spíš Hvězdné války podle Turka (1982) a bojové sekvence jsou hrozně statické. Lundgren si však nevede zle a hlavně je tu démonický Langella, jenž se posléze nechával slyšet, že jde o jeho oblíbenou roli. Skeletor díky němu není směšný, nýbrž by mohl být mladším bráchou Dartha Vadera naočkovaným Palpatinovou šílenou moudrostí. Být rozpočet ještě vyšší a pod dohledem zkušenějšího režiséra, Vládci vesmíru mohli být víc než jen kultem.

Dennis Hopper – Super Mario Bros.

Jeden čas nebyl v Hollywoodu obávanější herec než Dennis Hopper. Poté, co si k snídani, svačině i obědu podpaloval špeky při natáčení revoluční Bezstarostné jízdy (1969), měl horkokrevný rodák z Kansasu dveře všude otevřené. Pod studiem Universal si tudíž svérázně zaúřadoval nekonvenčním filmem The Last Movie (1971), který po dvou týdnech zmizel z distribuce a Hopper upadl na černou listinu. Jeho legenda však pravidelně ožívala šílenými rolemi v Apokalypse (1979), Modrém sametu (1986), Texaském masakru motorovou pilou 2 (1986) nebo Nebezpečné rychlosti (1994).

Dennis Hopper však nikdy nebyl víc jako Dennis Hopper nežli v nechvalně proslulé videoherní adaptaci Super Mario Bros. Ačkoli měl film podle fenoménu Nintenda svěží ambice a Boba Hoskinse (Falešná hra s králíkem Rogerem) v hlavní roli, výsledek byl chaotický a bizarní. Hopper vládne jako diktátor Koopa podzemní dimenzi, v níž se obyvatelé vyvinuli z dinosaurů. Ztělesňuje zkorumpovaného politika a kapitalistu, proti němuž zbrojí instalatéři z nižší pracovní třídy. Herec nebyl svázaný videoherním předobrazem a rozjel divokou show, během níž z jeho zlosyna, často fyzicky přirovnávanému k Donaldu Trumpovi, nejde spustit oči. Hopper i Hoskins se filmu zřekli, ale minimálně první z nich díky němu vyšperkoval svou unikátní hereckou pověst.

Michael Caine – Aljaška v plamenech ( On Deadly Ground )

Jediný a jedinečný režijní počin Stevena Seagala, majitele nejslavnějšího culíku devadesátých let, není snímkem hodným sešrotování. Problémová akční hvězda se vedle svého filmového ega opírá o záběry na krásnou panenskou krajinu a sympaticky, i když z formálního hlediska dost neučesaně vyjadřuje podporu tamním původním obyvatelům. Šablonovitý příběh by nevadil, horší je standardně nulové charisma protagonisty a zoufale inscenované souboje, jimiž Seagal prochází jen o něco méně ležérně než Terminátor (a podružní záporáci ho přitom nahlas obdivují).

Alespoň se v aljašských plamenech ohřál také oscarový Michael Caine, jenž občas razí osobité castingové volby. Hollywood se mu v té době vysmíval za roli ve čtvrtých Čelistech, která prý hercově matce „zaplatila nový barák“. Caine, jenž prošel renesancí díky druhému Oscaru za Pravidla mošťárny (1998) a zásluhou režiséra Christophera Nolana, byl v půlce devadesátých ve vrtkavé pozici. Zvažoval důchod a roli pod Seagalem přijal ze zoufalství. „Mírně řečeno to nebyl snový zážitek. Točilo se na Aljašce a on byl celkem přívětivý, ale moc jsem ho neviděl,“ vzpomínal herec pro Rolling Stones. „Byl ve světě přeborníkem na jiu-jitsu – nebo cokoli to dělají. Nikdy jsem se s ním nedohadoval. Nechtěl jsem, aby se mnou někde praštil.“

Caine si uvědomoval, že točí mizerný film, ale doba si to žádala. Seagal byl na vrcholu popularity, a přestože Aljaška v plamenech propadla, díky Caineovi má alespoň pořádně slizkého byrokratického padoucha. Hamižný ropný magnát Jennings nehledí na úmrtí na pracovišti ani na ekologické škody a musí odstranit Seagalova vzbouřeného experta za každou cenu, pokud chce včas zprovoznit dosud největší vrt. Herec se spíš zdržuje přehrávání a katalogově zlé postavě propůjčuje úlisné nevypočitatelné charisma.

Raul Julia – Street Fighter: Poslední boj ( Street Fighter )

Od pověstného culíku míříme k roznožkovému specialistovi Jeanu-Claudu Van Dammovi, jenž díky Kickboxerovi, Krvavému sportu a Živému terči chvíli požíval až nezdravé popularity. Z kopce to začalo jít roku 1994, kdy v kinech propadla videoherní adaptace Street Fighter: Poslední boj. A přitom je to vlastně taková zábava! Mrštný Belgičan hraje plukovníka spojeneckých armád, jež ve fiktivní východoasijské zemi potlačují převrat nebezpečného generála Bisona (Raul Julia). Film se pohybuje na pomezí futuristické sci-fi, kdy zloduch ve své pevnosti šlechtí rasu supervojáků, a jakousi satirickou reflexí represivních vojenských režimů v zemích třetího světa. A do toho se v něm musí bojovat, protože to je ve hře.

Zatímco Van Damme vlastně nemá tolik prostoru a s věčným úšklebkem nastavuje bicák i sebevětší početní převaze, Julia si svého arcipadoucha vychutnává. Úspěšný divadelní herec, jenž se stal v devadesátkách hvězdou díky celovečerní Addamsově rodině, trpěl v době natáčení nevyléčitelnou rakovinou žaludku. Úlohu „pod svou úroveň“ přijal kvůli svým dětem, které Street Fightera milovaly. Po náročné operaci zchřadl, ale v australských lokacích a v kostýmu až zázračně ožíval. Jakmile na něj mířily kamery, Julia rozehrál svůj typický shakespearovský koncert, přičemž Bisonovi vtiskl důstojnost hodnou mnohem lepšího filmu. Jeho výkon se ostatně dočkal všeobecného obdivu, herec se však premiéry filmu bohužel nedožil.

Marlon Brando – Ostrov Dr. Moreau ( The Island of Dr. Moreau )

Pro řadu herců 70. a 80. let byl Marlon Brando formativní vzor, jemuž se toužili vyrovnat. S živočišným charismatem odemknul nové dimenze realistického herectví a jako Don Corleone v Kmotrovi (1972) oživil možná nejikoničtější postavu stříbrného plátna. Byl ovšem také podivínem a rázovitou osobností, která hlavně v pozdní fázi kariéry brala práci jako otravnou ztrátu času. Tehdy dvaasedmdesátiletý herec s nadváhou a línou pamětí „ozdobil“ také svůj jediný vyložený propadák, když vskutku nezapomenutelně ztvárnil šíleného experimentátora v remaku Ostrova doktora Moreaua od H.G. Wellse.

Dodnes se jedná o produkci stíhanou legendami, v jejímž zákulisí se děly věci skoro bláznivější než ve scénáři. Měnil se režisér, arogantní Val Kilmer odmítal spolupracovat a Brando, jenž se vyrovnával se smrtí své dcery, si nedokázal zapamatovat text. Museli mu jej předříkávat do sluchátek, což se promítá do monotónního projevu dřívějšího mistra dialogové energie. Jeho postava, která na odlehlém ostrově míchá lidské a zvířecí geny, tvrdí, že spatřila ďábla v mikroskopu. Po scéně chodí v bílém makeupu chránícím ji před sluncem a také s kbelíkem ledu na hlavě, což byl hercův prazvláštní požadavek. Po ruce má také zohyzděného trpaslíka, s nímž Brando vycházel podle všeho nejlépe a odmítal se od něj odloučit. Film nevyznívá řemeslně tragicky, neboť se ho pokoušel zachránit zkušený John Frankenheimer (Ronin). Všechno je v něm ale šíleně strojené, nemotorné a béčkové, což vzhledem k přítomným personám vyznívá zvlášť podivně.

Jeremy Irons – Dračí doupě ( Dungeons & Dragons )

Adaptace deskovky Dungeons and Dragons konečně zaskórovala díky loňské dobrodružné jízdě s Chrisem Pinem a Hughem Grantem. Její zdařilost vynikne zvlášť nápadně, pokud se dnes vrátíte k tragickému pokusu z roku 2000. Herní nadšenec Courtney Solomon si projekt doslova vysnil a bez jakýchkoli filmařských zkušeností jej s pomocí několika vlivných investorů dokázal realizovat. A sehnal také oscarového britského herce Jeremyho Ironse, jenž traumatizoval celou generaci dětí svým dabingem Scara ve Lvím králi (1994).

Jestliže výše uvedené snímky si můžete užívat jako poklesle roztomilé, Dračí doupě je zkrátka scestně ohyzdné. Irons si prý zrovna pořídil zámek, takže nepohrdl žádnou hereckou nabídkou. A možná se mu zamlouvalo i natáčení v českých lokacích včetně úchvatných interiérů kostela Všech svatých v Sedleci, vybavených naaranžovanými kostrami nejméně čtyřiceti tisíc lidí. Ty sloužily jako kulisa pro sídlo Ironsova čaroděje Profiona, jenž řádí jako smyslů zbavený, kdykoli vidí draka, jehož by strašně rád zkrotil. A také chce za pomoci bájného artefaktu zatnout tipec mladé císařovně Savině (Thora Birch), která na rozdíl od něj vyzařuje lidskost. Herec většinu času vykřikuje slogany dožadující se toho, aby „krev jeho nepřátel pršela z nebe“, a uprostřed toporných efektů šíleně přehrává. A v jeho případě je to spíš smutné než zábavné. Alespoň že na zámek zbylo.

John Travolta – Bojiště Země: Sága roku 3000 ( Battlefield Earth )

S Johnem Travoltou to vždy bylo jako na houpačce. Na počátku 80. let byste těžko pohledali nadějnější mladou hvězdu, ale v příští dekádě musel taneční mág děkovat Quentinu Tarantinovi, že jej díky Pulp Fiction (1994) vrátil na hollywoodskou mapu. Travolta nějaký čas setrval na špici, ale přelom tisíciletí oslavil svou dlouho připravovanou scientologickou epikou, z níž zůstává dodnes rozum stát. Bojiště Země už paradoxně staví na pověsti „tak špatné až skvělé“ a Travolta, jenž projekt rozhodující měrou rozhýbal, je samostatnou kapitolou.

Hvězda Pomády propadá šílenství jako dredatý utiskovatel vymírající lidské rasy, kterou ve vzdálené budoucnosti nutí pracovat v dolech a svými činy provokuje nevyhnutelnou rebelii. Náleží k jakýmsi podivným bytostem zvaným Salkové a většinu času vede filosofické debaty s Forestem Whitakerem, jenž asi netuší, v čem se to ocitl. Zatímco Travolta (nemluvě o geniálním dabingu Pavla Trávníčka) je svým způsobem neocenitelný, scénář, masky a režie plná zpomalovaček jsou… vlastně také neocenitelné. Film schytal kupu Zlatých malin, vystupujících jako šprýmová (mnohdy však spíš urážlivá) antiteze Oscarů, a roku 2009 byl dokonce vyhlášen nejhorším snímkem dekády. Za vidění však už díky excentrickému zloduchovi rozhodně stojí.

Robert De Niro – Dobrodružství Rockyho a Bullwinkla ( The Adventures of Rocky & Bullwinkle )

Zatímco průkopnická Falešná hra s králíkem Rogerem triumfálně uspěla a Space Jam těžil z popularity Looney Tunes a Michaela Jordana, další filmy spojující kreslenou animaci s realistickým prostředím a živými herci většinou pohořely. Prapor opět vztyčila až nedávná Rychlá rota o bývalých televizních hvězdách Chipovi a Daleovi, kteří jsou na stopě padouchovi deformujícímu populární animované hrdiny. Jejím zapomenutým předchůdcem je přitom Dobrodružství Rockyho a Bullwinkla, jež do našeho světa přivádí kreslené postavičky z 60. let.

Robert De Niro, jenž v devadesátkách řádil jako Mafián, šéf Casina nebo Frankenstein, hraje kresleného padoucha známého jako Fearless Leader, jenž s poskoky pronikne do reality a osnuje televizní vysílání v rámci své RBTV (Really Bad Television), které miliony sledujících Američanů promění v poslušné zombie. Zastavit ho může jen sličná agentka FBI Sympathy (Piper Perabo) s animovanými parťáky, veverkou Rockym a losem Bullwinklem. Ti na desítky let uvízli v televizních reprízách a musí zasáhnout v době, kdy zblblá civilizace potřebuje pomoc tradičních pohádkových hrdinů.

Na rozdíl od zbylých titulů se jedná o čistou parodii, jíž nelze upřít zběsilé tempo a smršť nápadů. Mnoho z ledabyle hromaděných motivů se však nechytne a jen díky přítomnosti tolika předních herců dnes odtušíme, o jak ambiciózní projekt vlastně šlo. De Niro dělá karikaturu bondovského zloducha, s monoklem v oku šlukuje elektronku a mluví se silným východním přízvukem, přičemž dojde i na recitaci jeho legendárního zrcadlového monologu z Taxikáře. Na alkoholovou párty lepší film těžko pohledáte.

Ben Kingsley – BloodRayne

Když máte v hereckém registru Mahátmu Gándhího nebo Itzhaka Sterna, asi si můžete dovolit na čas vypnout a shrábnout snadné peníze. Ben Kingsley je ikonický a nesmírně vytížený herec, jenž v posledních letech sice vyklidil nejprestižnější pozice, ale s podřadnými tituly si jej moc nespojujeme. Neštěstí si vybral roku 2005, kdy s bílou kšticí podrýval svou pověst v katastrofických Lovcích dinosaurů. Ještě větší ostudou však byla jeho účast ve videoherní adaptaci BloodRayne od legendárního německého neumětela Uwe Bolla. Režisér s nepatrnou dávkou talentu, zato však s obdivuhodnou schopností nalákat známé herecké tváře, je pravidelným laureátem Zlatých malin a tvůrcem škvárů jako Sám v temnotě (2005), Ve jménu krále (2007) nebo Postal (2007).

BloodRayne patří k jeho nejhorším a tedy nejlépe obsazeným zářezům. Michael Madsen a Michelle Rodriguez jsou lovci upírů, kteří se v 18. století v Rumunsku spolčí s krvežíznivou mutantkou Rayne (Kristanna Loken) v boji proti jejímu otci, krutému upírskému králi Kaganovi (Kingsley). Vzniká nesporně roztomilá podívaná, jíž nasazuje korunu Kingsley sázející na znepokojivý minimalismus. Své dialogy cedí mezi zuby, jako kdyby se za ně styděl, a většinou jen strnule hledí před sebe. Zábava spočívá čistě v tom, že opravdu koukáme na pardála ze Schindlerova seznamu a Sexy bestií, jenž se připletl do neodvratné katastrofy. Herec pro časopis Time přiznal, že zkrátka vždy chtěl hrát upíra a jeho důvody k přijetí role byly poněkud dětinské.

zdroje: Time, Kinobox, Rolling Stone