Jedna z nejvšestrannějších hereček slaví 90. narozeniny. Ellen Burstyn se po půlstoletí vrátí k Vymítači ďábla

„Vím, že jsem úspěšnou herečkou. Ale to neznamená, že si automaticky připadám jako úspěšná osoba,“ prozradila Ellen Burstyn roku 2014 v podcastu WNYC Studios s názvem Death, Sex & Money. S prvním bodem jejího prohlášení nelze polemizovat. Od roku 1971, kdy získala první oscarovou nominaci za oceňované drama Poslední filmové představení, sbírá ve své profesi jedno uznání za druhým. Od roku 2000 dokonce s Al Pacinem, Harveym Keitelem a Alecem Baldwinem šéfuje dramatické škole Actors Studio, jíž prošly legendy jako Marlon Brando nebo Paul Newman.

V osobním životě ale Burstyn, narozená 7. prosince 1932 jako Edna Rae Gillooly, poznala hořkost a zklamání především od mužů, kteří jí dlouho neposkytli kýženou oporu. Se dvěma bratry a rodiči vyrůstala v Detroitu, ale otec rodinu brzy opustil a nikdy se nepokusil o napravení vztahů. Ve škole Burstyn hýřila aktivitami v oblasti dramatických či sportovních kroužků, ale samotná výuka ji nenaplňovala a od osmnácti let se protloukala na vlastní pěst jako tanečnice a později modelka.

V osmnácti letech rovněž podstoupila ilegální interrupci, což ji dlouhodobě poznamenalo. „Nikomu to nedoporučuji. Není to správná věc. Na druhou stranu, pokud žena otěhotní a o dítě nestojí, tak se ho zbaví jakoukoli cestou. A i když jde o ilegální věc, pak ji to neodradí. Tak jako mě. Zanechá vám to na duši jizvy. Ilegální interrupce mě zničila a znovu už jsem nemohla otěhotnět,“ popisovala Burstyn ve zmíněném podcastu.

V rychlém sledu prošla třemi manželstvími, ale každé skončilo nešťastně. Billa Alexandera si vzala roku 1950, o sedm let později se rozvedli. Roku 1958 se provdala za režiséra Paula Robertse, s nímž adoptovala syna Jeffersona. Svazek jim vydržel pouze tři roky. O další tři roky později stanula před oltářem s hercem Neilem Nephewem, jenž si později změnil příjmení na Burstyn, v čemž ho choť následovala. Zpočátku láskyplný vztah rozvrátila manželova schizofrenie. Choval se násilně, opustil ji a následně se pokoušel usmířit, ale roku 1972 přišel rozvod.

V autobiografii Lessons in Becoming Myself herečka vzpomíná, že po vzájemném odloučení ji Nephew soustavně stalkoval, než se vloupal do jejího domu a znásilnil ji. Policie odmítla zasáhnout, neboť znásilnění mezi manžely se tehdy za zločin nepovažovalo. „Policie mi řekla, že se nevměšují do problémů v domácnosti. Řekla jsem, že mi vyhrožuje smrtí, a co vlastně mají jako policisté na práci. Odpověděli, že zatýkají zločince poté, co spáchali trestný čin. ‚Takže mám zavolat, až mě opravdu zabije?‘ zeptala jsem se. A policista odvětil, že ano,“ líčila Burstyn v podcastu.

Nephew spáchal roku 1978 sebevraždu a Burstyn se nikdy znovu neprovdala. Soustředila se na práci, v níž se jí od samých začátků dařilo. Ve 23 letech se rozhodla stát herečkou a vyzkoušet štěstí na Broadwayi. Sekretářka jednoho z agentů jí řekla o hře Fair Game, která vyžaduje obsazení úlohy modelky. Burstyn se zúčastnila konkurzu a uspěla. V průběhu padesátých a šedesátých let pak hostovala v různých televizních pořadech a roku 1964 debutovala ve filmu Sbohem, Charlie od Vincenta Minnelliho.

Důležitý zlom nastal roku 1967, kdy začala brát soukromé lekce u Lee Strasberga v newyorském Actors Studio. To založil roku 1947 Elia Kazan a stalo se školou pro nejlepší hollywoodské herce. Burstyn našla ve Strasbergovi chybějící otcovskou autoritu a po několika letech si ve studiu vysloužila celoživotní členství.

K mezinárodní slávě herečku katapultovala sedmdesátá léta a role v Posledním filmovém představení, Alice už tu nebydlí, Příští rok ve stejnou dobu a hlavně ve Vymítači ďábla. Mládeži nepřístupný horor Williama Friedkina se vyznačoval vyčerpávajícím natáčecím procesem a náročný režisér užíval pochybné, jakkoli perfekcionistické metody. Vystřelil například ze skutečné zbraně, aby z herce Jasona Millera vypáčil dostatečně šokovaný výraz, a zejména jeho přičiněním si Burstyn přivodila vážné zranění zad. Při natáčení scény, kdy jí posedlá Regan mrskne přes pokoj, s Burstyn nešetrně házel kaskadér. Hereččinu žádost o zmírnění Friedkin naoko vyslyšel, načež kaskadéra pokradmu instruoval, aby ještě přitvrdil.

Jen v sedmdesátých letech Burstyn obdržela čtyři oscarové nominace, z nichž jednu proměnila. Konkrétně za drama Alice už tu nebydlí, pro jehož režii osobně vytipovala mladého Martina Scorseseho. V osmdesátkách přišlo další ocenění za spirituální drama Vzkříšení, ovšem Burstyn se přeorientovala na televizní tvorbu. Nominaci na Zlatý glóbus získala za minisérii People vs. Jean Harris, kde ztvárnila vražedkyni, a jednu sezónu běžel její komediální pořad Ellen Burstyn Show.

Sérii televizních filmů jen občas narušila ambiciózní díla pro kina jako Podoby lásky se Seanem Connerym. Velký návrat na stříbrná plátna znamenalo roku 2000 drsné Requiem za sen, v němž Burstyn přijala roli důchodkyně závislé na lécích na předpis. Na tuto náročnou úlohu se pečlivě připravovala a shodila deset kilo, přičemž spolupráci s režisérem Darrenem Aronofskym si zpětně pochvaluje. Requiem za sen jí vyneslo šestou oscarovou nominaci a ukázalo, že její herecké schopnosti jsou neomezené.

V následujících letech si zahrála rovněž v Aronofskyho Fontáně, ve vysmívaném Rituálu s Nicolasem Cagem, který představuje hereččin ojedinělý kariérní přešlap, nebo v Interstellaru Christophera Nolana. V něm ztvárnila umírající dceru protagonisty, již v průběhu filmu hráli také Mackenzie Foy a Jessica Chastain. Stále se jí daří v televizi, kde hostovala v úspěšných seriálech jako Politická hra, Dům z karet či Zákon a pořádek. Před dvěma lety zazářila v dramatu Střípky ženy jako konzervativní matka, jejíž dceru čeká soud s porodní asistentkou, protože při porodu doma její dítě zemřelo.

Burstyn ani v 90 letech s herectvím nekončí a po půlstoletí konečně kývla na roli v pokračování Vymítače ďábla. Režíruje David Gordon Green, jenž dostal na starost i novou trilogii Halloween, a snímek naváže přímo na události Friedkinova originálu. V rozhovoru pro The Hollywood Reporter vysvětlila, co ji k nečekanému rozhodnutí přivedlo: „Mnoho verzí druhého Vymítače ďábla jsem odmítla. Tentokrát mi nabídli spoustu peněz, ale přesto jsem řekla ne. Potom se vrátili a původní nabídku zdvojnásobili. O tom jsem musela popřemýšlet, bylo to opravdu hodně. Pomyslela jsem si, že ďábel zkouší mou cenu. A hned další myšlenka mi napověděla, že mým honorářem může být stipendijní program pro magisterské studující na Pace University. A toho jsem také dosáhla, financují stipendium pro mladé herce a herečky.“

Ellen Burstyn tedy na podzim života dává najevo, že jí záleží na výchově nových generací. S vlastním stářím si hlavu neláme, jak prozradila před třemi lety v rozhovoru pro Vulture. „Proč byste se měli stydět za to, kolik let jste na světě? Vždycky svůj věk ochotně prozradím. Podle mě je důležité, aby ho člověk dokázal přijmout.“ Vyrovnat se s konečností života jí pomáhají také psí mazlíčci, jichž prý za život vystřídala nespočet.

Fabelmanovi jsou poloautobiografické dílo režiséra Stevena Spielberga. 75letý klasik, co má za sebou přes 40 filmů, už u nás ale přestává být hvězdou a jeho zpověď je až příliš nenápadná a sofistikovaná.