Andrej Tarkovskij

V roce 2018 tu byl snímek Úsměvy smutných mužů, který nabízel alkoholikům možnost duchovního vykoupení. Spisovatel Josef Formánek v knižní předloze zpracoval příběh svůj i příběhy jiných a režisér a scenárista Dan Svátek je obsadil charismatickými herci. Filmová adaptace tak sloužila jako jakási audiovizuální příručka pro začínající abstinenty. Lehce překvapivý divácký úspěch vedl téměř automaticky k tomu, že muselo přijít volné pokračování Dvě slova jako klíč.

Šance, že jste za celý život nezhlédli ani jediný snímek Stevena Soderbergha, je opravdu malá. Za svou čtyřiatřicetiletou kariéru jich americký režisér, jenž proslul jako pionýr nezávislé tvorby a experimentálních formálních postupů, natočil přes tři desítky. A vedle toho se podílel na výrobě pěti oceňovaných seriálů. Jeho projekty často propojují společná témata zabývající se psychologií, loupežemi či informačním cyklem médii a vládou řízené společnosti, ovšem každý je v podstatě jiný a originální.

Osmačtyřicetiletý režisér a scenárista Václav Kadrnka patří k nejosobitějším autorům současné české kinematografie. Jeho debut Osmdesát dopisů vyprávěl o přípravách na emigraci v 80. letech. Křižáček, v němž hrál Karel Roden, byl zase jakousi středověkou meditaci o hledání ztraceného syna. Třetí autorův počin je opět osobní a tentokrát se odehrává v současnosti – zachycuje několik dnů v životě rodiny, která navštěvuje u nemocničního lůžka starého otce v kómatu. Klíčovou otázkou zůstává, zda je film vybroušením určité metody či vidění světa, nebo zda už jde o překročení limitů psychické únosnosti většiny publika.

Část 2 - Každý nějak začínal. Někteří filmoví režiséři museli ukázat velkou píli a trpělivost, než se jim povedlo na poli celovečerní tvorby uspět, jiní se do černého strefili okamžitě a hned svým prvním snímkem přepisovali filmové kroniky. Jaké jsou ty nejpamátnější a nejvydařenější režisérské debuty?

Ambiciózní česká produkce, o které bylo v posledních týdnech napsáno první i poslední, se konečně představila divákům v tuzemských kinech. Krutý příběh z období druhé světové války byl převážně pro své stylistické uchopení a málomluvné vyprávění přirovnávám k tvorbě Andreje Tarkovského. Právem?

Každý režisér má svůj jedinečný rukopis, který jeho fanoušci dobře poznají. Italský architekt a ilustrátor Federico Babina se pustil do odvážného projektu, kdy styly slavných režisérů promítl do "domů, které odráží jejich tvorbu".

Ambíciou najnovšieho opusu Terrenca Malicka Strom života, oceneného na poslednom festivale v Cannes Zlatou palmou, je ukázať divákovi život Zeme a ľudského druhu na nej. Vo filme sa veľmi výrazne prejavujú dve mierky: makro – výjavy z histórie planéty a mikro – osudy rodiny v 50. rokoch 20. storočia. O ich prepojení a jeho teologických a filozofických aspektoch sa bude zrejme ešte dlho diskutovať; rovnako aj o spriaznenosti (či, naopak, opozičných pozíciách) Malickovej argumentácie s rôznymi jeho predchodcami z daných oblastí. Dôležité však je mať neustále na pamäti jedno: Malick nenapísal teologicko-filozofický traktát, ale nakrútil film. Z toho dôvodu je potrebné diskutovať predovšetkým o obrazoch, spôsoboch, ktorými vyjavujú zmysel, o vzťahoch medzi nimi navzájom, medzi obrazmi a zvukmi, atď.