„Stav vědomí mezi bdělostí a spánkem.“ Je sledování filmů stejné jako prožívání snu?

Občas mluvíme o snové logice či snovém vizuálu nějakého filmu. Obvykle to znamená, že dané dílo sice vychází z naší každodenní reality, přesto se od ní různými tajemnými a na první pohled těžko pochopitelnými způsoby odchyluje. Obrysy objektů i samotného příběhu mohou být mlhavější, kauzalita rozhodně není nejdůležitější a snová díla často laškují se surrealismem či magickým realismem.

Ve filmové teorii se lze setkat s termínem „oneirický“, což znamená, že se daný film či seriál týká snu. Ať už tím, že fenomén snu tematizuje a něco o něm vypovídá, anebo navozuje atmosféru, jako by se člověk ve snu nacházel. Název pochází z řecké mytologie, kde se jako oneiroi označovala zhmotnění snů. Typický příklad se nachází v Homérově Iliadě, kde Zeus přinutí krále Agamemnóna k zahájení bojů právě prostřednictvím přesvědčivého snu, který na něj sešle.

Filmovědný termín má pochopitelně blízko k psychoanalýze, vždyť zkoumání snů vnesl do moderní vědy na přelomu 19. a 20. století Sigmund Freud. Ještě předtím, než se podařilo psychoanalytické přístupy plnohodnotně využít pro zkoumání filmů, však někteří teoretici o snových kvalitách tohoto média uvažovali. Platí to především pro Jeana Epsteina a Ricciotta Canuda.

Podobností mezi filmem a sny se později chytla i spousta dalších výzkumníků a teoretiků přemýšlejících o povaze filmu. Vlivný byl třeba text Il cinema di poesia (Kino poezie) od známého italského režiséra Piera Paola Pasoliniho, v němž filmař zdůrazňoval, že filmy a sny hovoří stejným jazykem. Vyjadřují se totiž pomocí obrazů a vizuálních znaků, jimiž jsme neustále obklopení.

Slavný sémiotik Roland Barthes v článku En sortant du cinéma (Vycházení z kina) z poloviny 70. let připodobnil divácký zážitek k paraoneirickému stavu. Už jen tím, že se diváci a divačky vydávají během svého volného času do kina, se chtějí oddat jiným zážitkům než běžně ve své každodennosti. Při opuštění sálu se tudíž cítí ospalí a malátní jako po probuzení. Už na počátku 50. let přitom zakladatel surrealismu André Breton v textu Comme dans un bois (Jako v lese) hovořil o sledování filmu jako o specifickém stavu vědomí mezi bdělostí a spánkem.

Zároveň je důležité si uvědomit, že ve snových filmech nejde jen o hledání symbolismů a alegorií, ba naopak – pochopení rozumem rozhodně není nutné. Oneirická povaha díla spíše umožňuje intuitivní naladění na jádro příběhu, na jeho emocionální podstatu. David Lynch, ikona filmové snovosti, se v mnoha rozhovorech vehementně bránil nátlaku novinářů, aby vysvětlil, o čem jeho filmy jsou. Nakonec totiž zřejmě nezáleží na tom, zda za finální podobou díla stojí pečlivé rozmýšlení každé jeho součástky, anebo jestli se jedná o výsledek nahodilých erupcí kreativity. Podstatný je divácký zážitek a možnost vcítit se do předloženého příběhu, jeho hrdinů a hrdinek.

A kteří tvůrci výše popsané charakteristiky snových filmů splňují nejlépe? Jako první příklad se nabízí samozřejmě Počátek, kolosální mix akčního filmu, sci-fi a thrilleru od Christophera Nolana z roku 2010. To se totiž tematikou snu, nevědomí a hluboko pod povrchem zasutých obsahů zabývá nejen explicitně prostřednictvím příběhu o pronikání do vzpomínek, ale v mnoha momentech i snové logiky či deformovaného vizuálu využívá, ať už se jedná o popírání gravitačních zákonů či ulice a domy zvedající se až k nebesům.

Snově je strukturovaná i mysteriózní hra Loni v Marienbadu (1961), do hluboko zasutých vzpomínek se noří romance Věčný svit neposkvrněné mysli (2004) či halucinogenní horor Jakubův žebřík (1990), vrcholem ukrajinského magického realismu je folklórní romance Stíny zapomenutých předků (1964) a za zmínku stojí i tuzemský příspěvek, surrealistická hororová pohádka o dospívání Valerie a týden divů (1970), která bude od 4. června zdarma k vidění na iVysílání České televize.

Opomenout nelze ani téměř kompletní tvorbu zmíněného Davida Lynche. Ať už se díváme na Mulholland Drive (2001), Modrý samet (1986), Inland Empire (2006), Městečko Twin Peaks (1990), Lost Highway (1997) či třeba Zběsilost v srdci (1990), neskrývaná snovost prostupuje všechna díla amerického umělce. Podobně lze nahlížet i tvorbu Federica Felliniho či Andreje Tarkovského, v menší míře též Larse von Triera, Ingmara Bergmana, Nicolase Roega, Michela Gondryho, Gaspara Noého, Jana Švankmajera, Alejandra Jodorowského, bratrů Stephena a Timothyho Quaye a výčet by mohl pokračovat ještě dlouho. Překračování hranic naší reality a oddávání se neomezeným možnostem snů je totiž pro spoustu tvořivých mozků až příliš lákavé, aby jej šlo ignorovat.