Gravitace, Avatar, nebo Vesmírná odysea? Duna má mezi nejkrásnějšími sci-fi filmy dost soupeřů

Jaké další tituly ale stojí za zhlédnutí (či spíše připomenutí), pokud jde o vizuální opulentní sci-fi snímky? Nejblíže ke stylu druhé Duny má… samozřejmě první Duna z roku 2021. V ní audiovizuální hody dokázaly udržet pozornost i té části publika, které příběh přišel poněkud podchlazený. Kontrast mezi drobnými, křehkými lidskými těly a monumentálními prostory starodávných staveb či ještě starších pouštních horizontů si velké plátno rozhodně zasloužil. Jaké další sci-fi kousky se vepsaly do dějin filmového vyjadřování obrazem? V náhodném pořadí si jich několik připomeňme.

Avatar a Avatar: The Way of Water

Dva nejnovější (ehm) filmy Jamese Camerona nemá smysl od sebe oddělovat, oba totiž navzdory značné propasti mezi uvedením redefinovaly to, co očekáváme od špičkového 3D blockbusteru. První Avatar způsobil renesanci trojrozměrné technologie a během několika následujících let se řada velkých produkcí dočkala i hojně promovaných (ačkoli leckdy spíše zbytečných) 3D verzí. Globální kasovní i kritický úspěch pokračování pak mnohé překvapil a stvrdil Cameronovo vizionářství a technokratický přístup k filmařině, díky němuž v kinech nezažijeme mnoho opulentnějších dobrodružství než těch, co se odehrávají na planetě Pandora.

Gravitace ( Gravity )

Alfonso Cuarón sice nemá tak zlomovou filmografii jako Cameron, přesto už má doma hned čtyři Oscary a každé z jeho děl stojí za velkou pozornost. Gravitace získala před dekádou sedm Oscarů včetně toho za nejlepší film. Navzdory nevýraznému příběhu totiž šlo o spektákl téměř avatarovských rozměrů a kamera Emmanuela Lubezkiho kroužící kolem Sandry Bullock a George Clooneyho v nekonečném, nehostinném vesmíru je opojnou lahůdkou i dnes.

2001: Vesmírná odysea ( 2001: A Space Odyssey )

Co by to bylo za výběr jakkoli zásadních sci-fi bez filmu, který je i více než půl století od svého vzniku stále považován za klíčový žánrový etalon? Dávno předtím, než se počítačové triky staly nevyhnutelným standardem každé sci-fi, dokázal tým Stanleyho Kubricka pomocí praktických efektů a precizní práce kamery strhnout do té doby naprosto nevídaným způsobem – a z hlediska hloubky estetického i filosofického prožitku překonává souboj pár astronautů s umělou inteligencí a následný trip časoprostorem téměř vše, co v rámci filmového média vzniklo.

Blade Runner , Blade Runner 2049 a Příchozí ( Arrival )

Rozsáhlý, propracovaný svět sci-fi klasiky Ridleyho Scotta vypráví obrazem extrémně efektivně a hlavního hrdinu s tváří Harrisona Forda posílá do mnoha barvami hýřících dystopických lokací. Mnoho obrazů Blade Runnera je spíše znepokojivých a budujících výrazně jinou atmosféru, než na jakou jsme u běžných sci-fi zvyklí, ale to je ostatně jeho hlavní předností. Důraz na vizuální stránku a odstíny různých lokací později zdůraznil Denis Villeneuve v pokračování Blade Runner 2049, jež se roku 2017 rovněž zařadilo mezi tituly, pro jejichž plné docenění je velké plátno potřeba. A když už jsme u Villeneuva, sluší se zmínit i jeho hloubavé Příchozí, komorní i velikášské zároveň.

Interstellar (2014)

A když už jsme několikrát pochválili Villeneuva, můžeme rovnou zmínit i dalšího současného velikána Christophera Nolana. Ten na propracované vizualitě ostatně postavil celou svou režisérskou kariéru, a tak i žádném jeho snímku nelze říct, že by nevypadal výborně. Z hlediska sci-fi žánru se však nejdále dostal během hrátek s ohýbáním prostoru v Počátku a především v monstrózně rozmáchlém Interstellaru, který se tématy i ambicemi přiblížil Vesmírné odysee z posledních dekád snad nejvíce.

Atlas mraků ( Cloud Atlas ) a Fontána ( The Fountain )

Co jiného než vizuálně propracovaný snímek můžeme čekat od tvůrců Matrixu a thrilleru Lola běží o život? Lana i Lily Wachowski a Tom Tykwer si na výjimečném vzhledu svých děl vždy zakládali, takže i jejich spolupráce na zfilmování komplikované knihy o provázanosti lidských osudů napříč časem a prostorem snad ani nemohla nevypadat krásně. Což pro leckoho nevyvážilo poněkud zmatené podání příběhu, ale o velkolepou sci-fi událost bezesporu šlo. Což ostatně platí i pro uvědoměle nestřídmou, epicky rozmáchlou a přiznaně kýčovitou Fontánu od Darrena Aronofskyho, jež dodnes patří mezi extrémně polarizující filmové zážitky.

Abychom aspoň na chvíli zabrousili do raritnějších vod, zmíníme tento komplexní pohled do lidského nitra prostřednictvím výletu daleko do vesmíru. Pomalá a tíživá sci-fi Andreje Tarkovského přináší na ploše bezmála tří hodin příběh o psychologovi, jemuž podivné působení oceánské planety doslova oživuje vzpomínky na zesnulou choť. To samozřejmě nezní jako námět pro explozemi a mezihvězdným cestováním nabitý spektákl, kamera Vadima Jusova však záběr po záběru servíruje zážitky, na které se jen tak nezapomíná.

Z výběru je patrné, jde převážně o dobře známé a divácky oblíbené filmy, a to jsme dokonce nechtěli být tak prvoplánoví, že bychom vyzdvihovali hned první Hvězdné války. Mezi komorními dramaty či obskurními horory se totiž hledají zapadlé kousky přece jen snáze než v případě megalomanských, povětšinou drahých produkcí, jež nešetří ani na reklamních kampaních. V profilech jednotlivých snímků se můžete podívat, na jakých platformách jsou aktuálně k vidění a mrkněte i na náš žebříček nejlepších sci-fi, jemuž momentálně vládne právě druhá Duna.