Recenze: Zelený rytíř je podmanivým převyprávěním středověké básně, které oslovuje svým vizuálem i hloubavostí

Zelený rytíř vychází z tradiční anglické básně, kterou neznámý autor sepsal v pozdní fázi 14. století a později dostala název Sir Gawain and the Green Knight (Sir Gawain a Zelený rytíř). Jejím hrdinou je synovec krále Artuše a nejmladší rytíř u Kulatého stolu Gawain (Dev Patel), jenž na Štědrý den přijímá výzvu tajemného rytíře s nadpřirozeným zjevem (Ralph Ineson). Ten se bez ohlášení objeví u Kulatého stolu a přítomné muže přemlouvá ke hře, která má otestovat jejich statečnost a ctnost – dobrovolník mu může uštědřit libovolnou ránu mečem, avšak na příští Vánoce se musí dostavit do jeho Zelené kaple a přijmout od něj naprosto totožný úder. Neobvyklou výzvu přijme právě mladý Gawain, jenž usiluje o čest a sní o velkých skutcích, a jediným úderem setne rytíři hlavu. Jeho sok však s hlavou v dlaních posléze odchází a Gawain se o rok později vydává dokončit jejich hru a přijmout osudový úder.

Snímek na motivy artušovské legendy se už od úvodních záběrů obléká do hávu středověké fantasy a jeho ústřední motiv, jímž je putování Gawaina zrádnou a nekonečnou krajinou, slibuje soudobého následovníka takových výpravných klasik, jakou je například Excalibur z roku 1981. Režisér David Lowery má ovšem s tradiční látkou poněkud jiné záměry a více než epické výjevy či rozmáchlé krajinomalby jej zajímá interpretační rozsah básně, čemuž ostatně odpovídá také rozpočet. Ten totiž činil velmi střídmých patnáct milionů dolarů, čímž po započtení inflace za čtyřicet let starým Excaliburem výrazně zaostává.

Ani zdaleka to však není ke škodě věci. Lowery se koneckonců zapsal do povědomí především festivalového publika svým artovým a vyprázdněným Přízrakem, pojednávajícím o osamělém údělu zemřelých lidských duší a jejich přimknutí k dříve milovaným osobám. Zeleného rytíře navíc produkuje nezávislá společnost A24 a osobitý režisér znovu rozehrává spíše pocitový a atmosférický příběh, který nikam nepospíchá a jehož hloubavé sdělení vyvěrá z řady symbolických obrazů, jež si divák může interpretovat dle svého. Zatímco literární předloha tak končí víceméně doslovně, jak mi alespoň prozradil výtažek z Wikipedie, pro filmovou verzi se Lowery rozhodl zamíchat kartami a jeho vize Gawainova dobrodružství ponouká vzrušující a nejednoznačné čtení, které nesouzní s typickou hollywoodskou doslovností.

Gawain ostatně není klasickým ztělesněním udatného a chrabrého rytíře,

který by máchnutím meče zvládl napravit i sebevětší rebelské povstání. Nepočítáme-li krátký prolog, kdy mu, sedíce na trůnu, náhle vzplane celá hlava plamenem, jeho první scéna se odehrává v nevzhledném nevěstinci, přičemž jeho jediný ‚hrdinský‘ čin spočívá v setnutí hlavy klečícího a odevzdaného soka. Lowery, jehož vize středověku kombinuje neutěšenost a chlad s výraznou barevnou stylizací, se namísto dynamické akce soustředí na vnitřní rozpory svého protagonisty i jeho poslání. A diváka dokáže zaháčkovat nejen svým podmanivým audiovizuálním dotykem, který spočívá i v náboženských chorálech či nečekaných úhlech kamery, nýbrž také nepředvídatelností věcí příštích.

Jeden rok, dělící Gawaina od jeho slíbené výpravy k bájné Zelené kapli, uteče ve filmu jako voda a osamělý poutník se ocitá na cestě, lemované náhodnými a až senzuálně laděnými setkáními. V jedné chvíli se svým koněm prochází bojištěm, posetým nehybnými mrtvými těly, čímž jakoby Lowery sděloval, že vyprávění od podobných epických akcí záměrně odvrací hlavu – a možná zároveň vztahuje tento výjev ke králi Artušovi, jenž dle pověstí v bojích sám připravil o život stovky nepřátel. Následně je Gawain přepaden trojicí zlodějů, kteří jej svážou a připraví o koně, což prý režisér zamýšlel jako poctu svému milovanému filmu Barry Lyndon od Stanleyho Kubricka, v němž protagonista čelí podobně nepříznivému setkání.

Zelený rytíř celkově balancuje na této ‚meta‘ úrovni a ze svých vzorů si bere inspiraci, kterou přetváří v originální a nepředvídatelné schéma. Změna kulis, prostředí a charakterů je v něm pravidelná, tudíž se během dvou hodin projekce stále objevují nové podněty, které vznáší další otázky a které předznamenávají možné interpretace a události. A zatímco některé výjevy nemají tak stabilní myšlenkový podklad, popřípadě nejsou až tak stylisticky opulentní a dechberoucí, jak by si Lowery asi přál, po nástupu závěrečných titulků rozhodně převládá pocit uspokojení a mimořádného zážitku.

Snímek si přitom bere na paškál náročné existenciální motivy a putování Gawaina za osudnou zkouškou proměňuje v nadčasové zamyšlení nad spolupůsobením ctižádosti, rodinných hodnot a duševní nesmrtelnosti. Na své cestě potkává náš hrdina také podivně blazeovanou dívku, která po něm žádá, aby z jezírka vylovil její ztracenou hlavu – Lowery touto epizodkou snad dává vzpomenout na zmiňovaný Přízrak a zobrazuje bloudění duše, která se potácí po našem světě bez podstaty a bez cíle. A podobným dojmem vyznívá i Gawainovo putování a jeho cíl. Ten jej má dle pravidel připravit o hlavu a o možnost vrátit se k milované přítelkyni Essel (Alicia Vikander), ovšem porušení dohody jej může stát ještě mnohem více. Honba za prchavou rytířskou ctí, poklidným spočinutím své duše a zřejmě i za uspokojením vlastní matky, která při úvodním magickém rituálu Zeleného rytíře sama přivolala, se v ambivalentním závěru jeví skoro ironicky – Lowery se ostatně v jednom rozhovoru svěřil, že jeho vztah s matkou, na níž až přehnaně lpěl, do příběhu rovněž otiskl.

Láska v podobě zelené stuhy, již Gawainovi daruje urozená paní (rovněž s tváří Alicie Vikander) a která má zranitelného rytíře ochránit, je v součtu pouze překážkou na jeho cestě k rytířské odvaze a vnitřnímu naplnění. A je na divákovi, aby si přebral, jaký osud a jaká volba by pro něj tváří v tvář sekeře Zeleného rytíře byly moudřejší. Snímek je svým způsobem antitezí vznešených rytířských balad s vyvolenými hrdiny a v závěru předznamenává tragické následky, které může Gawain na sebe i na celé království přivolat, pokud v rozhodujícím okamžiku učiní špatnou volbu.

Problémem Loweryho specifického přístupu může být snad jen to, že Zelený rytíř místy nemá úplně srovnané, k jakému formálnímu výrazu se přiklonit – a nebude tedy ani výjimečně meditativní pro publikum ujíždějící kupříkladu na symbolické tvorbě Tarkovského, ani příliš zábavný pro běžnější masové publikum. Některé dialogy a monology jsou navíc příliš balzamované ve zvláštním světě filmu, jehož nátura je interpretační výzvou sama o sobě, a něco hodnotného sdělí jen málokomu. Alespoň jsou však vypouštěny z úst skvělých herců, kteří do svých rolí bez výjimky pasují, a je radost je sledovat, potažmo poslouchat jejich archaické přízvuky – Dev Patel v titulní úloze předvádí svůj zřejmě nejprocítěnější výkon, ale na menším prostoru nezaostávají ani půvabná Vikander, Ralph Ineson se svým hřmotným hlasem, bodrý i tajuplný Joel Edgerton nebo Sean Harris coby Artuš.

Zelený rytíř je film, který nevzniká každý rok a za nějž by každý náročnější divák měl bezmála poděkovat. Za dvouhodinovou pozornost nás David Lowery odmění podmanivým audiovizuálem i hloubavým příběhem, který se vždy nesleduje úplně hladce, ale o to více umí ve finále rezonovat a vynášet smysluplné interpretační soudy. Přestože se odvíjí od tradičních literárních či obecně vypravěčských děl, výsledná podoba snímku je velmi originální, mystická a snad i protnutá ironickým nádechem, shazujícím samou podstatu hrdinství či chcete-li přímo rytířství v populárních filmech. Pokud si hodláte jeho pohlcující formu náležitě vychutnat, pak by měla být návštěva kina, kam Zelený rytíř vstupuje již 16. září, jasným a jediným východiskem.

Hodnocení: 80 %