20 neobyčejných filmů, které na Oscarech zcela propadly

V tomto článku si proto představíme konkrétně 20 veskrze známých a hlavně oblíbených filmů, u nichž možná ani nevíte, že na prestižním oscarovém klání zcela ostrouhaly, ba ani nedostaly možnost se ho zúčastnit. O relevantnosti cen Akademie si můžeme myslet své, ale skutečností zůstává, že pro velkou většinu tvůrců jde o nejvyšší formu vyznamenání, jakou mohou za svou práci obdržet. Tudíž nás mnohdy vůbec nenapadne, jak dobré a významné snímky (a navrch od respektovaných tvůrců) v minulosti neobdržely vůbec žádnou nominaci. Tady je máme.

Začneme s už avizovaným počinem legendárního Stanleyho Kubricka, který se stal v průběhu let jedním z pilířů filmové popkultury. Film patří k těm nejlépe hodnoceným na IMDB a pro svůj neopakovatelný charakter zaujímá výsadní postavení v historii žánru, k němuž zdařilé pokračování Doktor Spánek nemohlo přiblížit. Dobové přijetí však bylo více než vlažné. Někteří kritici zpochybňovali Kubrickovo rozhodnutí vystavět příběh kolem maniakálního Jacka Nicholsona, diváci se zpočátku do kin moc nehrnuli (šlo však o trvalku, která studiu nakonec vydělala) a akademici film zcela ignorovali. Kdo ovšem nezapomněl Osvícení poctít přidáním na nominační listinu, bylo tehdy začínající ocenění Zlatá malina. V tomto „antioscarovém" klání si snímek vysloužil nominace za nejhorší herečku pro Shelley Duvall a nejhoršího režiséra pro Kubricka. Poněkud úsměvné vzhledem k odkazu filmu i jeho hlavního tvůrce.

Vždy, když slyším některou z ikonických melodií, jež mistr Ennio Morricone pro Tenkrát na západě zkomponoval, vzpomenu si v prvé řadě na to, že Akademie byla roku 1968 nejspíše hluchá. Tedy, hluchá i slepá. Po jednom z nejlepších filmů všech dob (objektivně dle hodnocení diváků a kritiků) nebylo na udělování Oscarů ani vidu, ani slechu. Snad proto, že koncem šedesátých let byl western pro Američany dávno přežitým žánrem a italské spaghetti westerny Sergia Leoneho frčely především v Evropě, Tenkrát na západě nemělo na zlaté sošky nárok. A to i přesto, že kritici film převážně opěvovali a hrály v něm populární zámořské hvězdy. Dnes jde o absolutní klasiku s hypnotickou inscenací mizanscény, silným příběhem a s hudbou, kterou zná snad každý. Jen ty zasloužené Oscary jaksi schází.

Slavný faceoff Roberta De Nira a Al Pacina bude navždy tučně zapsán do kroniky významných filmových těl a fanoušci si mohou opakovaně vychutnávat vybroušenou psychologii, realistické akční scény, boží herecké výkony i chirurgicky přesnou režii Michaela Manna. Ani to všechno ale nepřesvědčilo Akademii, která jeden z nejlépe hodnocených a nejkultovnějších filmů roku 1995 ignorovala. Smetanu místo toho slízl Mel Gibson se Statečným srdcem a místo Nelítostného souboje se v nominacích vyhřívalo například Babe - galantní prasátko.

Je samozřejmé, že filmy podobně vědeckofantastického a dokonce hororového ražení si pro Oscary zkrátka nechodí, ale Věc představuje filmařinu natolik skvělou a bezprecedentní, že se jeden stejně musí Akademii divit. Vyprávění s plíživou atmosférou a neodhadnutelným vývojem si v ničem nezadá s o pár let starším Vetřelcem ani s o pár let mladšími Vetřelci, kteří si pro zlaté plešouny chodili. A co víc, také v tomto skvostu se najde stopa Zlatých malin - nominaci za nejhorší hudbu obdržel Ennio Morricone, jeden z nejúspěšnějších skladatelů filmové hudby, jehož zdejší score je považován, jak jinak, za kultovní.

Legendární Charlie Chaplin příliš úcty od Akademie nesklízel. Už při úplně prvním udělování Oscarů byl jasným favoritem jeho Cirkus, který nakonec víceméně ostrouhal, a ani další jeho mistrovská díla si pozornost akademiků nevysloužila. Byla to jednak romantická Světla velkoměsta, ale hlavně bravurní Moderní doba, která přinesla pravdivou sociální kritiku zabalenou do tradičně promyšlených a úderných němých gagů. Ano, roku 1936 už byla zvuková éra dávno v plném proudu a němé filmy už neplnily celovečerní programy kin, ale Moderní doba je přesto natolik skvělým dílem, že absence na oscarové listině i zpětně zaráží. Chaplin nakonec získal čestného Oscara až roku 1972 a jeho předání doprovázel nejdelší potlesk v dějinách ceremoniálů. Aspoň že tak.

Mnohými považován za nejpozoruhodnější dílo sovětské kinematografie, ani Stalker si u americké kritiky a Akademie dostatečný věhlas nevydobyl. Andrei Tarkovsky patří v tomto ohledu k vůbec nejpřehlíženějším slavným režisérům, i když stěžovat si na to určitě nemusel - na různých evropských festivalech posbíral cen až až a hlavně, jeho přístup k filmové estetice se nikdy moc neshodoval s hollywoodskými vypravěčskými parametry. I tak by ale nominace za nejlepší zahraniční film roku byla v případě Stalkera rozhodně na místě - není to zážitek pro každého, ale je to ZÁŽITEK, což se dá napsat jen o nevelké hrstce výjimečných snímků.

Také poslední snímek Stanleyho Kubricka, mnohými označovaného za největšího filmaře své doby, se nedočkal pražádných oscarových vavřínů. Spalující touha vznikala neuvěřitelných 400 dní a její konečnou verzi předvedl Kubrick studiu pouhých šest dní před svou smrtí. Sám režisér se prý nechal slyšet, že jde o jeho nejlepší dílo, s čímž se nedá úplně nesouhlasit - podobně ocejchovala snímek ve své době i řada předních amerických kritiků, byť se našlo také mnoho těch, kteří ho zavrhli. Tradičně perfekcionistické vyprávění si však vysloužilo pouze jednu nominaci na Zlatý glóbus za nejlepší hudbu, a Kubrick se tak na oscarových kláních definitivně stal trvale přehlíženým tvůrcem.

Jistě, v tomto případě nejde o typicky oscarový počin. Na druhou stranu nelze vyvrátit, že King Kong představuje kanonické dílo dobrodružného žánru a disponuje skvělými filmařskými nápady, které fungují i v dnešní době. V podstatě všechny vrcholné sekvence z remaku Petera Jacksona vděčí za inspiraci právě pánům Cooperovi a Schoedsackovi. Akademie to ale viděla jinak a neobdařila tuhle nestárnoucí klasiku ani nominacemi v několika technických kategoriích. Žádný jiný film z roku 1933 přitom při zpětném pohledu takového věhlasu nepožívá - vlastně z celých třicátých let se mu jich vyrovná jen hrstka.

Dostane se také na britského mistra hororu. Alfred Hitchcock je autorem množství nedotknutelných filmových klasik a jednoznačně se řadí mezi pět nejuznávanějších režisérů historie, a přesto mu připadl až ten povinný zlatý plešoun za celoživotní zásluhy. A zatímco skvosty jako Psycho, Vertigo nebo Ptáci sbíraly alespoň nějaké nominace, rafinovaná a precizně gradovaná konverzačka Vražda na objednávku zcela ostrouhala. A to přitom disponuje skvělými hereckými výkony, bravurní inscenací na uzavřeném prostoru a příkladným vedením pozornosti, které zajišťuje neopakovatelně napínavý průběh. Kdo neviděl, doporučuji ihned napravit.

Sergio Leone podruhé. A znovu lze napsat skoro to samé jako v případě Tenkrát na západě. Takřka tříhodinový westernový kolos s názvem Hodný, zlý a ošklivý má všechny ingredience hodnotného filmového díla - bohatou výpravu, dobového ducha, skvělé herce, ikonickou hudbu a mistrovský střih. Jen na ty Oscary to zase nestačilo. Westerny už holt moc nefrčely a v zámoří Leoneho tvůrčí poetice nerozuměli, popřípadě shlíželi na násilné spaghetti westerny s prozíravostí. Klasikou se tak snímek stal až s odstupem času.

Legendární švédský filmař Ingmar Bergman si sice nikdy nemohl stěžovat na nepřízeň Akademie, ale jedno z jeho nejpozoruhodnějších děl se přesto na oscarových listinách neobjevilo. Persona předkládá vysoce intimní psychologický rozbor ženské psychiky a přetavuje na plátno tehdejší Bergmanovu tvůrčí krizi, přičemž nechává prostor pro vlastní interpretace. Kritici byli z filmu převážně nadšení a roku 1972 byl časopisem Sight & Sound dokonce označen za pátý nejlepší v celé historii, ale toho nejblyštivějšího hmotného ocenění se Persona nedočkala.

Nenápadný snímek o přátelství dvou věkem i povahou odlišných bytostí se stal postupem let dokonalým testamentem své doby, ale Akademici mu bohužel žádnou pozornost nevěnovali. Tu si režisér filmu Hal Ashby uzmul až u svých následujících projektů jako Poslední eskorta či Návrat domů, zatímco nádherně procítěný příběh mladého netečného Harolda a stárnoucí živelné Maude zůstal v tomto směru trestuhodně nedoceněný. Kritikům tehdy příliš nesedl černý humor a slavný Roger Ebert mu udělil jen jednu a půl hvězdičky ze 4, čímž možná pokryl i stanovisko Akademie.

Sergio Leone potřetí. Dvanáct let prý režisér nosil v hlavě a rozvíjel mnohovrstevný příběh z mafiánského podsvětí, čemuž odpovídá i výsledné zpracování. To nejenže atakuje délku čtyř hodin, ale především opět předhazuje publiku precizně a vynalézavě odvyprávěnou mozaiku lidských životů v dusném zločineckém prostředí, která dodnes bere dech. Od režie a výpravy přes scénář, kameru, herce až k hudbě - tady všude měly být minimálně oscarové nominace, ale chyba látky. Rok 1984 patřil Miloši Formanovi a jeho Amadeovi, za což jsme samozřejmě rádi, ale alespoň ždibíček úspěchu by si rozhodně zasloužil i věčně přehlížený Leone.

Přestože zřejmě nebylo v USA v 80. letech populárnějšího autora teenagerských komedií, Oscary byly Johnu Hughesovi odepírány. Mohl bych stejně tak dobře psát o Snídaňovém klubu, který se těší ještě většímu věhlasu, ale můj osobní favorit z Hughesovy nadílky se jmenuje Volný den Ferrise Buellera, kterého považuji za možná nejlepší americkou komedii své doby. Hlavní hrdina oslovuje v průběhu vyprávění přímo diváka a ten zažívá unikátní jízdu plnou nečekaně vypointovaných vtipů a skvělých hereckých výkonů. Akademie se ale tak dobře nebavila, byť se tentokrát dá její rozhodnutí, a to ignorovat film určený veskrze pro mladistvé, trochu pochopit.

Někomu jeho humor jistě nesedí, ale pro mnohé je Big Lebowski naprosto kultovní záležitostí na opakovaná zhlédnutí. Bratři Coenové jsou dlouhodobě respektovanou tvůrčí dvojkou, která na Oscarech několikrát uspěla, ale ani vybroušený komediální scénář a přímo heroické výkony všech herců jim v tomto případě žádné nominace nepřinesly. Jde samozřejmě o poněkud bizarní mix parodie na různé žánry s naprosto specifickými charaktery a humorem, ale tentokrát nemohu jinak, než sobecky zastávat názor, že Akademie těžce zaspala.

Na jednu stranu tomu rozumím. Akademie oceňuje převážně filmy, které se nějak vyjadřují k závažným myšlenkám nebo interpretují důležité historické události. Kam orli nelétají je spíše ztělesněním špionážních tradic trochu ve stylu Jamese Bonda, s neohroženými hrdiny, nečekanými zvraty a třeskutým akčním zakončením, v němž občas hapruje logika. Ovšem je to natolik dobře natočený, nasnímaný i zahraný akční spektákl, s tak chytrou komunikativností směrem k divákovi a tak adrenalinovým závěrem, který se neztratí ani v porovnání s dnešními možnostmi mainstreamu, že bych sypal jednu oscarovou nominaci vedle druhé. Třeba už jen za legendární scénu na lanovce.

Ještě jednou se dostane také na slavnou bratrskou dvojici. Jejich portfoliu dominují filmy jako Fargo, Tahle země není pro starý nebo již zmiňovaný Big Lebowski a moc pozornosti se neupírá na skvělou komorní kriminálku z roku 1990, v níž si svou možná nejlepší roli střihl charismatický Garbiel Byrne. V době premiéry si kritici všímali, že nejvíce Millerovu křižovatku ocení milovníci klasických filmů noir, v čemž osobně vidím její největší půvab, ale současně šlo možná o jeden z důvodů, proč akademici odvrátili zrak jinam - jmenovitě k Tanci s vlky Kevina Costnera.

A nejhorším režisérem roku se stává.... Nakonec to nebyl Brian De Palma, který vzkřísil a renovoval gangsterskou klasiku ze 30. let, ale jeho jméno se skutečně ocitlo v nominacích na nejhoršího režiséra roku 1983. Ano, tak dynamicky a kreativně natočený snímek jako Zjizvená tvář, který v sobě ukrývá tunu často citovaných sekvencí a hlášek a navrch ještě zdaleka nejpropocenější kreaci Al Pacina, se nesetkal s pochopením u nemalé části kritické obce, která mu vytýkala grafické násilí a opulentní béčkovost. Oscarová vrátka tedy zůstala tomuto mafiánskému eposu uzavřena, přestože se stal v podstatě okamžitou klasikou a popkulturním fenoménem.

Král nezávislé tvorby Jim Jarmusch je dalším filmařem, který beze zbytku trumfuje na festivalech, ale oscarové žně jsou mu zapovězeny. Žádný z jeho kultovních snímků neviděl jedinou oscarovou nominaci navzdory tomu, že disponují pozoruhodnými hereckými výkony, neotřelou výpravou a příběhy, které dokáží vtáhnout a oslovit. A právě Mrtvý muž je dost možná jeho nejpozoruhodnějším a současně nejlepším dílem, slučujícím westernové tradice a epizodický narativ s důrazem na černý humor a odhalování okolního nepřívětivého světa. Pro řadu diváků i kritiků jde o myšlenkový mišmaš, v němž se lze jen těžko orientovat, ale mě osobně unikátní charakter vyprávění okouzluje a mrzí mě, že zůstal natolik přehlížen.

Jeden z těch filmů, který vás buď nadchne, nebo znudí a naštve. A jelikož patřím k té první skupině, nemohu si zmínku o epicky pojatém Atlasu mraků odpustit. Šest příběhových linií splývá v myšlenkově bohatou výpověď o lidstvu a jeho dobrých i špatných vlastnostech, a byť vyprávění nedosahuje variability knižní předlohy a neústí do ničeho tak velkolepého, nelze z něj odtrhnout oči. Oscarové nominace bych očekával minimálně za výpravu, kameru, masky, vizuální efekty a pro Jima Broadbenta, jenž si svůj part obzvlášť vychutnal.

Tak to je vše. V diskuzi samozřejmě uvítám vaše připomínky a návrhy filmů, které se mi do žebříčku nevešly. Ještě jednou pak připomínám, že jsem bral na vědomí problematické postavení Oscarů v otázce posuzování filmařské kvality - pouze jsem využil věhlasu tohoto ocenění coby toho nejprestižnějšího a od toho pak dále odvíjel výběr dle mého skvělých filmů, které nedosáhly ani na nominaci. Žebříček nejlépe hodnocených snímků historie naleznete na našich stánkách v sekci žebříčky, stejně jako přehled nejlepších oscarových snímků.