Recenze #2: Nabarvené ptáče - Snese krutý příběh s minimem slov srovnání s Marketou Lazarovou?

Ať už bude tahle recenze hovořit ve vztahu k filmu jakkoliv, je třeba hned v úvodu usnést, že Václav Marhoul si zaslouží mé velké uznání, stejně jako i uznání té nemalé části publika, které leze česká kinematografie posledních let spíše na nervy. Dosud nepříliš plodný tvůrce obětoval deset let života adaptaci jednoho z nejvíce kontroverzních románů minulého století z pera Jerzy Kosinskiho, přičemž si dokázal opatřit takřka dvousetmilionový rozpočet, sehnat kupu zahraničních hereckých osobností a ve finále i vytvořit kolem prestižního zahraničního uvedení filmu humbuk, jaký mu navzdory řadě kritických ohlasů může veškerá tuzemská konkurence jen tiše závidět. Nabarvené ptáče se stalo okamžitým fenoménem ještě před oficiálním uvedení do našich kin, a už jen tahle skutečnost je v podstatě obdivuhodná.

Zajímavé jsou také rozporuplné ohlasy, které slibovaly zážitek z odvážného, originálního a snad i ozvláštňujícího filmového díla. A skutečně si nepamatuji, že bych kdy v kině zastihl něco tematicky či formálně podobného. Příběh o mladém chlapci (obdivuhodný Petr Kotlár), který za druhé světové války po smrti své tety bloudí neutěšenou venkovskou krajinou, v níž naráží na krutost a lidské pudy v té nejzvrhlejší a nejzákladnější podobě, naboptnal do téměř tříhodinové stopáže, zarámován do epizodické struktury a prosycen nekonečnými pasážemi bez dialogů, které by podle tvůrců stejně jako hudební podkres jen odváděly pozornost od dominantní atmosféry a dojmů z fyzických lidských skutků.

Tomuto kroku na jednu stranu naprosto rozumím. Černobílá kompozice se jeví vzhledem k morálně černočerné látce jako správný a přirozený krok, zatímco málomluvnost skutečně prohlubuje senzitivní napojení na trpělivé obrazové vyprávění a rozdělení do kapitol pomáhá pravidelně obměňovat různá prostředí a aktéry, kteří se vzájemně značně diferencují z morálního hlediska. Tenhle konkrétní postup má své pro i proti. Za pozitivní považuji zejména fakt, že takto koncipované tříhodinové poznávání rozličných a válkou zmítaných aktérů ústí v depresivní a hodnotné zmapování tehdejší bezútěšné doby, jejích rasových a náboženských předsudků a striktních praktik přežití. Z obrazů Vladimíra Smutného většinou dýchá uhrančivá atmosféra, a byť jich řada zavání samoúčelným uměleckým kalkulem, osobně jsem neměl problém s tím, že bych měl pro nedostatek dialogů tendenci koukat průběžně na hodinky.

V centru vyprávění stojí samozřejmě putující mladý chlapec, jenž prochází

epizodkami pojmenovanými jednoduše dle dalších klíčových aktérů, které během cesty "domů" potkává. Scénář si v tomto ohledu dává záležet, aby vývoj chlapcova pohledu na svět pojal skrze jeho zkušenosti v jednotlivých kapitolách co možná nejkomplexněji. V úvodu u své tetičky je mladík ještě dítětem, které si hraje s natahovacími figurkami a s odporem hledí na zabití slepice, postupně ale poznává všechny představitelné neřesti, hrozby či nevyhnutelnosti okolního dospělého světa, od samé smrti přes znásilnění, víru v Boha až po vraždu, a ve finále se stává sám dospělým jedincem, vychovaným nikoli lidmi, ale válkou a jejím všeobjímajícím dotykem.

Marhoul přitom sleduje všechno to trýznivě dění relativně nezúčastněně, spoléhajíc se právě na budovanou atmosféru a případně na nadužívání detailů. Divák většinou rozumí, co mohlo být v dané chvíli vyřčeno, ale často se také stává, že záběry na dlouze zírající postavy či mrtvolnou krajinu film zbytečně a rádoby umělecky protahují. A tím už se dostáváme ke zřejmě nevyhnutelným problémům. Totiž že chlapcův vývoj je sice dobře rozvržený na úrovni vypravěčské struktury, ale skutečný emocionální dopad na diváka získává pouze nárazově, a to ještě velmi zřídka. Kamera vždy vkusně uhne před znázorněním těch nejhorších zvěrstev a film tak většinou působí docela neškodně, jako myšlenkově hluboká, ale povrchně znázorněná cesta peklem. Cesta, která je navíc až zbytečně zdlouhavá a graduje tak moc nenápadně, vyloženě na úrovni sdělení mezi řádky, že ve finálním aktu ani nejde odhadnout, jestli má do konce zbývat už jen deset minut nebo ještě hodina.

A to je škoda, protože minimálně psaný materiál je pro jednotlivé epizody relativně silný a Marhoul častokrát ukazuje, že mu nechybí obrazová představivost a že zvládá inscenovat i náročné akční scény (přepadení vesnice kozáky je opravdu scénou na světové úrovni). A jak už bylo zmíněno, do většiny dílčích úloh se povedlo sehnat závidění hodný zástup skvělých herců, kteří opravdu nepotřebují mluvit, aby rozdávali na všechny strany autoritu, strach či v několika případech i pozitivní emoce (největším bastardem překvapivě Julian Sands, i když Udo Kier dotírá se svým exploatačním trikem se lžící). A nadchlo mě i obsazení těch vyloženě vedlejších figurek (už by se asi dalo mluvit o pouhém komparzu), které je směsicí od pohledu odpudivých vesnických buranů (připomnělo mi to podobně naturalistické obsazení mnichů ve Jménu růže).

Pro Nabarvené ptáče mám rozhodně slova uznání, která budou kromě herců a kamery směřovat především na hlavního tvůrce Václava Marhoula, jenž se odvážil vytáhnout stereotypní českou produkci, která umí dát divákům tak akorát Přes prsty, na mezinárodní uznávanou úroveň. Srovnávání s Tarkovským a Marketou Lazarovou není na místě, Nabarvené ptáče je dílem značně formálně usedlejším, více naturalistickým a bohužel i povrchnějším. Má velmi dobře ukočírovanou strukturu vyprávění a dokáže podat oslovující obrázek zlé doby, která se v historii lidstva opakovala nesčetněkrát a coby průvodce životem vychovává mladé i staré lidi ve strachu a v předsudcích. Na druhou stranu chybí opravdu pamětihodné scény, které by se zaryly hluboko pod kůži a pomohly tuhle přehlídku řemeslné jistoty a skvělých úmyslů gradovat do něčeho ještě umělecky výraznějšího a snad i osobitějšího. Přesto klobouk dolů, snad se v Čechách dočkáme podobně odvážných, a navrch ještě více originálních a ozvláštňujících následovníků.

Hodnocení: 70%

2. světová válka ve filmu