Vysmívaný král béčkových filmů, který natočil jednu z prvních marvelovek, na smrtelné posteli prosí fanoušky, aby se s ním rozloučili vzkazem

Aktualizace: Albert Pyun bohužel zemřel. Pyunova manželka na Facebooku napsala: „Albert Pyun odešel v sobotu 26. listopadu v 17:50. Seděla jsem s ním při jeho posledním výdechu, který zněl, jako by se zbavoval tíhy světa.“

Původní zpráva: Albert Pyun propadl jako malý laciným béčkovým hororům a akčním filmům, na které se vypravoval do kina na rodné Havaji a poté se pokoušel jejich kouzlo zachytit ve vlastních krátkých snímcích natočených na kameru jeho rodičů. Během studia na střední škole začal pracovat v několika produkcích v Honolulu, než přišel opravdový průlom –⁠ dostal pozvání od japonského herce Toshira Mifuneho na stáž do Japonska. Původně měl Pyun pracovat na filmu Akiry Kurosawy Děrsu Uzala (1975), v němž měl Mifune hrát, ale herec se rozhodl nabídku nepřijmout. Místo toho se Pyun podílel na Mifuneho televizním seriálu pod vedením Kurosawova kameramana Takao Saita. Po návratu do Států se Pyun věnoval hlavně natáčení reklam.

Celovečerně debutoval snímkem Meč a čaroděj (1982), který úspěšně využil tehdejšího hladu po fantasy filmech. Film o princi (Lee Horsley), který pomocí meče s třemi čepelemi musí pomstít svou vyvražděnou rodinu, zachránit království a osvobodit dívku (Kathleen Beller), stál pouhé čtyři miliony dolarů a vydělal jich 39. Šlo o neuvěřitelný start a paradoxně současně o vrchol Pyunovy kariéry, neboť se mu podobný úspěch již nikdy nepovedlo zopakovat. Následně sice natočil několik filmů, které se mezi milovníky pokleslé zábavy těšily kultovní pověsti, žádný ale neměl patřičný finanční ohlas. A to včetně pokračování Kickboxera, kde studio věřilo v automatický úspěch, ale ten se nedostavil (což bylo zklamání i pro Sashu Mitchella neboli Kouďáka z Kroku za krokem, který Van Dammea vystřídal v hlavní roli).

Pro samotného Pyuna šlo navíc většinou o bolestivé projekty. Cyborg (1989) s Van Dammem měl být stylizovaným, černobílým béčkem s rockovým soundtrackem, ale testovací projekce nedopadly dobře. Pyun musel z produkce odejít a snímek dokončilo studio (přičemž o střih se postaral sám Van Damme, podobně jako to udělal u Živého terče Johna Woo).

Plánované pokračování Cyborga Rytíři (1993) s fantastickým Lancem Henriksenem v roli záporáka nakonec prošlo proměnou v nový projekt, navíc plánovaný rovnou jako trilogie, ale mizerné tržby tuto vidinu pohřbily. Ambiciózní ranná marvelovka Kapitán Amerika (1990), kde se původně pro hlavní roli myslelo na na Dolpha Lundgrena (bohužel už ale točil marvelovského Mstitele) a Arnolda Schwarzeneggera (který zase neměl správný akcent), skončil jako tragédie, protože došlo na tradiční krácení proti vůli režiséra. A přestože by to možná od béčkaře čekal málokdo, studio mu vždy vyhazovalo dialogy a chtělo více akce (viz Cyborg).

Podobně nešťastně pro Pyuna dopadl Profesionál (2001), v němž si zahráli Tom Sizemore, Dennis Hopper, Steven Seagal, Jaime Pressly, Peter Greene a Ice-T. Pyun chtěl hutné psychologické drama, ale studio očekávalo béčkovou zábavu, hotový sestřih mu vzalo a předělalo ho tak, aby více odpovídal tomu, co diváci čekají od seagalovky. Výsledkem byla tragédie, kterou se Pyun po letech pokusil vyvážit vlastním režisérským sestřihem, jenž uvolnil na internet. Byl v mnoha ohledech v mizerné kvalitě a dnes již není k dohledání, dobové reakce nicméně dávají Pyunovi za pravdu, že šlo o odlišný a výrazně lepší film.

Posledním použitelným filmem Pyunovy kariéry jsou akční Podlé zbraně (1997) s Christopherem Lambertem, v nichž se musí navzájem povraždit skupinka zabijáků v uzavřené budově. Není to nic sofistikovaného, kdo by si ale chtěl doplnit vzdělání, jde jednoznačně o nejzábavnější pozdní pyunovku, v níž si Lambert s přehledem krade všechny scény pro sebe.

Nejčastěji se Pyun vracel do postapokalyptických kulis, nehnala ho ovšem láska k samotnému prostředí. V roce 2012 v San Franciscu se Pyun po promítání filmu Road to Hell (2008) podělil o to, že šlo čistě o praktické rozhodnutí: „Lokace, které nebyly v troskách, byly dražší. Lokace, které byly v troskách, zdemolované nebo v nich došlo k nějakému velkému požáru, bylo mnohem snazší získat. A jejich majitelům nezáleželo tolik na tom, jak jste je opustili. Takže to byl hlavní důvod, proč spousta filmařů jako já tíhla k tomuto žánru.“

Ačkoli šlo čistě o praktické rozhodnutí, vzniklo díky němu velmi slušné akční sci-fi Nemesis (1992), v níž se policejní kyborg utká s androidy, což byla nepokrytá vykrádačka Blade Runnera (1982) a Terminátora (1984). Pyun následně natočil několik pokračování, ty již ale nestála za řeč. První Nemesis je mimochodem film, který následně vykradl Underworld (2003) v rámci scény, v níž se hrdinka prostřílí přes podlahu několika podlažími domu.

Z Pyunovy filmografie si pak zaslouží vypíchnout ještě dva svérázné kousky. V akční komedii Drtič mozků (1993) má supermodelka Samantha (Teri Hatcher) doručit tajemnou květinu své sestře a netuší, že se jedná o bájný červený lotos, jehož síla může vést k ovládnutí světa. Takže po ní jdou ninjové a chytají kulky do dlaní. V minimalistické sci-fi konverzačce Zákeřnost (1989) je pro změnu v centru dění muž, který unese dívku do opuštěného skladiště a tvrdí jí, že je mimozemšťan. Pokud nemá zničit planetu, musí s ním mít ona sex. Jakkoli mohou znít zápletky obou filmů absurdně, jde o solidně hodnocené kousky, které určitě stojí za pozornost.

V roce 2013 Cynthia Curnan, Pyunova manželka, jež napsala a produkovala řadu jeho filmů, oznámila, že byla jejímu muži diagnostikována roztroušená skleróza, proto musí ukončit svou filmovou kariéru. Pyun přesto několik filmů dokončil a v plánu měl další. Ty už ale světlo světa nespatří. Začátkem měsíce Curnan na Facebooku požádala fanoušky, aby Pyunovi posílali osobní vzkazy, které mu přečte. Konkrétně uvedla: „Albert se znovu zhoršil. Viděla jsem na něm, že se toho bojí. Pracoval příliš horečně. Zeptala jsem se, kam tak spěchá. Odpověděl, že když přestane, je konec. Prosím, napište mu vzkaz, abych mu ho mohla přečíst. Osobní vzkaz od vás ho opravdu potěší. Myslí si, že už mu nezbývá mnoho času.“

Vzkazy od té doby neustále přibývají, což vedlo k následující aktualizaci příspěvku. „Albert při poslechu vašich vzkazů plakal radostí i smutkem. Cítí se hrozně, že vás zklamal, protože nedokončil své poslední dva filmy. Chtěl z nich udělat šestidílný televizní seriál. Pracoval a snažil se jako maniak; bylo to jediné, na čem mu skutečně záleželo. Pro Alberta neúspěch nikdy nepřipadal v úvahu,“ dopsala k původnímu příspěvku Curnan.

Pokud jste někdy měli to štěstí narazit na Pyunovu tvorbu, můžete mu vzdát hold na následujícím odkazu, kde je zmíněný facebookový příspěvek. A pokud neměli, možná je na čase si doplnit filmové vzdělání. Tarkovskij to není, ale filmové umění má řadu podob. A béčkové filmy Alberta Pyuna jsou jednoznačně jednou z nich.

P.S.: Jeden se musí ptát, jestli by se Pyunova kariéra vyvíjela jinak, kdyby opravdu dostal možnost režírovat původně plánovaný Total Recall (1990) s Williamem Hurtem. Scénář, který chtěl natočit, byl nicméně mnohem méně akční, než si studio představovalo. To bylo prostě Pyunovo prokletí.

V posledních dnech nás německá a česká bulvární média zásobovala dezinformacemi, že se zakazují filmy s Vinnetouem. Není to pravda. Je ale pravda, že mayovky jsou v něčem překonané a třeba i lehce rasistické?