Ruské sci-fi drama Stalker nás zavede do bezejmenné země, kde se nachází Zóna. Mezi lidmi se vypráví, že uprostřed této neznámé a záhadné oblasti, je místo, kde se plní všechny sny. Vláda proto místo zapečetila a zakázala do něj chodit, to ale lidem nezabránilo do ní vstupovat. A právě teď do ní míří dva lidé – spisovatel a profesor a průvodce jim dělá muž zvaný Stalker, který je se Zónou záhadně propojen...
Tento film se mi z tvorby Andreje Tarkovskijho líbil zatím nejvíce. Jasný rukopis, tajemno, mystérium, dlouhé statické záběry a dlouhé minuty bez dialogu. Luxusní kamera a tentokrát mě oslovil i příběh. Některé záběry působí až hypnotickým dojmem.. za všechny třeba dlouhý záběr na vodu, ve které jsou utopeny různé předměty.. Vizuální paráda s intelektuálními dialogy.. příběh o hledání smyslu života.. parádní postapo.
Něco takového se nevidí každý den. Ani týden. Ani rok? Něco takového se vidí jen jednou jedinkrát. Nejsem unešen mimo realitu a hodnotící stupnice, ale pravda je, že takových filmů je málo.
Ke konci filmu je scéna, kde Stalkerova žena kouří cigarety z krabičky, na které jsou ta samá písmena, jako na policejní helmě. Jsou to opět režisérovy iniciály AT.
Báseň, kterou dívka recituje na konci filmu, napsal ruský romantický básník Fjodor Ivanovič Ťutčev.
Ač byl film natočen sedm let před černobylskou katastrofou, předpověděl zčásti její následky. Zamořené oblasti v bezprostředním okolí vybuchlého reaktoru místní dnes říkají Zóna a jejím hlídačům Stalkeři.