Dvě slova jako klíč, nebo spíš kýč? Autoři českého filmu si vybrali druhou možnost

A je to pokračování tak volné, že by se i Lubomír Volný se svým Volným blokem coby pokračováním SPD divil. Především tu ale byla dokonána duchovní přeměna Josefa Formánka ze zapisovatele odposlechnutého a prožitého v kazatele a zvěstovatele. Dan Svátek mu jde naproti, vizuálně je film něco mezi National Geographicem, Gosha TV a Strážnou věží. Spousta krásných katalogových obrázků přírody, v soundtracku mystické vokály a kdeže dvě slova, ale proudy a proudy slov seskládaných do hlubokých vět typu: „Život je jako velryba. Překvapí tě a pak zmizí.“ No bodejť, stejně jako opar nebo průjem.

Tato nestřídmá nálož moudra se skládá téměř výhradně ze vznešených pojmů jako smrt, ticho nebo smysl poskládaných za sebou s virtuozitou náhodného generátoru slov. Jiní spisovatelé používají třeba i přídavná jména, Formánek se Svátkem si vystačí s holými podstatnými jmény a působí, jako by je psali capslockem a každé jiným fontem, jak to dělají všechny kartářky a Chaunové světa. Tak to dopadá, když místo alkoholu pijete vodu z Gangy.

Při pokusu zachytit, o čem film je, nám nutně většina narativu proklouzne mezi prsty. Máme tu spisovatele (David Švehlík), který asi nějak píše ostatní dějové linie, které se ale částečně dějí i doopravdy. Chvílemi snad předvídá, co se stane za chvíli, a text na monitoru či papíru slouží jako vnuknutí pro ostatní postavy. Chvílemi píše opožděně, až když mu o tom někdo řekne, a sám je motivován a poháněn dopisy francouzského kněze žijícího v New Yorku (Pierre Richard). Není v tom žádná hravost, jakou měla třeba Adaptace s Nicolasem Cagem, nejsou v tom žádná tvůrčí muka – Švehlík prostě rovnou krouží dokonale úhledná kázání a popisky zapékané do koláčků štěstí. Neškrtá, nepřepisuje, nestaví žádnou architekturu textu, prostě ví a má to rovnou hotové.

Švehlíkův kamarád z léčebny (Ivan Franěk), jenž se většinu času tváří, že hodlá někomu vyvrhnout střeva dranžírákem, je z božího dopuštění malíř, kterému nezbylo než malovat, aby znovu nezačal chlastat. Není jasné, čím je jeho umění zajímavé (kromě toho, že ženské figury na jeho obrazech mají výrazná kulatá prsa), aby kvůli tomu mohl žít v New Yorku. Malíř jednou někde potká mladou blonďatou Češku, vymění si pár vět, ona je pak zpátky v Česku a volají si, jak se milují, je jim spolu krásně a ona je těhotná. V tomto filmu ale nikdo není ve skutečnosti spolu, není jim krásně a nic si neřeknou, pokud to tedy nejsou dva muži na výletě v pralese nebo dva muži na ulici, jeden sjetý psychedeliky a druhý Okenou.

Pak je tu starý Japonec, ředitel jakési korporace, který slovy Jaroslava Duška nenávidí život (umírá na rakovinu) a chce se usmířit se svou dospělou dcerou a absolvovat s ní poslední cestu přes Indii do Himálaje. Pan ředitel Japonec přitom se spisovatelem a malířem nikdy nebyl v léčebně a není jasné, co dělá v tomto filmu. Malíř z nějakého důvodu vlastně taky není Čech, ale Polák (jedno ze zásadních překvapení, když většinu času mluví česky), který má za otce paralyzovaného Daniela Olbrychského (alias největší ikonu polské kinematografie) na smrtelné posteli.

Ten občas zasípe něco polsky a odpoví mu polsky bývalá ArabelaJana Nagyová kmitající u plotny. Se všemi otci je třeba smířit se, nechat je zemřít v krásných zátiších, a potom být konečně šťastní. Pouze Pierre Richard na konci odletí do nebíčka na sedátku, které zvednou nafukovací balónky jako v pixarovském Vzhůru do oblak. A pak je tam samozřejmě ta velryba.

Tohle není žádný záměrně dadaizující popis něčeho, co má koherentní strukturu. Dvě slova jako klíč sice používají větu „některé příběhy mají zvláštní moc, jsou jako černá díra, ve které člověk může navždy zmizet“, ale film samotný nemá ani příběh, ani vyprávění. Jsou tu jen klimaxy, nejvypjatější momenty propojené pohlednicovými výplňovými záběry. Žádná postava nemá zázemí, prakticky ani psychologii. Jak by řekl Oscar Wilde, člověk by musel mít srdce z kamene, aby se některým dramatickým momentům nesmál. Už jen proto, že většina postav je oblečená jako na funus a většinou mluví, jako by ho právě absolvovala, ať už jako smuteční hosté, nebo nebožtíci.

Dát dohromady natáčecí plán na několika kontinentech s množstvím postav a ve více jazycích muselo dát spoustu produkční a nejspíš i jiné práce. Snímek rovněž naplňuje představy značné části lidí o tom, co to je spiritualita, dobro, krása a pravda. (Omlouvám se, zapomněl jsem si v tom platonském opojení zapnout capslock.) Potíž je, že existují i lidé, kteří si myslí, že „velké pravdy“ nemůžete vykřikovat nahlas, krásné věci musí být i trochu nedokonalé a pravdivost vzniká jiným typem komplexnosti, než že za sebe nastříháte hodně lokací a tváří a „ono“ se to tam najednou vynoří.

To, co autoři Dvou slov jako klíč stvořili, je prakticky opak umění. Dvě slova jako kýč, tři plyše jako klišé. Umění má být neotřelé, formálně novátorské, hušťovat významné okamžiky do srozumitelného řetězce příčin a následků nebo nechat vyznít určité momenty tak, že se oprostily od své účelovosti a působí ryze poeticky, lyricky a metafyzicky. Tento film je svými výrazovými prostředky otřelý jak deset let používaný šmirglpapír. Příčiny chování postav a dějových zvratů zůstávají zcela neznámé a jejich domýšlení způsobuje záchvaty smíchu nebo bolehlav. Ke skutečné poezii se nikdy nedohrabe.

Je možné, že vzorem mohly být snímky jako 21 gramů nebo Babel od Alejandra Gonzáleze Iňárritua, které se také pokoušely navozovat dojem globální synchronicity, kdy všichni jsou mezi sebou (často i nevědomě) propojení. Ale tady nejsou spojení pořádně ani na osobní úrovni, natožpak sociálně, ekonomicky či nějakým efektem mávnutí „motýlích křídel“, kdy jeden čin nezáměrně a chaoticky způsobí řetězec následků na opačné straně planety.

Problém není v tom, že se na emoce postav nelze vyladit, to je naopak až příliš snadné. Všechno nám o sobě řeknou, a co neřeknou, dořekne spisovatelský vypravěč hlasem mimo obraz. Problém je, že autoři sami nejsou vyladění a mocní něčeho, co by mělo uměleckou hodnotu. Existuje řada spirituálních děl nořících se do transcendentálních hlubin, jaké točil třeba Andrej Tarkovskij, a dodnes to s vyhraněnou autorskou estetikou dělají Terrence Malick, Apichatpong Weereasethakul nebo Tsai Ming Liang. 

Pokud jsou Dvě slova jako klíč něčím příznačné, pak tím, jak nedovedou vyvolat dojem posvátna z obyčejnosti a všednosti. Každý krok a gesto musí směřovat k něčemu exotickému. Bílý muž musí za své duchovní prozření utratit spoustu peněz, neboť doma v Zábrdovicích u potůčku by to nevydumal. Žlutý muž si zas najme suitu mnichů, aby to umírání pod majestátními kopci mělo pořádnou úroveň. Celé to působí jako sen globalizovaného člověka, jak by mohl synkretizovat nebo si přivlastnit libovolný „kulturní kostým“ a sešít si z něj frankensteinovské ezosáčko. Peníze v tomto filmu nikdo neřeší, protože je všichni mají.

„Chtěl bych porozumět tomu všemu. Co se děje za tou tenkou časovou hranicí, kdy plíce vydechnou naposled?“, ptá se spisovatel a s ním v různých obměnách i ostatní. Josefe a Dane, to já bych tomu vašemu výtvoru také chtěl rozumět. Nicméně, zcela mimo hodnocení filmu samotného, vám prozradím něco o smyslu. Svět ani život ve své reprodukci žádný hluboký smysl nemají. Smysl je kategorie, kterou si vymysleli lidé díky své evolučně mladší části mozku, která nefunguje pomocí instinktů a reflexů a potřebuje si sama zadávat určité úkoly a vymýšlet řešení. Smysl tedy promítáme do světa jako uvědomělé bytosti s určitými záměrnými plány. Je to dočasná hra, kdy věci bez celkového smyslu na chvíli mají částečně platné a pro nás závazné významy. Nic víc v tom není. A ano, jinak jsme všichni a všechno nějak propojení, protože jsme ze stejných částic a probíhá mezi námi energetická výměna.

Dvě slova jako klíč nám samozřejmě smysl prozradí, vždyť jsme si za to zaplatili: „Buďte laskaví.“ Ok, ale mohlo to být taky třeba „buďte sví“, „běžte pryč“, „zavírejte dveře“, „nežerte maso“ a podobně. Už Monty Pythonův létající cirkus v 80. letech ve Smyslu života shrnul naše poslání ve vesmíru: „Snažte se být hodní na lidi, vyhýbejte se tučnému jídlu, čtěte dobré knihy, občas se projděte a snažte se žít v míru a harmonii s lidmi všech vyznání a národů.“

Podstatné je, že o tom nelze mluvit vážně a možná je dokonce lepší mlčet. Ve Ztraceno v překladu se nikdy nedozvíme, co Bill Murray pošeptal do ucha Scarlett Johansson, což je právě hezké a podnětné. Na to, co šeptá Jaroslav Dušek Davidu Švehlíkovi, jsem nemusel čekat 100 minut. Podnítilo mě to akorát vygooglit si, jestli se ještě pořád vyrábí Okena a kolik stojí.

Naštěstí se tu též objeví na zdi nasprejovaný nápis „mým náboženstvím je laskavost“ nebo „milosrdenství“, už jsem to zapomněl. Každopádně jsem si to vzal k srdci a udílím tomuto dílu milosrdných 30 % za snahu.