Steven Soderbergh slaví 60. narozeniny. Neúnavný režisérský inovátor a autor nejznepokojivějšího pandemického filmu

Většina amerických filmařů točí a vypráví dle bezpečných konvencí klasické hollywoodské formy. S představením světa, jeho postav a jejich motivací či minulosti nikam nespěchají. Používají takzvané ustavující záběry, které nám vysvětlí lokaci, časové zasazení nebo záměry aktérek a aktérů, kteří posléze vstoupí na scénu. Nejde-li o podvratné mystifikátory jako David Lynch, snaží se o naprostou přehlednost a srozumitelnost.

Steven Soderbergh na to jde jinak a jeho plodná tvorba dosvědčuje, že v Hollywoodu zastává pozici neúnavného inovátora v oblasti stylu i distribuce informací k publiku. Jeho filmy, ať už mluvíme o skvělém nezávislém debutu Sex, lži a video z roku 1989, mainstreamové stylovce Dannyho parťáci nebo nadčasové Nákaze, často zacházejí s principem in medias res, tedy rovnou k věci. Soderbergh, jenž si často sám píše scénáře, natáčí a rovněž stříhá, se nezdržuje nadbytečným vysvětlováním. Režíruje spíš kratší dynamické scény, jejichž sdělení či zasazení do celkové fabule může nechat zcela na interpretaci publika.

A přesto platí za tvůrce komerčně úspěšného, jenž pravidelně obsazuje ty největší filmové hvězdy. Herec Benicio Del Toro loni v Karlových Varech vzpomínal na natáčení dramatu Traffic – Nadvláda gangů, za které Soderbergh obdržel svého jediného Oscara za režii. Del Toro, jemuž daná role taktéž vynesla zlatou sošku, oceňoval režisérovu ochotu improvizovat a zahrnovat podněty herců a hereček do příběhu o drogové problematice, který rozprostíral svou pozornost od činnosti mexických pouličních distributorů až po nejvyšší vládní pozice v USA.

Takový komplexní přístup charakterizuje značnou část Soderberghovy tvorby, v níž vysoký počet dílčích dějových linií, flashbacků či vizuálně zhmotněných představ (např. loupežných plánů) vyvažuje shodné množství různých stylistických voleb. Soderbergh už v pubertě věděl, že chce být filmařem, a osmi či šestnáctimilimetrové kamery nedal z ruky. Zmiňovaná prvotina Sex, lži a video, již natočil v šestadvaceti letech a získal za ni v Cannes Zlatou palmu jako nejmladší režisér historie, ostatně podává zamotaný vztahový příběh prostřednictvím videonahrávek, které protagonista pořizuje.

Toto odkazování k samotnému médiu se u Soderbergha vyjevuje nápadným stylem, kdy mění i ze scény na scénu způsoby osvětlení, obrazové filtry, objektivy či zvukový design. Vhodný příklad představuje oscarový Traffic, v němž mexickou linii odděluje oranžová expozice, zatímco americké části aplikují namodralý obraz či přirozené osvětlení.

Díky důmyslnému použití výše vypsaných postupů nebývají filmy matoucí, přestože neustálé tíhnutí k experimentování může publikum i kritiky otrávit. Po úspěšném debutu následovala série nízkorozpočtových filmů, které si na sebe nedokázaly vydělat. Naplno však vyjevily odvahu tvůrce, jenž přeskakuje mezi rozdílnými tématy a žánry. Roku 1991 natočil životopis Franze Kafky s Jeremy Ironsem a poté dobové rodinné drama King of the Hill, které kritiky zaujalo. Následující autorský thriller Skryté zlo ho nezastihl v nejlepší formě a sám Soderbergh se později pro The Criterion Collection kál, že natočil uspávací film.

Toho se nadále snažil ze všech sil vyvarovat a natočil bizarní montypythonovskou komedii Schizopolis, v níž rovněž ztvárnil dvě hlavní role. Jednak mluvčího vyznávajícího kult inspirovaný scientologií, jednak zubaře, jenž má aféru s mluvčího ženou. Snímek nahodile přepíná mezi jazykovými verzemi a představuje Soderberghovo vrcholné odtržení od mainstreamu, k němuž se následně začal více přiklánět.

Roku 1998 přišlo na řadu Zakázané ovoce s Georgem Clooneym a Jennifer Lopez, které podnítilo pozdější časté spolupráce režiséra s charismatickým hercem. Následný, podprůměrně přijímaný thriller Angličan ukázal, že přehnané zjednodušování a odchylky od klasické formy se obecenstvu zajídají, a Soderbergh postoupil k režii investigativní Erin Brockovich. Jeho dosud nejklasičtější film si vysloužil pět nominací na Oscara včetně té za režii a Julia Roberts díky němu získala svou první zlatou sošku.

Tentýž rok měl premiéru Traffic a Soderbergh na Oscarech porazil jednak Ridleyho Scotta s Gladiátorem, jednak sám sebe s Erin Brockovich. Octil se na vrcholu a své postavení upevnil prvními Dannyho parťáky. Hvězdné heist movie nabídlo inteligentní zábavnou masovku, která vydrancovala kina a řekla si o pokračování. Dvojka si došla pro chladnější ohlasy roku 2004, kdy už Soderbergh stihl s Clooneym natočit také remake Tarkovského sci-fi Solaris.

Před trojkou Parťáků, která dorazila roku 2007, se s Clooneym znovu spojil v novinářském retro thrilleru Berlínské spiknutí. Už tehdy neskrýval náklonnost pro investigativní či psychologické příběhy postavené na různých interpretacích a inspirované klasickými filmy s nádechem avantgardy. V loňském rozhovoru pro Thrillist, který absolvoval společně se scenáristou Davidem Koeppem, zmínil jako své vzory v tomto ohledu Rozhovor od Francise Forda Coppoly nebo filmy Romana Polanského Hnus a Nájemník.

Soderbergha přitahují jednak náměty kolem jednoduše definované ústřední situace s malým množstvím postav, jak předvedl třeba v loňské KIMI, jednak komplexní příběhy o společenské a vládní korupci. „Měli bychom vyžadovat větší zodpovědnost a vhled v záležitostech korporací. Lidé, kteří je řídí, mají politicky větší moc než některé země. A nikdo, kdo je volí, snad kromě úzkého kruhu jejich spřízněnců, nemá ponětí, jaké mají pětileté plány a co s námi zamýšlí. Fascinuje mě, když se s tím někdo rozhodne něco udělat. Tenhle konflikt považuji za vysoce filmový,“ sdělil Soderbergh pro Thrillist.

Tímto směrem se vydal v u nás přehlížené desetidílné sérii K Street z roku 2003, která nabízí zamyšlení o moci a paranoii ve Washingtonu. S podobným tématem pracoval také Informátor! s Mattem Damonem z roku 2009. Ekonomický a politický podtext propašoval i do Dívky na přání. Příběh o luxusní call girl se odehrává před volbami roku 2008 v době ekonomického krachu, což se projevuje třeba v rozhovorech hrdinky s jejími zhrzenými klienty.

Soderbergh si pohrává také s dokumentárními prvky, které vyzdvihují téma nad modelováním postav. To některým recenzentům vadilo třeba v jeho dvoudílném životopisu Che Guevary, v němž si argentinského revolucionáře zahrál Benicio Del Toro. Tyto realistické tendence režisér plně zúročil v Nákaze (2011), která zmapovala původ a následné nekontrolovatelné šíření smrtelného viru.

Hvězdně obsazený film kritici ocenili, ovšem zasloužené pozornosti se dočkal až po celé dekádě, kdy svět ochromila pandemie koronaviru. Obzvlášť v prvních týdnech po jejím vypuknutí Nákaza na internetu mohutně trendovala a navozovala znepokojení, které odpovídalo důmyslnému schématu vrstevnatého příběhu. Svět se v něm rozpadá v paranoidní lůno dezinformací a hysterie a optikou pozdějších skutečných událostí jde o dílo, jímž Soderbergh vůbec nejúčelněji reflektoval křehké základy moderní civilizace.

Závažná témata neopustil ani v dramatu Vedlejší účinky, kde se působivě věnoval lékařské etice, zodpovědnosti za distribuci a užívání některých medikamentů a také cynismu společnosti orientované na zisk. Lékařské prostředí plně obejmul ve dvou sériích oblíbeného seriálu Knick: Doktoři bez hranic s Clivem Owenem. Úplný oddech publiku nepřineslo ani úspěšné striptérské drama Bez kalhot, v němž pod nablýskaným povrchem kypěly psychické pochyby fyzicky adorovaných hrdinů.

Roku 2017 Soderbergh natočil svůj možná nejvtipnější snímek. Loganovi parťáci přijali koncept loupežných heist filmů, ovšem oproti elegantním Dannyho parťákům šlo o skupinu výstředních vidláků, kteří se vůbec nechovali tak, jak žánr obvykle vyžaduje. Poté následoval návrat k experimentům s thrillerem Nepříčetná, který Soderbergh natočil na iPhone, satira daňových podvodů Prací automat nebo citlivé konverzační drama Nechte je všechny mluvit s Meryl Streep.

Svůj dosud poslední snímek KIMI režisér pro Thrillist popsal jako „film k sobotní sklence vína“. Představuje dynamické devadesátiminutové ohlédnutí za paranoidními thrillery 70. a 90. let. Čerstvě šedesátiletý filmař nezpomaluje, a jelikož negativní kritiku ignoruje a rád poznává a užívá nové technologie, jeho budoucí práce může vypadat ještě zajímavě. Příští snímek uvidíme v kinech už 9. února, půjde o třetí díl série Bez kalhot s podtitulem Poslední tanec. A jak Soderbergha známe, jistě nedostaneme jen plytkou přehlídku břišáků a tanečních kreací.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.