První dojmy: Annihilation - jaká je nová sci-fi režiséra hitu Ex Machina?

Jan Stehlík: Alex Garland natočil svůj druhý autorský film (před tím Ex Machina), ale jako scenárista zůstává tematicky věrný i tomu, co napsal i pro jiné – apokalyptické hrozbě, která buď již proběhla nebo probíhá nebo se k ní schyluje. I ve filmu Annihilation (premiéra na Netflixu 12.3.) jsme jako diváci konfrontováni s něčím, vedle čeho útok vyspělých mimozemšťanů s plazmovými zbraněmi musí působit jako pohádka pro zlobivé děti. Garlandův zájem o děsivější formy ohrožení života na Zemi, respektive pokud ne jeho konec, pak jeho transformaci v cosi pro nás nepřijatelného, strašlivého a husí kůži nahánějícího již předvedl v řadě svých předchozích scénářů. Kdo by neznal skvělý Boyleův horor 28 dní poté, příběh vesmírné mise Sunshine, dystopický remake komiksového Dredda nebo minimalisticky pojatou úvahu Ex Machina (ze které by měl radost autor projektu Černé zrcadlo Charlie Brooker). Mně osobně ale Garlandův projekt Annihilation nejvíce připomíná Zakázanou zónu (2010, režie Gareth Edwards). I tady dojde k blíže nespecifikovanému průniku mimozemského života na zemi, jehož projevy či spíše rychlému adaptování životu na Zemi tvůrci zkoumají skrze osobní dramata. Jakkoli by se jistě dal nový Garlandův snímek podrobit kritice z hlediska motivací postav a logické stavby, považuji jeho klady za převažující. Fascinující vize podivné zóny, kde začíná bujet život podle jiných než našich pravidel, divácky nepodlézavá a sofistikovaná metafora na lidské utrpení konfrontované s čímsi, co jej nepředstavitelně přesahuje, nápadité peripetie spojené s diverzifikací nové flóry a fauny, to vše pro mě činí z Garlandova nového filmu nadstandardní sci-fi. Odkaz na klasickou Zónu Tarkovského Stalkera je zřejmý, a tudíž i snaha povýšit „pokleslý“ žánr filosofickou rovinou. Se Stalkerem se Garlandův film porovnávat nemůže a pokulhává i formálním váháním vedle záměrně realisticky pojaté Zakázané zóny, nicméně vedle tematicky spřízněných nedávných Příchozích stavěných takřka na piedestal současné sci-fi je souměřitelnou snahou o chytrou sci-fi. 70%

Tomáš "Hardy" Chvála: Vždycky jsem měl pro scenáristickou tvorbu Alexe Garlanda slabost a Ex Machina mě utvrdila v tom, že tenhle autor ví, co dělá a dokonce je nejen schopný scenárista, ale i režisér. Annihilation mě ale minulo. Není to o tom, že bych nechápal, co chce autor říct, ale zvolená forma mi nesedla. Areu X, do níž se postavy vydají hledat pravdu, kamera jakoby rozpíjí, aby zvýraznila její snovost. Potud dobře. Ale samotný prostor je poměrně fádní a navzdory solidnímu rozpočtu toho příliš nenabízí. Příběh obsahuje hned několik zajímavých odboček (tíže z nevěry, ztráta času v zóně), ale ani jednu hlouběji neprozkoumává. Jsou tam buď proto, že byly součástí knižní předlohy, nebo chtěl Garland poměrně prostou základní kostru něčím ozvláštnit, ale už nenašel hlubší zapojení. Konec je sice odvážný a rozhodně se široce vyhýbá mainstreamu, ale to nutně z Annihilation ještě nedělá dobrý film. Dvakrát tolik, když je "překvapivá" pointa dopředu odhadnutelná (navíc nemá vlastně pro děj hlubší význam, neboť její nositel není aktivním hybatelem děje). Pokud to srovnám s podobně osobitou Fontánou, která stála víceméně stejné peníze, vychází mi z toho Annihilation jako chudší sci-fi kousek, kde bych určité prvky obdivoval u začínajícího autora, ale na někoho Garlanda formátu je to na můj vkus až příliš vnitřně vyprázdněné a strojené. Z možné sci-fi roku se tak nakonec vyklubal film, z něhož stojí za citaci pouze geniální scéna s "lidským hlasem". To je jednoznačně moment, který si zaslouží své místo v historii sci-fi žánru. Pro mě zklamání srovnatelné s pocity, jaké jsem měl u sci-fi Mute od Duncane Jonese, což je shodou okolností také film s nálepkou Netflixu. 40%