"Krása Roberta Pattinsona mi naháněla strach," říká režisérka neobvyklého filmu z vesmíru

Jak se zrodil High Life?
Před nějakou dobou se mě jeden anglický producent zeptal, jestli bych se nechtěla podílet na kolekci filmů s názvem Femmes Fatales. Zprvu mě to nezaujalo, ale po dalším zvážení jsem souhlasila. Trvalo věky, než se projekt rozběhl. Trvalo šest nebo sedm let vytvořit koprodukci: Francie, Německo, Polsko a nakonec Amerika. Mezitím jsem jela do Anglie a USA, abych se setkala s herci.

Jak probíhalo obsazování hlavních rolí?
Pro hlavní roli Monteho jsem měla vysněného Philipa Seymoura Hoffmana, kvůli jeho věku a vyčerpanosti – ale on mezitím zemřel. Byla jsem neskonale smutná. Skotský castingový režisér mi pak řekl: „Rozhodně se musíš setkat ještě s jedním hercem: Robertem Pattinsonem.“ Zpočátku jsem si myslela, že Robert je moc mladý, a musím říct, že jeho krása mi naháněla strach. V mezičase jsem se v Los Angeles setkala s adeptkou na hlavní ženskou roli, doktorku Dibsovou, Patriciou Arquette.

Robert Pattinson byl skoro na každém setkání zdrženlivý a okouzlující, tajemný. Když jsem ho koutkem oka pozorovala, byla jsem čím dál neklidnější. Samozřejmě, že jsem o něm věděla už předtím. Jako miliony ostatních návštěvníků kina jsem viděla všech pět dílů Stmívání, kde hraje upíra. Ale v sérii mě nejvíc fascinovala dvojice, kterou tvořili spolu s Kristen Stewart. Vzpomínám si zejména na jednu scénu, kdy mu Kristen Stewart říká, že přijímá, že je upír. A on odpovídá: „Ne, nemůžu... Nechci ti ublížit.“

Viděla jsem ho zároveň ve dvou filmech, které natočil s Davidem Cronenbergem, Cosmopolis z roku 2012 a Mapy ke hvězdám z roku 2014, takže jsem věděla, že dokáže hrát různé typy. Jednou v noci v hotelu mi začalo docházet, že je nesmysl trvat na tom, že musím najít dvojníka Philipa Seymoura Hoffmana. Robert jako Monte mi najednou připadal nabíledni. Se spoluscénáristou Jean-Polem Fargeauem jsme napsali první verzi filmu a nechali ji pro Roberta přeložit.

Pak to najednou začalo být mnohem snazší. Robert přiletěl do Paříže, šli jsme na večeři, povídali si... Bylo to všechno velmi radostné. Občas řekl, že něčemu ve scénáři nerozumí, že si není jistý, co chci. Měla jsem pocit, že měl strach z cudnosti postavy. Ale byl vždy připravený. Víc než to: byl aktivním partnerem, byl neustále k dispozici. Jeho „ano“ znamenalo tisíceré „ano“. A dokazoval to i v průběhu natáčení v Kolíně nad Rýnem v Německu. Někdo by od hvězdy jeho velikosti očekával, že bude vyžadovat soukromé letadlo, aby mohl trávit víkendy v Londýně. Nic takového! Byl v Kolíně po celou dobu natáčení. Večeřel se štábem, ne snad proto, že by se nudil, ale protože se chtěl účastnit na sto procent. Absolvoval výcvik v tamní Evropské kosmické agentuře jako všichni ostatní herci. Dokonce vyzkoušel přístroj, který simuluje stav beztíže.

A Juliette Binoche?
Ta se přidala k projektu později. Pracovaly jsme spolu na mém předchozím filmu Vnitřní slunce. V květnu 2017 měl premiéru v sekci Quinzaine des Réalisateurs na festivalu v Cannes a tehdy se mě Juliette zeptala: „Je pravda, že jsi přišla o hlavní herečku?“ Byla to pravda. High Life se měl začít natáčet v září a Patricia Arquette měla závazky na natáčení seriálu Medium, v němž hraje hlavní roli. A Juliette prostě řekla: „Kdybys chtěla mě, tak já můžu.“ Musím trvat na tom, že v žádném případě neberu Juliette jako náhradu. Při natáčení Vnitřního slunce jsme si neuvěřitelně dobře sedly. Je skutečná přírodní síla, stabilní, spolehlivá. Ale já jsem nemohla dostat z hlavy podoby Patricii Arquette. Musela jsem postavu předělat. Takže jsem navrhla, aby Juliettina doktorka Dibsová – takový Divnoláska ve vesmíru, lehce vyšinutý a nebezpečný – měla velmi dlouhé, temně černé vlasy. Narostly jí během jejich mezihvězdné pouti. Juliette se ten nápad zamlouval. To mi umožnilo představit si jinou Juliette než byla ta, kterou jsme vytvořily pro Vnitřní slunce. Ale stejně kreativní a důvtipnou. Novou Evu, dalo by se říct.

Jak jste naložila s přítomností ostatních herců?
Všechny spojuje, že je to skupina delikventů, mužů a žen odsouzených k trestu smrti. Výměnou za takzvanou svobodu souhlasí, že budou vysláni do vesmíru a využiti jako pokusní králíci pro více či méně vědecké experimenty týkající se reprodukce, těhotenství a porodu – pod přísným dohledem doktorky, která má rovněž kriminální minulost. Je to věznice ve vesmíru, trestanecká kolonie, kde jsou si vězni víceméně rovní. Jakási falanstéra, kde nikdo nedává rozkazy, jen doktorka, která schraňuje sperma jako včelí královna. Včelí královna velí, ale skutečný vůdce, jediným svrchovaným a sotva postřehnutelným velitelem je kosmická loď, naprogramovaná na to, aby je všechny dovezla do černé díry, věčnosti, smrti.

Všichni tito muži a ženy mluví anglicky. Angličtina je jediný mezinárodní jazyk, spolu s ruštinou, kterým se mluví na současných vesmírných misích. I když brzy se bude ve vesmíru mluvit čínsky. Angličtina – nebo lépe řečeno americká angličtina, kterou se ve filmu mluví – slouží jinému účelu. Chtěla jsem, aby si divák vybavil zemi, kde stále existuje trest smrti, potažmo určité státy v USA.

A dítě?
Dítě je velmi důležité! Jmenuje se Scarlett. Je Angličanka. Je to dcera nejlepšího kamaráda Roberta Pattinsona Sama. Vyrůstali spolu a chodili do školy. Natáčení mělo začít a my jsme nemohli najít to správné dítě. Jednoho dne Robert řekl: „Proč děláš konkurz na děti, když já vím o jednom, které by bylo dokonalé?“ Když jsme uviděli okouzlující boubelatou slečnu Scarlett, roztřásla se nám kolena. Není tak těžké natáčet film s dítětem. Brali jsme ohled na její spánkový a jídelní režim a záchvaty pláče. Přizpůsobili jsme se jejímu rytmu a díky šikovnosti a eleganci kameramana Yoricka Le Sauxe jsme natáčeli víceméně tiše, takřka neviditelně. Je působivé vidět Willow, jak se učí chodit v chodbě kosmické lodi, protože to opravdu byly Scarlettiny první kroky, které udělala před kamerou. Nakonec si šťastně pobrukovala a chodila. Je to jedna z mých nejoblíbenějších scén. Na tváři Roberta Pattinsona tam vidíme, že jeho krása není na překážku jeho laskavosti. Nebo spíš, že je krásné vidět jeho laskavost. Robert nikdy předtím nepřebaloval ani nekrmil dítě, ale se slečnou Scarlett si to všechno vyzkoušel!

Postavy jsou vylíčeny jako muži a ženy bez minulosti.
Dřívější verze scénáře odkazovala na jejich předchozí životy. Ale zjistila jsem, že když toho víte příliš, je to nuda. Takže jsme se rozhodli postavy přehnaně „nebeletrizovat“: všichni se nejspíš dopustili strašných zločinů, ale my se jim nevěnujeme. Jejich příběhy, ať už kolektivní, nebo individuální, se odehrávají v přítomnosti a – kdo ví? – v budoucnosti, i kdyby pro většinu z nich měly mít podobu hřbitova pod hvězdami. Vidím je jako současnou komunitu, utopisty, hippies svého druhu, kteří šli z diagnostických ústavů do vězení a kteří nechtějí žít v žádné jiné společnosti než své vlastní.

Měla jste nějaké vzory, něco, co vás inspirovalo?
Neměla jsem v hlavě žádné nedávné sci-fi filmy. Připadá mi, že mají všechny tentýž lesk NASA: jsou příliš pěkné, civilizované, hygienické, Kenové a Barbie poletující v kosmických lodích, kteří vypadají jako hračky pro děti.

Velký problém, co se týče referencí, je zjevně 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka. Když se rozhodnete vyprávět příběh kosmické lodi, která opustí sluneční soustavu, 2001 na nás vyskočí jako čertík z krabičky. Takže na něj musíte zapomenout, přestože je navždy vrytý do našich mozkových buněk, do našich těl. A taky musíte zapomenout na Tarkovského Solaris. Nedaleko studia v Německu, kde jsme natáčeli, byl rybník se smutečními vrbami. Tam jsem musela myslet na Stalkera, rovněž od Tarkovského.

Ale Tarkovský, na rozdíl od Kubricka, neblokuje vaši představivost. Otevírá ji, rozdmýchává. Solaris a Stalker jsou takové moje talismany, laskaví džinové, kteří mě ochraňují, povzbuzují a inspirují.

Sexualita je ve filmu velmi přítomná, ale má pohřební nádech...
Sexualita, ne sex. Smyslnost, ne pornografie. Ve vězení není normální sexualita na pořadu dne. Ale když je vězení současně laboratoř určená k zachování lidského druhu, sexualita se stává ještě abstraktnější, slouží-li čistě k reprodukci. Když muži musejí odevzdávat doktorce sperma... ano, ejakulují, ale pro vědu. Během natáčení jsem začala číst knihu od Michela Foucaulta History of Sexuality: Confessions of the Flesh (Dějiny sexuality: Doznání tělesnosti), která se zabývá mimo jiné manželstvím a panenstvím. V předkřesťanské době sloužilo manželství jedinému účelu: rozmnožování. Sexualita je o tekutinách. Jakmile se v nás probudí sexualita, víme, že je o tekutinách: krev, sperma a tak dále. Říkala jsem si, že jestli chci, aby tento podtext fungoval, budeme muset redukovat sexuální akt na masturbaci, technicky usnadněnou šukacím boxem vybaveným dildem pro doktorku Dibsovou, která do toho dá vše, ale o samotě. Tato scéna je, zčásti, temná a zbytečná. Ale koneckonců, co je užitečné? Snažit se ejakulovat není zbytečné, nebo ano? Doktorčin pokus vyvrcholit o samotě je v podání Juliette Binoche úžasný. Veškerá její síla je v jejích zádech, točila jsem ji jako odalisku s krásnou linií boků a zadku. Později jde Juliette v noci ukrást sperma Robertu Pattinsonovi, který je v limbu po prášcích na spaní. Je to krádež. A rozhodně znásilnění. Ale Robert sténá, v kómatu, ale ne v bolestech.

Zakázala jsem si nahé scény. Udělali jsme to jinak. Nejerotičtější z celého filmu je dle mého scéna, kdy mladý vězeň masturbuje při pohledu na Juliette, která si suší vlasy před větrací šachtou. High Life je jen o touze a o tekutinách.

Touha a osamělost, to jsou hlavní témata filmu?
Více či méně. Ale především, a to musím zdůraznit, High Life není sci-fi, i když je v něm přiměřená dávka fikce – a vědy díky cenné účasti astrofyzika Auréliena Barraua, odborníka na astropartikulární fyziku a černé díry. Film se sice odehrává ve vesmíru, ale je velmi uzemněný.

Interview poskytla společnost Film Europe. Autorem je Gérard Lefort.

Poznáte herce v ikonických siluetách? II. část