Dánský ďábel nás zve zpět do nejhorší nemocnice na světě. V čem bylo Království zlomovým seriálem?

Televize byla začátkem devadesátých let velmi jinou platformou než dnes. Před masovým nástupem internetu šlo o unikátní a bezprecedentní zdroj masově sdíleného zážitku. Když bylo něco vysílané v hlavním čase, znal to víceméně každý. Sledovanost těch největších pořadů byla zásadně vyšší a na rozdíl od dnešní roztříštěné popkultury bylo publikum rekrutováno napříč společností.

To na oplátku znamenalo, že produkce vznikající pro celou populaci musela být koncipována tak, aby se na její produkty mohli dívat lidé bez ohledu na vkus a intelekt. Televizní pořady byly tedy zpravidla schematické a žánrově čisté a jejich hlavní cíl představovalo, aby v nich trochu našel každý. V devadesátých letech se to pomalu začalo měnit.

Není překvapivé, že jako první z řady vybočily Spojené státy. Vysoký počet obyvatel rozprostřených po celém kontinentu dal vzniknout mnoha kanálům národního, lokálního i kabelového rozsahu, což vedlo ke zvýšené konkurenci a tedy i k nutnosti bojovat o publikum nikoli uspokojením základních potřeb, ale nabídnutím jedinečné kvality.

Symbolem nové televizní éry se stala svérázná kriminálka Twin Peaks Davida Lynche a Marka Frosta vysílaná od roku 1990. Šlo o divný seriál, v němž se dějí divné věci. Twin Peaks ukázalo, že masové publikum může být stržené i něčím nekomfortním a nekonformním.

Kultovní detektivka se stala i největší inspirací Larse von Triera, který byl zrovna na začátku své divoké kariéry. Měl už za sebou svou „evropskou“ trilogii, s níž zazářil v Cannes, ale ještě se svými přáteli neformuloval vlivný manifest Dogma 95, jehož artikulovaným cílem bylo dosáhnout v kinematografii co největší autenticity. (Jeho skutečným záměrem bylo spíš udělat si legraci z uměleckých manifestů, o tom ale jindy.) I von Trier pak dokázal dát dohromady kus televize, v němž se mísí jeho estetické cítění vypěstované u nediváckých festivalových filmů, ale zaopatřené tak, aby dost lidí vydrželo sledovat až do konce.

Každá epizoda Království začíná zpomalenou pasáží jako z Tarkovského Stalkera, v níž sledujeme běliče pláten, jimž místo zabrané nyní největší dánskou nemocnicí patřilo v minulosti. Pomalý, hypnotizující švenk doprovázený hlubokým hlasem přerušuje dravá a trochu kýčovitá montáž, jež za doprovodu genericky úderné hudby představuje nemocniční prostředí. Lars von Trier byl na začátku 90. let méně zkušený a sofistikovaný filmař než David Lynch, princip svého pořadu tedy hlasitě vykřičel ještě předtím, než se dostal ke skutečnému příběhu: budeme sledovat moderní nemocniční seriál, do jehož nitra někdo uvěznil démona.

Výsledek je o kus méně divácký než Twin Peaks. To publiku představuje jasnou, čitelnou a snadno pochopitelnou otázku: Kdo zabil Lauru Palmer? Ztratit se pak dá v ledasčem, vždy (alespoň během první řady) ale jako záchytný bod zůstává onen zastřešující motiv. V Království jsme si mnohem méně jistí. Máme před sebou rej postav, jež následují své cíle a dějí se jim při tom více či méně bizarní věci. Zjistit, kdo je tajemný duch dívky ve výtahu, pak nevyřeší všechny představené konflikty. Ústředním motivem je tedy chaos jako takový a marný boj proti němu. Lidské hemžení, jednotlivé malicherné spory a motivace se nikdy nemohou spojit v jednotný okamžik katarze.

Přestože Království je často představováno přes jeho hororový a thrillerový prvek, nejde v něm jen o strach a hrůzu. Jako v mnoha jiných případech u Larse von Triera jde se vším ruku v ruce i černý humor. Také to má společné s Davidem Lynchem. Stejně jako skutečnost, že v mainstreamovém povědomí tento aspekt jejich tvorby často ustupuje do pozadí. Mluví se o zneklidňujících výjevech a zapomíná se, že oba režiséři stejnou měrou pracují i s absurditou a parodií.

Lars von Trier o své tvorbě vždy uvažuje v metarovině. Aktivně pracuje s různými žánry, mixuje je a vzniklou pastiší nás vede k reflexi toho, proč nám vlastně předkládá bizarní směs paranormálního hororu a nemocničního dramatu. Co to vypovídá o něm a co o nás? Jeho tvorba většinou není vážná, do sebe zahleděná ani seriózní, naopak je až performativně sebeshazující a satirická. Vybízí nás tomu, abychom ji nebrali doslova a nekonzumovali jako další žánrové dílo, ale uvažovali o tom, proč se bavíme právě tímto. A přiznali sami sobě, že to je trochu hloupé. Prozrazuje to i jeho pravidelné vystoupení u závěrečných titulků, kdy po vzoru předmluv Alfreda Hitchcocka s šibalským úsměvem hodnotí dílo, jež nám právě nabídl.

Věci, které se dějí v nemocnici přezdívané Království, tedy na jednu stranu nahánějí hrůzu. Jak nadpřirozené jevy, tak chování arogantních doktorů, kteří sledují své egocentrické, kariérní či čistě pudové cíle. Ale to vše je zároveň fraška. Démon strašící pacienty je v jejich úhlu pohledu děsivý, když ale seriál vnímáme jako satiru, je také projevem směšnosti. Patrné to je asi nejvíc na konci první série, kdy se během inspekce začnou manifestovat všechna nadpřirozená i lidská selhání. Přihlížející se přesto snaží předstírat, že nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, v absurdní naději, že když nebudou reagovat, dřív nebo později se vše samo od sebe vrátí do normálu.

Von Trier měl v osmdesátých a devadesátých letech ambici komentovat evropskou společnost jako celek, až po Království se přesunul k individuálnějším tématům. Během sledování je proto na místě hledat společenskou alegorii. Máme tedy nemocnici považovat za samostatný organismus? Bytost, která se zhmotnila v důsledku kleteb a hříchů, nebo se jí podařilo napojit na energii přítomnou na místě od dávnověku? Symbolizuje tak přírodu, kterou se lidstvo snaží ovládnout v boji s nemocemi a smrtí? Nebo jde o oživlý byrokratický aparát, jakési Frankensteinovo monstrum, které dali dohromady lidé a nyní se ho marně snaží přivést k životu, jen aby je pohltilo? Komunikují s námi v Království nadlidské síly, naše vlastní podvědomí, nebo snad oboje?

Chodu nemocnice jako by nejvíc rozuměli pracovníci postižení Downovým syndromem, kteří v kuchyni myjí nádobí a s božským nadhledem komentují vše, co se děje, ačkoli by o tom vůbec neměli vědět. Von Trier tu využívá klišé, že mentálně netypičtí lidé mají přístup k „vyšší pravdě“, což si z dnešního pohledu možná vyslouží přinejmenším pozvednuté obočí. Nesmíme ale zapomínat, že Království je složené z mnoha žánrových klišé. Tento prvek je tedy třeba vnímat víc v principu než v doslovném významu: dění ve zdejší nemocnici, a tedy přeneseně v celé společnosti, umí pojmenovat jen ti, kteří stojí zcela mimo struktury, bez vlastní ambice zaujmout v nich prominentní místo. Všichni ostatní jsou ztracení a zmatení.

Celé Království, včetně nových epizod, jejichž recenze se na Kinoboxu objeví v blízké budoucnosti, je k vidění na KVIFF.TV.

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.